Tchyně nabídla, abychom se nastěhovali do jejího bytu – ale hned bylo jasné, že za tím něco je — Mockrát děkujeme za nabídku. Je to od vás velkorysé, ale odmítneme. Tchyně zůstala stát s dlouhým obličejem. — Proč? To jste moc hrdí? — Ne, nejde o hrdost. Máme vlastní domácnost, jsme zvyklí. Dětem měnit školu uprostřed roku je stres. A máme tam čerstvý byt, nový nábytek. A u vás… — Kristýna se odmlčela, snažila se vybrat vhodná slova, ale rozhodla se zůstat u faktů. — U vás jsou přece vzpomínky, věci, na které jste citově vázaná. Děti jsou malé, něco rozbijí, umažou. Proč si přidělávat nervy? Když se Kristýna vrátila z práce domů, manžel stál už v předsíni. Evidentně ji čekal. Sundala boty, mlčky prošla do ložnice, tam se převlékla a odešla do kuchyně. Manžel šel tiše za ní. Kristýna to nevydržela: — Zase začneš? Řekla jsem: ne. Denis si hlasitě povzdechl. — Máma zase volala. Prý má vysoký tlak. Je jí tam těžko, děda s babičkou už na tom nejsou dobře, jsou jak děti. Sama to nezvládá. — A co má být? — Kristýna si nalila studenou vodu a snažila se zahnat rostoucí podráždění. — Sama si vybrala život na chatě. Pronajímá byt, má příjem, čerstvý vzduch. Líbilo se jí tam. — Líbilo, dokud měla sílu. Teď si stěžuje, že jí je smutno a je to náročné. No… — Denisa se zhluboka nadechl. — Nabídla nám, ať se přestěhujeme do jejího bytu. Do jejího „třípokojáku“. Kristýna na manžela vykulila oči a vyštěkla: — Ne. — Proč hned „ne“? Vždyť mě ani nenecháš domluvit! — Denis rozhodil rukama. — Zvaž: čtvrť je skvělá. Do tvé práce 15 minut, do mé 20. Škola s výukou jazyků je přes ulici, školka hned za rohem. Konec každodenního stání v kolonách! A tento náš byt bychom mohli pronajmout, hypotéka by se splácela sama. Ještě by něco zbylo. — Denisi, slyšíš se vůbec? — Kristýna k němu přistoupila úplně blízko. — Bydlíme tu dva a půl roku. Každou zásuvku jsem si tu sama vybírala! Děti mají kamarády v sousedním vchodě. A hlavně — jsme doma. Doma! — Jaký je rozdíl, kde bydlíš, když domů jezdíš jen přespat? Každý den dvě hodiny v autě! — oponoval. — Tam je starý dobrý dům, třímetrové stropy, silné zdi, klid… — A také ten „remont“ z dob, kdy jsem ještě chodila do školy, — utla Kristýna. — Zapomněl jsi, jak to tam smrdí? A hlavně — není to náš domov. Je to domov paní Anny. — Máma říkala, že nám do ničeho zasahovat nebude. Zůstane na chatě, jen bude vědět, že je byt pod dohledem. Kristýna se hořce pousmála. — Denisi, máš paměť jak zlatá rybka? Vzpomínáš, jak jsme tenhle byt kupovali? Manžel odvrátil pohled. Samozřejmě, že si vzpomínal. Sedm let se stěhovali po podnájmech, šetřili každou korunu. Když měli našetřený základ na hypotéku, Denis šel za mámou. Plán byl jasný: rozdělit její velký byt v centru na něco menšího pro ni a něco slušného pro nás mladé. Paní Anna tehdy souhlasila, usmívala se a říkala: „Samozřejmě, děti, musíte tu rodinu rozšířit!“ Už vybírali nové byty, snili… Ale když měli jet k realitní makléřce, Anna zavolala: — Vzpomínáš, co tehdy řekla? — nedala se Kristýna. — „Popřemýšlela jsem. Moje čtvrť je prestižní, sousedé inteligentní. Jak bych mohla jít do vaší nové čtvrti mezi dělníky? Ne, nechci.“ A my šli do banky, vzali hypotéku s obrovským úrokem a koupili tohle bydlení pět kilometrů za Prahou. Sami. Bez těch jejích „prestižních metrů“. — Tak si to tehdy rozmyslela, bála se změny, věk, — zamumlal Denis. Teď mluví jinak. Je jí smutno. Chce mít vnoučata po ruce. — Vnoučata? Vidí je jednou za měsíc, když přijdeme s nákupem. A po půlhodině už si stěžuje, že jí z hluku bolí hlava. Do kuchyně vtrhl šestiletý Tomášek, za ním cupitala čtyřletá Eliška. — Mami, tati, máme hlad! — volal Tomášek. — A Eliška mi rozbila letadlo! Stavěl jsem ho tři hodiny a ona ho zničila… — Není pravda! — pískla Eliška. — Spadlo samo! Kristýna si povzdechla. — Tak, ruce umýt. Bude večeře. Tati, uvařil jsi těstoviny? — Uvařil, — zamručel Denis. — A párečky. Když děti třískaly židlemi a Kristýna rozkládala jídlo, debata utichla. K tématu se vrátili až pozdě v noci, když šli spát. *** V sobotu museli jet na chatu — paní Anna volala už ráno slabým hlasem, že dědečkovi došly léky a jí „svírá srdce“. Cesta trvala hodinu a půl. Paní Anna je přivítala na zápraží. Na svých tři a šedesát vypadala výborně: účes, manikúra, na krku elegantně uvázaný šátek. — Tak jste konečně