Drahý deníčku,
celou noc jsem pobíhala po pokojích, snažila se do kufru vtěsnat ty nejdůležitější věci. Mé pohyby byly rychlé a roztřesené, jako by mě někdo honil. Vzduch se mi šustil v plicích, prsty se mi zadrhávaly při zapínání přeplněné tašky. Přes hodinu zpátky mi zazvonil telefon z fakultní polikliniky hlas hlavního lékaře zněl překvapeně a snažil se pochopit náhlé propuštění. Bez zbytečných otázek mě pustili, ale v místnosti visela vlna nejasnosti, na kterou jsem neměla sílu ani chuť reagovat.
Nevěděla jsem, co říct nahlas. Myšlenka vše hlasitě vyprávět byla nesnesitelná. Vzpomínka na naše seznámení se se mnou, s Petrem, se mi vynořila v jasných, nyní již hořkých barvách. Potkali jsme se, když jsem ještě stážovala v městské nemocnici. Jiskra, která mezi námi tehdy proletěla, vyrostla v oheň, který nás obělam. Neotáleli jsme brzy jsme měli skromnou, ale upřímnou svatbu. Pak jsem nastoupila do polikliniky a rozhodli jsme se, že nejdříve postavíme kariéru, až pak přemýšlíme o dětech. Začátek stabilita. Všechno ostatní přijde později.
Čas však plynul a najednou se vše změnilo. Občas jsem Petrovi nenápadně naznačovala, že bych chtěla slyšet dětský smích doma, ale on jen odkláněl, mluvil o nejistotě a obtížích. Když teď ty momenty přepisuji, cítím v krku těžký, horký klubíčko.
Můj svět rozbila kamarádka Markéta ta, které jsem důvěřovala všechny své tajemství a sny. Včera jsem s krutou jasností uvědomila, že Markéta nikdy nebyla pravou přítelkyní. Noční službu mi zrušili na poslední chvíli a, v naději na malý překvapení, jsem se rozhodla vrátit domů dříve. Vložila jsem klíč do zámku, otevřela dveře a zůstala jsem stát na prahu, jako by mě zasáhla rána do hrudi.
Z obýváku se ozýval veselý, ženský smích, který jsem znala až příliš dobře.
Každý den mě překvapuješ, řekla Markéta, v hlase jí zněla něha. Ani si nedokážu představit, co vymyslíš příště!
Všechno jen pro tebe, má radosti, odezval mužský hlas, tak známý a kdysi blízký. Jsi můj vesmír. Překlopím hory, abych viděl tvůj úsměv
Poslouchat dál už nebylo možné. Každé slovo mi bodalo srdce jako jehla. Pomalu, nesmírně pomalu jsem se stáhla zpět, nechala dveře pootevřené a tiše, jako stín, sestoupila po schodech.
Tu noc jsem nespala, seděla jsem v prázdné ordinaci a dívala se do jedné tečky. Myšlenky trhaly duši na kousky, ale ráno se v hlavě objevil chladný, jasný záměr. Jednoduše odjedu. Zmizím. Pro všechny, kdo mě znali. Pro celý svět, který mi přinesl tolik bolesti.
Měla jsem místo, kde by mě nikdo a nikdy nemohl najít. Mé babička mi kdysi odkázala malý, ale pevný domek v odlehlé vesnici. O něm sotva někdo věděl. Po smrti matky jsem se přestěhovala k otci a cesta k tomuto kraji byla navždy zapomenutá. Teď se zapomínání stalo mou záchranou.
Nastal čas vzpomenout si na něj. Po několika hodinách byl kufr konečně sbalený. Pomalu jsem prohlédla byt kdysi zde bylo světlo a štěstí, nyní to vypadalo šedě a pustě, jako bláto, co pohltila veškerou víru v lidi a lásku.
Z mé duše tu nesetrhla ani stopa, zašeptala jsem do ticha a slova se stala výrokem.
O dva dny jsem byla ve vesnici. Cestou jsem navždy vyhodila starou SIM kartu a koupila novou nikdo ji neznal. Nechtěla jsem, aby mě někdo mohl najít.
Dům mě přivítal hlubokým tichem a vůní starého dřeva a sušených bylin. Když jsem otevřela skřípavé brány, najednou cítila lehkost nevyjádřitelnou, téměř beztížnou.
Tady mě nikdo neublíží. Tady začíná nový život.
Už dva týdny. Postupně jsem se zotavovala. Sousedi, prostí a upřímní lidé, byli neuvěřitelně přátelští. Pomáhali, jak jen mohli, bez zbytečných otázek. Společně jsme rychle pořídili dům do pořádku: opravili střechu, vytrhli plevel ze zahrady. Z jejich tepla začalo mé srdce roztát, bolest pomalu ustupovala.
Osud však připravil další zkoušku takovou, která měla prověřit mou sílu.
Jednoho rána ke mým dveřím přiběhla vyplašená sousedka Valentýna, bledá strachem.
Jitko, drahá, promiň, dnes nemůžu pomoci se zahrádkou, mám problém! Má Maruška břicho ji kroutí neustále, nemůže ani doušek vody držet! A oči blednou, jako cizí!
Potřebuje okamžitě kapesní infuzi, řekla jsem okamžitě, lékařsky. U dítěte je silná dehydratace, je to nebezpečné.
