V životě se občas objeví zvláštní a nečekané situace, které člověka donutí jednat zcela podle snové logiky. Tak nějak se to stalo Lence.
Můj syn Matěj má už čtyři roky. Je pro mě jako vytesaný z bílého chleba, což si ale říká každá máma. Jeho chování bych nenazvala ukázkovým, ale kde v Praze nebo v Brně najdeš dítko, které je jako podle pravítka? Všechny děti mají v sobě trochu čertíka. Čekáme teď druhého potomka. A právě tím to celé začalo.
Přišlo mi to, jako bych najednou spadla do Vltavy na běžné kontrole mi pan doktor doporučil okamžitý pobyt v nemocnici na Bulovce. Něco nesedělo, čas nečekal. Hlavou mi vířily otázky, komu teď svěřit Matěje.
Manžel byl zrovna na služební cestě někde v Ostravě. Vrátí se až za deset dnů. Rodiče tradičně zaneprázdnění pracují u počítačů v kanceláři, čas rozpočítaný na minuty. Další příbuzní? Jako by někam zmizeli v mlze. Zachránila to babička Miluše. Přislíbila, že si Matěje vezme k sobě do paneláku na Žižkově, dokud mě z nemocnice nepustí. Měla už sedmdesátku za krkem a Matěj je běhavý kluk upřímně jsem trochu pochybovala, jestli to zvládne. Ale sny se řídí vlastními pravidly.
Padlo tedy rozhodnutí rodiče po práci přijdou pohlídat vnučka, přes den bude královnou domácnosti babička. Vyřešeno, spadla klec.
Stejně jsem ale byla na pochybách. Pustit dítko do babiččiny péče… jenže nebylo vyhnutí. Volala jsem jí ze špitálského pokoje, pořád dokola, jak se mají, jestli není katastrofa. Kupodivu se spolu domluvili hned na první dobrou. Týden utekl jako voda z Karlovarského pramene, a když se manžel vrátil, převzal Matěje pod svá ochranná křídla.
Před propuštěním mě znenadání kontaktovala sestra Veronika. Volala z Plzně, v rozhořčení. Má dvouletou dcerku, malou Anežku, a prý se snažila babičku přesvědčit, aby hlídala i ji. Marně. Babička se jen omlouvala, že Anežka je ještě moc malá.
Veronika šla skoro na kolena a žadonila, ale babička zůstala neoblomná.
Ty babičku akorát vykořisťuješ! vyčetla mi sestra rozladěně.
Vzduch byl těžký jako před bouřkou. Řekla jsem: Byla jsem v nelehké situaci. Nemohla jsem si v nemocnici nechat Matěje u sebe. Prosila jsem i tebe o pomoc, ale odmítla jsi. Ty jsi chtěla poslat Anežku za babičkou, abys měla čas na kafíčko a klidné procházky po Špilberku. Chápeš ten rozdíl? Navíc nechala bys tak malé dítě jen u staré paní? Dej ji přece klidně k sobě domů, rodiče ji snad zvládnou pohlídat.
Sestra jen zamrkala přes telefon: Rodiče nechtějí, a já musím být pořád s ní!
Myslím, že se mýlí. Mezi dvouletým a čtyřletým dítětem je přeci v českých domácnostech rozdíl jako mezi chlebem a rohlíkem. Sama bych radši Matěje nikdy nikam neposílala, kdyby to šlo. Teď má ale Veronika pocit, že jsem babičce upletla bič na záda a mě v hlavě zůstalo jen podivné hučení jako na točně v metru v Kobylisích.