dorazili, — nastavila tvář k políbení Kristýně. — Kristýnko, přibrala jsi? Nebo to je halenka? — Dobrý den, paní Anno. Halenka je volná, — Kristýna spolknula obvyklý štiplavý komentář. Vešli do domu. V obýváku seděli její rodiče — úplně zestárlí, podřimovali před televizí. Kristýna je pozdravila, ale jen kývli, ani se neotočili. — Dáte si čaj? — ptala se Anna, když šla do kuchyně. — Mám tu suché sušenky… Do obchodu nechodím, bolí mě nohy. — Dovezli jsme dort, — položil Denis krabici na stůl. — Mami, promluvíme si. Navrhovala jsi ten byt… Anna okamžitě ožila. — Ano, Denisku. Nemám už sílu. Sice je tu čerstvý vzduch, příroda i rodiče tu potřebují péči, ale v zimě? Smrtelná nuda. A ten byt v Praze stojí, cizí lidi tam žijí, všechno ničí… Srdce mi to drásá. — Mami, nájemníci jsou slušná rodina, — vložil se Denis. — Slušná! — zapráskala paní Anna. — Když jsem tam byla naposledy, záclona visí křivě. A zápach… není to moje! Tak si říkám: proč vy žijete někde na periferii? Nastěhujte se ke mně. Místa je dost. Kristýna se na manžela významně podívala. — Paní Anno, a kde pak plánujete bydlet vy? — zeptala se přímo. Anna překvapeně zvedla obočí. — Jak kde? Tady, přece. S rodiči. Jen občas bych do Prahy přijela, na kontroly do nemocnice. Tam mám všechny doktory známé. — A jak často občas? — upřesnila Kristýna. — No, možná dvakrát týdně. Nebo na týden, když bude špatné počasí. Mám tam přece svůj pokoj, ložnici. Děti ať bydlí ve větším pokoji, ložnice ať zůstane. Člověk nikdy neví. Kristýnu popadl vztek. — Takže chcete, abychom se nastěhovali do třípokojového bytu, ale jeden pokoj pro vás nechali zavřený? A my čtyři budeme v těch dvou? — Proč zavřený? — podivila se Anna. — Klidně ho užívejte. Jen mi věci nevyhazujte. A na kredenc nesahat. Tam je křišťál. A knihy. Denisi, slíbils, že knihovnu necháš být! Denis si nervózně poposedl. — Mami, když se nastěhujeme, musíme to nějak zařídit. Pro děti postele dát… — Na co postele? Rozkládací gauč tam je výborný, tatínek ho kupoval. Na co utrácet? Kristýna vstala. — Denisi, pojď na chvilku ven. Vyšla na zápraží. Denis vyběhl za ní a rozpačitě kontroloval, jestli je nikdo neslyší. — Slyšel jsi to? — zasyčela Kristýna. — „Na gauč nesahej!“, „Můj pokoj“, „přijet můžu i na týden“… Chápeš, co to znamená? — Kiki, má prostě strach ze změn… — Ne, Denisi! Chce nás tam zadarmo jako hlídače! Ani věci si tam nesmíme změnit! Bude chodit s klíčem kdykoliv a radit mi, jak věšet záclony a jak vařit polévku! — Ale do práce je to blíž… — zkusil šeptem Denis. — Mně je jedno, kolik času trávím v koloně. Doma prostě chci být sama sebou! Denis mlčky hleděl na svoje boty. Chápal. Pokoušení snadného řešení byla lákavá iluze. — A ještě něco, — založila Kristýna ruce na prsou. — Vzpomínáš na tu směnu s bytem? Tehdy nám „dala košem“, protože jí byl přednější prestiž! Teď jí je jen smutno. Potřebuje společnost — nás bude mít pod nosem, bude mít koho komandovat. V tu chvíli se otevřely dveře a ve dveřích stála Anna. — Co tam šuškáte? Kristýna se k ní otočila. — Nebudeme vás omezovat. Nepřestěhujeme se. — To jsou blbosti, — odsekla Anna. — Denisi, proč mlčíš? Manželka rozhoduje a ty ji posloucháš? Denis zvedl hlavu. — Mami, Kristýna má pravdu, — řekl rozhodně. — Nepůjdeme tam. Máme svůj domov. Anna ohrnula rty. Pochopila, že prohrála, ale uznat to nechtěla. — Tak si žijte, jak chcete. Ale pak si nestěžujte! — Nebudeme, — přislíbil Denis. — Už pojedeme, mami. Potřebuješ něco přivézt? — Nic od vás nechci, — otočila se na podpatku a zabouchla dveře. Zpátky jeli mlčky. Kolony v Praze už zmizely, ale navigace před domem ukazovala červeně zpoždění. — Zlobíš se? — zeptala se Kristýna, když stáli na semaforu. Denis zakroutil hlavou. — Ne. Představil jsem si, jak Tomášek skáče na „tátově gauči“ a máma dostává infarkt. Máš pravdu. Byla by to katastrofa. — Nevadí mi mámě pomáhat, — řekla tiše. — Dovezu jí nákup, léky, zajistíme pečovatelku, kdyby bylo nejhůř. Ale bydlet budeme sami. Vzdálenost je základ dobrých vztahů. — Zvlášť s mojí mámou, — uchechtl se Denis. *** Samozřejmě, paní Anna to nesla velmi těžce. Dokonce už vyhodila nájemníky, protože počítala s tím, že se manželé do jejího bytu nastěhují. Týden skoro denně dusila Denisa telefonáty. Ale ten vydržel — a zjistil, že říct „ne“, když je potřeba, vlastně není tak těžké.

