– Zbytečné říkat, že za to všechno můžu já! – Sestra mého přítele se rozplakala. – Ani ve snu mě nenapadlo, že se něco takového může stát! Teď vůbec netuším, co bude dál. Neumím si představit, jak to všechno zvládnu, abych neztratila tvář. Sestra mého přítele se před pár lety vdala. Po svatbě se rozhodlo, že novomanželé budou bydlet u matky manžela. Jeho rodiče mají velký třípokojový byt a jediného syna. – Jeden pokoj si nechám já, ten zbytek je váš! – pravila tchyně. – Jsme přece kulturní lidé, tak předpokládám, že si vyjdeme vstříc. – Kdykoli se můžeme odstěhovat! – uklidňoval manžel svou ženu. – Nepřijde mi špatné zkusit bydlet pod jednou střechou s mámou. Když nám to nebude vyhovovat, pronajmeme si vlastní byt… A přesně tak to bylo. Společné bydlení se ukázalo jako pořádná výzva. Obě, snacha i tchyně, se snažily, ale každý den to bylo horší a horší. Nahromaděné napětí občas vybuchlo, hádky přibývaly. – Říkal jsi, že když to nepůjde, odstěhujeme se! – rozplakala se manželka. – No a, neudělali jsme to snad? – usmála se povýšeně jeho maminka. – To jsou prkotiny, kvůli takovým drobnostem nemá cenu balit kufry! Přesně rok po svatbě žena otěhotněla a porodila zdravého synka. Narodil se zrovna v době, kdy tchyně přišla o práci a novou nikdo dámě před důchodem nechtěl nabídnout. Snacha s tchyní tedy byly zavřené 24 hodin denně doma společně, protože ani jedna neměla kam odejít. Atmosféra byla čím dál tíživější. Manžel jen pokrčil rameny a poslouchal stížnosti – v tu dobu byl jediný, kdo vydělával. – Nemůžeme teď mou mámu nechat samotnou, nemá z čeho žít. Nemůžu ji nechat napospas a nemám na to platit nájem a ještě ji finančně podporovat. Jakmile najde práci, odstěhujeme se! Jenže ženě už docházela trpělivost. Sbalila sebe i syna a odešla k vlastní mamince. Když odcházela, řekla manželovi, že už do bytu jeho matky nikdy nevkročí. Jestli mu na rodině záleží, musí něco vymyslet. Byla přesvědčená, že tomu, koho miluje, na rodině záleží a hned se bude snažit ji získat zpátky. To se ale šeredně mýlila. Už více než tři měsíce je žena i se synem u své matky a muž se ji ani jednou nepokusil získat zpět. Zůstal bydlet s vlastní maminkou, se ženou i dítětem komunikuje přes videohovor po práci a vídá je jen na víkendy v domě tchyně. Tak má pozornost a péči dvou žen současně, ke všemu rodič upřímně lituje synka, kterého mu rozčilená žena vzala, a o dítě se vlastně starat nemusí. Manžel je vlastně vítězem! A tchyně si žije v pohodě, protože vlastně o nic nepřišla! Mladá žena z této situace vůbec šťastná není. Manžela stále miluje, byť ví, že se nechová správně. – Co jsi čekala, když jsi odešla? – ptá se manžel, – můžeš se vrátit, kdykoli budeš chtít. Asi nemá manželka v plánu opustit svou maminku a shánět pronájem. Při rodičovské dovolené na to ani nemá finance. Je to skutečně konec jejich rodiny? Má podle vás aspoň malou šanci vrátit se do domu tchyně a odejít z téhle situace se ctí?

To je samozřejmě všechno moje vina! vzlyká sestra mého kamaráda. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něco takového může stát! A teď vůbec netuším, co s tím. Neumím si představit, jak to zvládnu, abych si úplně neztrapnila.

Sestra mého kamaráda, Barbora Nováková, se před pár lety vdala.

Po svatbě padlo rozhodnutí, že mladí budou bydlet u manželovy maminky. Jeho rodiče mají velký třípokojový byt v Brně a jediného syna.

Jedna místnost zůstane pro mě, zbytek je váš, oznámila tchyně důležitě. Jsme přece normální lidi, tak si snad nebudeme lézt na nervy.

Kdykoli se můžeme odstěhovat, uklidňoval svou ženu Radek, manžel Báry. Na tom, že zkusíme chvíli bydlet s mojí mámou, není nic divného. Když to nebude fungovat, prostě půjdem do podnájmu.

To taky přesně udělali. Jenže společné bydlení bylo náročnější, než čekali. Sice na sobě všichni pracovali, ale ponorka byla den ode dne horší. Dusno houstlo, hádky propukaly čím dál častěji.

Říkal jsi, že když to nepůjde, odstěhujeme se! rozplakala se jednou Barbora.
Ale vždyť se ještě nic nestalo, usmála se blahosklonně Radkova maminka, paní Štěpánková. Tohle jsou maličkosti, kvůli tomu se přece nedělají krabice a neprchá se z bytu.

Přesně rok po svatbě Barbora otěhotněla a narodilo se jim zdravé miminko syn Ondra.

Shodou okolností přišel příchod vnuka ve chvíli, kdy paní Štěpánková odešla z práce a žádný nový džob nesehnala koho by taky zajímala ženská kousek před důchodem? Takže Barbora i tchyně byly doma 24/7, nos na nos, s nulovou možností úniku. Klidné domácí ovzduší šlo úplně do kopru.

Radek se tvářil, jakoby nic, a prostě snášel stížnosti oběma ušima nosil totiž domů celou výplatu sám.

Barčo, teď přece nemůžeme mámu nechat o samotě. Nemá kde brát peníze. Těžko můžu platit pronájem, živit naši rodinu a ještě poníženě prosit mámu, aby nezůstala o hladu. Když najde práci, odstěhujeme se! sliboval zas a znova.

Jenže Bářina trpělivost už byla na nule. Se synem Ondrou sbalila kufry a přestěhovala se ke své mamince do Olomouce. Při odchodu prohodila ke svému manželovi, že k jeho matce už nikdy ani nevkročí a jestli mu na ní aspoň trošku záleží, má něco vymyslet.

Jistá si byla, že Radek udělá psí kusy, jen aby ji přivedl zpět. Ale škoda řečí.

Uběhly tři měsíce u maminky a Radek stále žádnou záchrannou akci nepředvedl. Žije si v Brně u maminky, s Bárou a synkem se vídá díky videohovoru po práci a na víkend přijede na návštěvu do Olomouce.

Tak se má! Pozornost a rozmazlování od dvou žen, k tomu ještě soucit rodičů, když jim líčí, jak je na něj Barča zlá, a o dítě pečovat nemusí domácí výhra! Paní Štěpánková je taky v klidu, protože o nic nepřišla a má syna stále v bytě.

Barbora na tom rozhodně není s náladou dobře. Manžela miluje, i když ví, že se chová jak sobec.

A cos čekala, když jsi utekla? zeptá se Radek nevinně. Můžeš se kdykoli vrátit.

Jenže Barbora je na mateřské, rozpočet sotva na rohlíky a máslo žádný vlastní podnájem nepotáhne. Zůstává prostě u mámy.

Je tohle konec rodiny Novákových?

Dáte ruku do ohně za to, že má ještě nějakou šanci vrátit se k tchyni do bytu a vyjít z toho bez ztráty kytičky? To by jeden nevymyslel, že i obyčejné české domácí drama umí udělat takové fó pa!