13.listopadu 2025
Dnes se mi podařilo zachytit, jak Lenka, moje žena, záchytně mává rukama, když zjišťuje, že si sestra z manželovy strany, Irena, bez mého souhlasu vyzkoušela mé oblečení.
Jeníku, prosím tě, žádné noclehání. Není to hotel, a tvoje sestra má svůj dům v Brně lenka nervózně otírala sklenice a sledovala, jak se na nich zrcadlí světlo. Voda na skle ji štvala stejně jako blížící se návštěva rodiny mého otce.
Lenko, co to máš? zamířil jsem oči k notebooku a popřál si, aby se Ireně a její matce Aleně, která přijetí zajišťuje, nesnažili přečkat noc na vlaku.
Je to jen na přespání říkala jsem. Přijedou jen na noc, pak odjedou zpátky. Včera na přespání zůstaly týden, protože Irena musela hledat zimní boty po celé Praze, když na tom po našem neboli výběru. A já je krmila, napájela i bavila, zatímco ty byl v práci.
Slibuji, příště to bude jinak. Jeden večer, večeře, spánek, snídaně a pak odejdou. Buď trochu přívětivější, to jsou přece rodina.
Lenka jen povzdechla. Slovo rodina pro mého manžela bylo posvátné, milostivá výjimka, která odpouštěla i ty největší přehmaty. Přehmatů ale s Irenou a Alenou nebylo málo ne zločinu, spíše z neomalenosti, která se říká jednodušší než krádež.
Lenka řídí oddělení v jedné velké logistické firmě, dobře vydělává a miluje řád a kvalitní věci. Její šatník byl její pýchou, možná i slabostí hedvábí, kašmír, značkové kabelky sbírala je po léta a opečovávala jako zahradník vzácné orchideje. Právě ten šatník se stal pro Irenu červenou dělohou.
Přesně v šest večer zazvonil zvonek. Na prahu stála Alena s košíkem domácích koláčů (tučné, smažené v tuku, které Lenku vždy pátily) a Irena. Sestra z manželovy strany se na Lenku podívala od hlavy až k patě.
Ahoj, Lenko! Irena vběhla dovnitř, nechtěla se svléknout, a pokřikla Lenku po tváři. Co máš na sobě? Nové šaty? Dražší, co?
Ahoj, Ireno. Jen domácí šaty. Vstupte. Lenka se snažila úsměv udržet, i když Irenin dotyk látky ji pálil.
No nic, prosté, povzdechla sestra, sundávala bundu. Bavlněná s výšivkou, za půl mzdy. Máš štěstí, že tě Jan rozmazluje.
Já také pracuji, připomněla Lenka, když ji dávala bundu do skříně.
Uklidni se, práce ti jde. Až se vrátiš, přines mi balík, vezmu ho do kuchyně.
K večeri se rozběhla klasická scenérie. Alena okamžitě začala kontrolovat kuchyni, přestavovat koření jak jí to nejlépe vyhovuje, zatímco Jan, šťastný ze setkání s rodinou, naléval čaj a naslouchal nekonečným historkám o sousedech, tlaku a ceně pohanky.
Lenka se držela, podávala jídlo a v duchu počítala hodiny do odjezdu. Napětí se zvýšilo, když se dotkla nadcházejícího výročí tety Zdenky.
Co mám na sobě? stěžkla Irena, přičítajíc si kousek dortu. Zimou přibrala, do žádného šatu se nevejde. A v restauraci budou všichni v elegantních šatech, nechci vypadat jak blázen.
Podívala se na Lenku. Lenka se napila čaje a mlčky poslouchala. Znal ten pohled dej mi šanci.
Lenko, přerušila Irena, máš tolik oblečení. Můžeš mi půjčit něco na víkend? Jsme skoro stejně vysoké… pamatuješ ten modrý se třpytkami?
Ireno, máme různé postavy, řekla pevně Lenka. Já nosím 44, ty 48. A víš, že své věci nedávám. To je můj princip.