Happy News

Tchyně přišla s tím, že bychom se přestěhovali k ní do bytu. Bylo mi jasné, že na tom má svůj záměr.

Děkujeme moc, je to od vás velkorysé, ale zůstaneme, kde jsme, zamítl jsem její nabídku.

Tvář tchyně, paní Pavlína Novotná, se protáhla.

A proč že ne? To jste moc pyšní?

Nejde o pýchu, vysvětloval jsem. Máme tady zaběhnutý režim. Děti by musely měnit školu uprostřed roku, to je stres. A my jsme si tu už zvykli. Dělali jsme tu čerstvou rekonstrukci, všechno je nové. A u vás Pavlína použila fakta, ať to zní, jak chce: Máte tam spoustu vzpomínek, starých cenných věcí. Děti jsou ještě malé, něco by rozbily nebo umazaly. To by nám přidalo jen nervy.

Když jsem přišel z práce domů, Jana, moje žena, už čekala na chodbě. Bylo jasné, že se mnou chce mluvit.

Zul jsem se, mlčky šel do ložnice, převlékl se a pak zamířil do kuchyně. Jana šla beze slova za mnou.

Nevydržel jsem:

Zase to budeš vytahovat? Už jsem řekl: ne!

Jana si povzdechla.

Máma zase dneska volala. Prý má vysoký tlak. Moc to tam sama nezvládá, babička s dědou jsou už na tom špatně, vrtoší se jak děti. Prostě potřebuje pomoc.

No a? napila se chladné vody, aby zahnala rozladění. Byla to její volba zůstat na chalupě. Pronajímá byt, má peníze, čerstvý vzduch. Dřív jí to vyhovovalo.

Jo, jenže teď už jí dochází síly. Stěžuje si, že je tam sama a je to těžké. No Nabídla mi, abychom se přestěhovali k ní do třiapokojáku.