Jaká infuze, milá, u nás doktor žádný není! rozplakala se Valentýna, téměř brečela.
Naštěstí jsem vždy nosila malou, ale dobře vybavenou lékařskou taštičku. Připojila jsem kapesní infuzi a během několika hodin se Maruška cítila lépe. Večer už dokonce lehce usmívala a žadonila o vodu.
Následující den věděli o tom všichni obyvatelé vesnice: nová přistěhovalka Jitka není jen městská dívka, ale skutečná lékařka. Skrývat své povolání už nebylo možné.
Tehdy jsem si konečně uvědomila, že se od svého povolání neodtrhnu. Když pomáhám lidem a dávám část sebe, znovu cítím život pravý, naplněný smyslem, ne jen prázdný existenci.
Další měsíc uplynul a už jsem oficiálně pracovala ve místním FAPu stejném ambulantním a porodnickém ústavu, kde dříve nikdo dlouho nechtěl zůstat. Pro mě se stal útočištěm: možností úniku, úkrytu, nového začátku, jako z čisté stránky.
Čas plynul, přicházely další měsíce. Jednoho úsvitu mě povolali k dívčinci s prudce stoupající horečkou. Dveře starého, ale dobře udržovaného domu otevřel muž.
Dobré ráno, jmenuji se David, představil se s mírným třesem. Prosím, pomozte mé dceři.
Jenom na okamžik jsem se na něj podívala jeho hluboké, výraźné oči a klidný, sebejistý hlas. Pak však okamžitě odfiltrovala všechny zbylé myšlenky. Po tom, co se jednou stalo, pro muže v mém srdci už nebylo místo bylo pevně zamčeno.
Vezměte mě k ní, řekla jsem stručně, obnovujíc profesní soustředěnost.
Malá dívka ležela pod špatně stejnou přikrývkou. Bledá, horká, ale překvapivě důvěřivá její velké modré oči se dívaly přímo do duše.
Má silné žvýkání, diagnostikovala jsem po vyšetření. Vypíšu potřebné léky, ale budete je muset koupit ve městě. Zavolejte, prosím, vaši manželku, vysvětlím, jak léčit
Manželka není, tiše odpověděl David. Jsem sám otcem Olinky. Matka zemřela při porodu.
Podívala jsem se na Olinku znovu a něco se v mém hrudi prudce sevřelo. Jak nespravedlivý je ten svět Roky jsem prosila bývalého manžela o dítě, a teď cizí, naprosto neznámá dívka rozplávala vše, co vypadalo, že už dávno zhaslo.
Jemně jsem se dotkla teplé tvářičky:
Určitě se uzdravíš, malá princezno. Postarám se o tebe.
Olinka jen lehce usmála, a ten úsměv stál víc než jakákoli slova. David vděčně přikývl.
Nevím, jak vám poděkovat. Nechte mě vás alespoň odvézt domů, nebo každé ráno přivést do práce po těch cestách nejde chodit pěšky.
Chtěla jsem slušně odmítnout, ale něco uvnitř mě zadrželo. V jeho hlase nebyla žádná falešnost, jen upřímnost. A dívka už se usadila v mém srdci navždy.
Dobrá, po chvilce jsem souhlasila. Děkuji.
Čas míjel. Vesnice žila svým tichým, pomalým tempem. Seděla jsem na staré lavičce před domem, v ruce držíc šálek voňavého bylinného čaje. Nečekaně ke mně přišel David, opatrně mě objal za ramena a políbil mi tvář.
Miluju tě, zašeptal něžně. Jsi moje navždy.
Usmála jsem se, zavřela oči a cítila teplý proud jeho rukou. Z verandy vyletěla Olinka s radostným křikem a David, smějící se, řekl:
Promiň, ne moje, ale naše.
Rozesmála jsem se a náš smích se spojil s dětským v jedinečnou melodii štěstí.
Uplynul celý rok. Byl to nejklidnější a nejsvětlejší období mého života. Díky Davidovi a Oline jsem se odvážila vrátit se do Prahy, kde jsem konečně podepsala papíry o rozvodu.
Můj bývalý manžel a Markéta už žili spolu. Není jim nic k mému návratu to bylo bolestivé, ale zároveň osvobozující. Podepsala jsem, vyšla z soudní síně a už se neohlížela.
Můj život se změnil naplnil se novým smyslem, důvěrou a světlem. Znovu jsem se naučila věřit lidem. Znovu jsem mohla milovat. A dovolila jsem si být milována.
Vše toto štěstí mi přinesl ten malý, dávno zapomenutý vesnický domek, který mi zanechala moudrá babička.
Zhluboka jsem vydechla, položila ruku na Davidovu silnou ruku.
Čeká nás celý život, usmála jsem se, dívajíc se do jeho teplých očí.
Miluju tě, odpověděl, stiskl mé prsty. Jsi moje inspirace. Můj tichý břeh.
Za okny večer jemně hladil nebe broskvovými a levandulovými odstíny. Tichý proud řeky nedaleko nesl své vody, splachujíc staré starosti. V té tichosti se rodila nová hudba hudba lásky, která přežila bolest. Dvě duše, jež se kdysi ztratily, se nyní spojily, aby chránily jedna druhou.
A právě v tom spočívá největší pravda o pravém domově: ne staví se z cihel, ale z důvěry, podpory a tichého porozumění.