Tak to je začátek, odsunula Irena oči. Princip! Řekni mi, že je mi líto. Sestra mého manžela už to takhle zkusila.
Ireno, proč potřebuješ cizí věci? zasáhl Jan, vidouc, jak Lenčiny prsty blednou. Koupíme ti nové, pošlu peníze.
Co koupíme? vykřikla Alena. Proč utrácet, když v šatníku je přebytek? Lenko, nejsi krutá? Přišlapeme si po šatech, a dívce uděláme radost.
Aleno, téma je uzavřené, odříkala Lenka, hlas možná ostřejší, než měla být, ale trpělivost docházela ke konci. Moje věci jsou moje věci. Nedávám je a neberu cizí. Prosím, změňme téma.
Zbytek večeře uběhl v napjatém tichu. Zevní oči Aleny sevřely rty, Irena se vyhýbala Lenčiným pohledům a pootočila vidličkou v salátu. Jan se nervózně otáčel mezi nimi, ale už nechtěl argumentovat.
Ráno Lenka odešla do práce brzy, hosté ještě spali. Jan si vzal volno, aby doprovázel Alenu k lékaři kardiologovi, a pak se vrátil domů.
Vrátím se kolem sedmé, řekla Lenka, obouvajíc se v chodbě. Dávej pozor, ať nic nepřesouvají v naší ložnici. Vím, že to nesnáším.
Lenko, jsi trochu paranoik, usmál se Jan a políbil ji na tvář. Kdo potřebuje ložnici? Budou snídat, pojedou na kliniku, projdou se a hned po tom na nádraží. Přijdeš domů a už tam nebude nikdo.
Lenka odešla s těžkým pocitem v břichu. Věděla, že Irenin ne včera večer nebylo finální odmítnutí, ale výzvou.
Den v práci se protahoval. Třetí hodinu se Lenka setkala s migrénou, která ji přehltila. Pilulky nepomohly.
Eliško, vypadáte bledě, poznamenala asistentka. Jděte domů, vše zvládneme.
Lenka si řekla, že potřebuje klid a ticho. Zavolala taxi.
Když se blížila k domu, podívala se na okna svého bytu ve třetím patře. Světlo svítilo ve všech místnostech, i když venku svítil slunečný den. Divné, pomyslela si. Jan říkal, že budou až do večera.
Otevřela dveře. Vzduch voněl sladkými, přepůlnými parfumy Ireny smíšenými s lakem na vlasy. Z hloubky domu se nesl hlasitý smích.
Stála u postele v rozcuchu. Dveře byly pootevřené.
Mami, to je úžasný! Co na mě šité! A velikost! Ten šev říká, že není správná! křičela Irena.
Ach, drahoušku, krásná! ozvala se Alena. Jako královna! Látka je z Itálie, ne jako ten čínský šmejdit.
Lenka vytáhla klíč, popřela dveře. Scéna před ní připomínala levnou telenovelu, ale úsměv jí chyběl.
Uprostřed ložnice před velkým zrcadlem stála Irena v temně smaragdovém hedvábném večerním šatu, který Lenka koupila v Miláně před dvěma lety za neuvěřitelných 12000Kč a nosila jen na novoročním večírku.
Šaty se roztrhly pod švy. Irena snažila nasadit se do těsných šatů určených pro štíhlou postavu. Zámek na zádech se rozpadl uprostřed, odhalil spodní prádlo, látka na bocích se napínala tak, že se zdálo, že brzy praskne.
Na nohou měla Ireniny oblíbené Lenčiny lodičky, které byly příliš velké a sklouzávaly. Na posteli ležela roztroušená další oblečení kašmírový svetr, dvě blůzy, šály, krabičky s šperky. Alena seděla v křesle s Lenčinou kabelkou, zkoumala obsah.
Co se tady děje? zeptala se Lenka tichým hlasem, který v tichu zněl jako hrom.
Irena zakřičela a rychle se pohybovala. Z šití zazněl praskavý zvuk.
Ou zamrzla Irena, oči se dívaly na Lenku v zrcadle s úzkostí.