Vyvalil jsem na Janu oči a řekl hlasitě: Ne.

Proč hned ne? Ani jsi mě nenechal domluvit! rozčílila se Jana. Podívej: lokalita je skvělá. Do tvé kanceláře patnáct minut, do mojí dvacet. Škola hned naproti, školka ve vnitrobloku, nebudeme ztrácet hodiny v zácpě! A svůj byt pronajmeme, hypotéka se bude splácet sama a ještě něco zbyde.

Jano, uvědomuješ si, že tady bydlíme dva a půl roku? Každou zásuvku jsem plánovala sama! Děti tu mají kamarády. A hlavně jsme ve svém. Doma.

Ale na tom přece nezáleží, když se stejně domů dostaneme pozdě večer jen vyspat! Čtyři hodiny denně zabíjíme v kolonách! Tam je vysoký strop, cihly, skvělá akustika, žádní hluční sousedi.

Jo, a taky je tam stejný nábytek jako za mých školních let, připomněla Jana. A vůbec není to náš byt. Je to byt Pavlíny Novotné.

Máma mi slíbila, že se nebude vměšovat. Chce zůstat na chalupě, jen mít byt pod dozorem.

Jana se smutně uchechtla.

Máš krátkou paměť, Dane? Vzpomínáš, jak jsme kupovali tenhle byt?

Odvrátil jsem zrak. Samozřejmě, že si pamatuji. Sedm let v pronájmu, škudlení každé koruny. Když jsme konečně naspořili na první vklad, šel jsem s plánem za mámou: rozdělit její velký trojpokoják v centru na menší byt pro ni plus něco pro nás mladé.

Pavlína tenkrát kývala, smála se a říkala, že nám to přeje. Už jsme vybírali byty, měli jsme vše naplánované. Jenže v den podpisu u makléře zavolala.

Víš ještě, co řekla? nedala se Jana. Můj byt je v centru, samí vzdělaní sousedi. Jak bych mohla jít do nějakého paneláku za Prahou? Nechci.

Tak jsme šli do banky, vzali tu šílenou hypotéku a koupili byt tady, pět kilometrů za Prahou. Sami, bez jejího slavného prestiže.

No, zpanikařila, bála se změn. Teď je sama, chce mít kolem sebe vnoučata dodal jsem tiše.

Vnoučata? Vidí je jednou za měsíc, když jí vezeme nákup. Za půl hodiny už je otrávená z hluku a stěžuje si, že ji bolí hlava.

Do kuchyně vtrhl šestiletý Tomáš, za ním cupitala čtyřletá Anička.

Mami, tati, máme hlad! volal Tomáš. A Anička mi zničila letadlo! Dělal jsem ho tři hodiny!

Není pravda! zapískala Anička. Ono spadlo samo!

Jana vydechla.

Ruce umýt, jde se večeřet. Vařil jsi těstoviny?

Vařil. A párky, zabručel jsem.

Zatímco děti hlučně stěhovaly židle a Jana kladla talíře na stůl, téma pozapadlo na povrch se opět nahrnulo až večer v posteli.

***

V sobotu jsme museli na chalupu Pavlína hned ráno zavolala, že dědeček potřebuje léky a jí je špatně od srdce.

Cesta zabrala hodinu a půl. Pavlína nás vítala na prahu v šedesáti třech vypadala výborně: učesaná, s nalakovanými nehty, na krku hedvábný šátek.

Tak jste se konečně dokodrcali. Jano, přibrala jste, nebo je to ta halenka?

Dobrý den, paní Novotná. Halenka je volná, odbyla její popichování Jana.

Doma seděli prarodiče, úplně pohroužení do televize.

Pozdravili jsme, ale oni jen mávli, ani hlavu nezvedli.

Dáte si čaj? Mám ještě trochu sušenek Jsou trochu tvrdší, už moc nenakupuju, bolí mě nohy.

Dovezli jsme dort, položil jsem krabici na stůl. Mami, pojďme k věci. Mluvila jste předtím o bytu

Pavlína hned pookřála.

No ano, Dane. Už nemůžu. Je tu sice krásně, ale v zimě nuda a samota. A ten byt? Tam bydlí cizí lidi, ničí mi věci, bolí mě z toho srdce!

Ale nájemci jsou slušní, rodina, namítl jsem.

