Rodinný recept
“Ty se vážně chceš vdát za chlapa, kterého jsi potkala na internetu?” Ludmila Vacková se skepticky zadívala na svou budoucí snachu, jako by v ní viděla padělanou bankovku. Její těžký, hodnotící pohled přejel po Alenčiných prostých vlasech a skromných šatech. “Vždyť se ani pořádně neznáte!”
Alena ucítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Seděly v kuchyni paneláku, kde vyrůstal Honza. Byla to malá, útulná místnost, která zářila čistotou. Voněla vanilkou a starým parketem.
“Mamko, prosím tě, dost,” vmísil se syn, Honza, a objal Alenu kolem ramen. “Nepotkali jsme se na internetu, ale v knižním klubu. Jen jsme si nejdřív psali. Půl roku! A Alena je úžasná!”
Příběh jejich seznámení byl prostý: Alena vedla malý blog o zapomenutých knihách. Honza, programátor s tichou vášní pro klasiku, narazil na její článek o “Zločinu a trestu”. Jejich debata přerostla do zpráv, pak do dlouhých hovorů. Zjistili, že se smějí stejným vtipům, že mají rádi stejné věci ticho, poctivost, vůni starých stránek. První setkání u sochy Kafky nebylo rande, jen pokračování rozhovoru. Cítil se s Alenou překvapivě přirozeně, jako doma. Ona v něm viděla trochu stydlivého muže s bohatým vnitřním světem.
“Úžasná…” odfrkla si Ludmila Vacková a záměrně ťukala lžičkou o porcelánový šálek. “A to, že je z jiného města, bez práce tady, a vůbec kdo ví, co si myslí… Syna jsem vychovala, učila, a teď přijde nějaká…”
Alena sevřela zuby, ale mlčela.
Už pochopila: tchyně v ní nevidí člověka, ale abstraktní hrozbu cizí holku, která chce jejího syna odvést od máminy sukně. Ludmila byla žena, jejíž život se skládal z pevných pravidel a nesmlouvavého boje proti slabostem. Od smrti manžela před pěti lety ještě víc stáhla svůj svět kolem jediného dítěte.
První pokusy o přátelství s tchyní selhaly.
Když Alena, dávající si záležet, upekla jablečný koláč se skořicí a anýzem, “jak ho dělávala babička”, Ludmila odlomila kousek a zamumlala:
“Příliš sladké. U nás se to tak nedělá.”
Když nabídla pomoc s úklidem, dostalo se jí suché odpovědi:
“Není třeba, já vím, kde co je. Pak bych to půl roku hledala.”
Když zůstal Honza s Alenou o samotě ve svém pokoji, plném modelů lodí a učitelic fyziky, jen rozpačitě pokrčil rameny:
“Nevnímej to osobně. Máma je prostě taková. Svoje, ale pichlavá jako ježek.”
“Snažím se,” tiše odpověděla Alena, dívala se z okna na stejné balkony. “Jen žít v takové studené válce je těžké, a odstěhovat se od ní ještě dlouho nemůžeme.”
Ale Alena se nevzdala. Patřila k těm, kteří věří, že každá pevnost má tajnou branku.
Jednou v sobotu ráno Ludmila, utírajíc police, vytáhla staré album a začala ho prohlížet. Alena požádala o dovolení a přisedla si. Všimla si, jak se tchyně zastavila u zažloutlé fotky, kde stála jako mladá a usměvavá vedle vysokého tmavovlasého muže.
“Kdo to je?” opatrně se zeptala Alena.
Ludmila sebou trhla, jako by byla přistižena při nějakém hříchu.
“Můj bratr, Josef,” povzdechla si a v hlase jí poprvé nebyla pichlavost, ale unavený smutek. “Pohádali jsme se. Půl života už to bude.”
“A kvůli čemu?” odvážila se Alena, bála se vyrušit vzácný okamžik upřímnosti.
“Kvůli hlouposti. Dědictví po rodičích. Oba jako mezek. On mi řekl pár nepěkných věcí, já jemu taky. A hotovo. Žijeme ve stejném městě, ale jako by na jiných planetách.”
Alena mlčela, ale v hlavě už měla plán. Vzpomněla si, jak Honza zmínil, že máma byla po té hádce ještě uzavřenější.
Za týden potkala v přízemí upovídanou sousedku, tetu Hanu, a “náhodou” se rozpovídala o rodině.
“Ach, Lída a její bratr!” zvolala sousedka. “To byli nerozluční! Josef Vacek, bydlí v tom novém sídlišti. Loni měl velké problémy se srdcem, operaci. Děti jsou v Brně, sám tam jako pěna.”
Ten večer, když Honza četl a Ludmila pletla ponočky, Alena opatrně začala:
“Ludmilo, věděla jste, že váš bratr loni prodělal operaci srdce?”
Pletací jehlice se zastavily. Tchyně zbledla:
“Co?! Odkud to víš?”
“Říkala mi teta Hana dnes. Prý je teď sám, děti odjely, potřeboval pomoc a neměl ji od koho…”
Ludmila nic neřekla. Mlčky odešla do pokoje. Alena slyšela, jak za zdíní chodí sem a tam. Celý večer byl tichý a napjatý.
Ráno byla tchyně, která obvykle vstávala pozdě, už oblečená.
“Jdu za kamarádkou,” zamumlala a oblékla si nejlepší kabát.
Vrátila se až k večeru. Oči měla červené od pláče, ale nebyla v nich obvyklá chladnost. Tvář měla měkčí, zmatenou. Když uviděla Alenu v kuchyni, zastavila se ve dveřích:
“Díky,” řekla tiše a dusně. A odešla, víc nedokázala.
Jak se později ukázalo, jela autobusem k bratrovu domu. Stála u dveří půl hodiny, než zazvonila. Když otevřel, chvíli na sebe mlčky hleděli, dva šediví tvrdohlavci. Pak se objali a plakali, vzpomínali na dětství, smáli se, jak hloupě vypadaly jejich kdysi velké křivdy před časem a nemocí.
“Máš pravdu,” řekla Ludmila najednou o pár dní později u večerního čaje. Mluvila tiše, dívala se na páru stoupající z hrnku. “Někdy stačí udělat jen ten krok. Dvacet let mlčení kvůli kousku půdy… Hloupost.”
Od té doby byla k Aleně