Alena upustila rtěnku, která se kutálela po parketu.
Lenko? Proč jsi tak brzy? Jan říkal, že do sedmé začala, ale slova se jí ztratila.
Lenka vstoupila do místnosti. Hněv, chlad a rozvaha nahradily migrénu.
Sundej! rozkázala, hledíce přímo do Ireniných očí.
Lenko, nepochopila jsem chtěla jsem jen vyzkoušet Nechtěla jsem si jen lízt Jan to povolil! skápla Irena a snažila se zakrýt roztržený zip.
Ležíš, Jan ví, že tu nesmíte vstupovat. řekla Lenka chladně. Sundej šaty okamžitě.
Nemůžu! zvolala Irena. Zasekla se! Zip je zaseklý!
Lenka přistoupila blíž. Pot se jí mísil s parfémem. Šaty pod podpažím zmizely v mokru. Ve švu byla díra, nitě neudržely tlak.
Roztrhala jsi šaty za tisícosmé trojčtyřicet korun, konstatovala Lenka. Rozumíš tomu?
Ale co euro! proklamovala Alena. To jen šička, dá se zašít! Není to konec světa!
Aleno, dejte tašku zpátky a odejděte, řekla Lenka neotáčejíc se. Jinak zavolám policii a udělám to jako krádež s vloupáním.
Policie? Jste snad blázen! vykřikla Alena. To jsou naše hosté, ne zloději.
Alena zmizela do chodby, Lenka zůstala soukromě s Irenou, která se svíjela do sebe.
Otoč se, nařídila Lenka.
Podívala se na zip. Zarážka se zachytila v podšívce. Irena skutečně uvázla. Látka pod zipem byla zničena roztržená s masem. Šaty byly nezvratně poškozené.
Musím je rozříznout, řekla klidně Lenka.
Ne! Co děláš? Já v tom jsem! Irena se snažila ustoupit, ale lodičky ji držely, takže se téměř zhroutila.
Buď řeznu šaty a zachrání tě, nebo odejdeš takhle domů. Vyber si.
V tu chvíli se ozvalo zaklepání.
Holky, jsem doma! Mamko, kde jste? Přinesla jsem dort! zvolal Jan, přicházející s krabicí dortu.
Uviděl Irenu v Lenčině šatu a okamžitě zmlkl.
Co se to tady děje? Ireno, proč jsi v Lenčině šatu? zeptal se.
Serežko! řvala Irena, skákala k bratrovi, Chce mě zabít! Říká, že mi chce řezat! Pomozte!
Jan přistoupil, ale jeho tvář se rychle proměnila v bezradnou tvář.
Jeníku, tvá sestra si bez dovolení oblékla moje šaty, roztrhala je, rozbil zip a rozmrštila moje lodičky. Mamka zaryla do mých tašek. Dám jim deset minut na balení.
Lenko, možná začal Jan, ale Lenka ho přerušila.
Podívej se na šaty, Jeníku. ukázala. Jan přišel blíž, uviděl díru, mokro, rozdělaný zip, rozházené šaty.
Ireno proč jsi to udělala? Přece jsem tě prosila.
Cože? To jen šátek! Přeskládám, koupíte si nový! Jsi bohatý, tak můžeš! odpověděla Irena rozzuřeně.
Sundej šaty, řekl Jan.
Co?
Sundej šaty hned.
Není to možné! křičela Lenka. Zasekla se! Přineste nůžky.
Záchrana trvala pět minut, doprovázela pláč Aleny z chodby a sténání Ireny. Lenka musela rozříznout hedvábí podél zad. Každý řez byl jako řez v srdci, ale zachovala tvář. Šaty spadly na podlahu jako drahocenný odpad.
Irena zůstala v špinavém spodním prádle a rychle si oblékla vlastní oblečení, křičíce: Pošli si své šňůry! Mésťan! Ať mól všechno sežere.
Po patnácti minutách byl byt prázNakonec jsem si uvědomil, že pevně stanovené hranice jsou jediným způsobem, jak si udržet klid a respekt ve vztahu.