Slušní! Byla jsem tam záclona špatně visí, byt cítit cizími pachy. Proč se trápíte na periférii? Přestěhujte se, vejdete se.

S Janou jsme si vyměnili pohledy.

A vy budete bydlet kde? zeptala se Jana přímo.

Pavlína vytřeštila oči: No kde asi? Tady s rodiči. Ale občas bych přijela na kontrolu, na testy do polikliniky, vždyť tam znám všechny doktory.

A jak často byste přijela? upřesnila Jana.

Třeba jednou, dvakrát za týden. Nebo na celý týden, když bude pršet. Mám tam svoji ložnici, vaše děti ať spí ve větším pokoji, ta moje ať zůstane jak je. Pro jistotu.

Jana teď začala být naštvaná.

Takže vy nám nabízíte užívat třiapokojový byt, ale jeden pokoj zůstane pro vás? A my se máme stěsnit s dětmi v těch dvou?

Ale proč zamykat? Jen mi tam nenechte věci, a hlavně nesahat na vitrínu s křišťály a mou knihovnu! Dane, pamatuješ, říkala jsem ti, že knihy nikdo nesmí přerovnávat!

Začal jsem být nervózní.

Ale když se přestěhujeme, potřebujeme zařídit pokoj pro děti, postele

Jsou tam přece perfektní rozkládací gauče! Kupoval je ještě tvůj táta, nač utrácet za nové?

Jana vstala.

Dane, pojď na vzduch.

Vyšla ven, já se za chvíli připojil, nenápadně jsem pootevřel dveře.

Slyšels to? zasyčela Jana. Na gauč nesahejte, pokoj můj, občas přijedu. Víš, co to znamená?

Jani, má prostě strach ze změn

Ty to nechápeš? Chce, abychom jí zadarmo hlídali byt! Ani šatník nebudeme smět přestavit! A ona si bude jezdit, kdy se jí zlíbí, chodit si klíčem do bytu a poučovat mě o záclonách a vaření!

Ale bude to blíž do práce namítl jsem tiše.

Je mi jedno, jestli budu stát dvě hodiny v kolonách. Hlavně potřebuju domov, kde jsem pánem já!

Mlčel jsem, okopával botou trávník. Chápal jsem. Pokušení průměrného komfortu však bylo velké.

A ještě něco nezapomínej na to rozměnění z minula. Maminka tehdy dala přednost prestiži. Teď chce blízkost jen kvůli sobě. Chce, abychom byli po ruce jako zábava!

Z domu vykoukla Pavlína: O čem tam šuškáte?

Jana se k ní obrátila: Nebudeme vás zatěžovat. Byt si nebereme.

Nerozumíš tomu! Dane, proč nic neříkáš? Zase rozhoduje žena, co?

Podíval jsem se mámě do očí: Jano má pravdu. Zůstáváme, kde jsme. Doma.

Pavlína sevřela rty, byla zklamaná, ale nepřiznala to.

Jak myslíte. Já jsem to myslela dobře. Tak si žijte, jak chcete. A pak si nestěžujte!

Nebudeme, slíbil jsem. A potřebujete ještě nějaké léky?

Ne, nic od vás nechci, uraženě pronesla a zabouchla za sebou dveře.

Cestou domů bylo ticho. Kolony do centra se už rozjely, navigace ale hlásila červenou u našeho sídliště.

Zlobíš se? zeptala se Jana na křižovatce.

Pokrčil jsem rameny. Ne. Představoval jsem si Tomáše, jak dovádí na tom starém gauči a mámě z té představy bude špatně. Měla jsi pravdu byla to hloupost.

Pomáhat samozřejmě musíme, řekla vřele, položila mi ruku na koleno. Nákupy přivezeme, léky taky. Najmeme pečovatelku. Ale bydlet budeme sami.

Vzdálenost základ dobrých vztahů.

Zvlášť, když jde o mou mámu, ušklíbl jsem se.

***

Pochopitelně, Pavlína neunesla, že se jí její plán nepovedl.

Dokonce už nájemce z bytu vykopla, protože byla přesvědčená, že se přestěhujeme.

Téměř měsíc mě bombardovala telefonáty já vydržel, nepodlehl ani jediné výčitce. Nakonec jsem zjistil, že vůbec není těžké říct ne, když je to potřeba.

Rate article
Add a comment