Když se říká, že si lidé berou děti z dětských domovů, já jsem se rozhodla přivést si domů babičku z domova důchodců.
Nikdo z mých přátel ani sousedů neměl pro mé rozhodnutí pochopení. Každý na mě ukazoval prstem a říkal: Teď je těžká doba, a ty si bereš domů ještě takovou osobu! Ale já vím, opravdu vím, že dělám správnou věc.
Dřív jsme žili jako čtyřčlenná rodina já, moje dvě dcery a moje maminka. Bohužel maminka před osmi měsíci zemřela a zůstaly jsme samy tři. Právě během těchto měsíců jsme si s dcerami uvědomily, kolik energie a času nám zbývá, abychom mohly pomoct někomu dalšímu. Měla jsem blízkého kamaráda ze střední školy, který místo toho, aby si do třiceti let založil rodinu a udělal kariéru, pil se k smrti. To nejhorší bylo, že na svoje pití spotřeboval maminky důchod. Když mu ho už nedávala, jednoduše ji odvezl do domova důchodců, zabral její byt a všechno prohýřil.
Znám tu paní od svých dětských let, stejně jako ona mě. S dcerami jsme ji každý měsíc navštěvovaly a nosily jí různé dobroty. Moje holky přijaly můj nápad s nadšením, a ta mladší, která má teď přes čtyři roky, samou radostí křičela: My zase budeme mít babičku!
Nevím, jestli si vůbec dovedete představit, jak byla ta paní šťastná, když jsem jí ten návrh řekla! Plakala štěstím tak dlouho, až jsem ji musela utěšovat. Už jsou to skoro dva měsíce, co s námi naše nová babička bydlí. Máme ji opravdu rády a ona nás také.
Jedna věc mě ale vždycky překvapí odkud má babička, která má už po sedmdesátce, tolik elánu. Každé ráno vstává v šest a nás budí vůně čerstvě upečených lívanců nebo palačinek.
