Matka vstoupila poprvé do osmipodlažního sídla svého syna, ale jediná věta ze strany snachy ji rozplakala a přiměla se vrátit do vesnice uprostřed noci. Synu, miluji tě, ale nepatřím sem.
Babička Eva žila v skromné slámové chatě na břehu Vltavy, v kraji kolem Klatov, kde noci zpívaly cvrčci a voda šuměla jako starý šepot. Ve svých 73 letech se ještě probouzela před úsvitem, zalévala svůj malý záhon paprik a rajčat a krmila pár posledních slepic. Život jí byl prostý, osamělý, ale naplněný vzpomínkami, které jí udržovaly duši v pohybu.
Její manžel Josef zemřel před desetiletími a jediný syn Petr byl pro ni vším, co měla. Byl bystrozraký, pracovitý, hrdostí celého kraje. Když odešel na Univerzitu Karlovu v Praze s stipendií, všichni říkali, že se mu otevřou dveře ke hvězdám. Otevřel je tak široce, že se ztratil.
Po dobu deseti dlouhých let přijímala Babička Eva jen pár vánočních telefonátů a jednorázové vklady, které sotva dotkla. Ostatní se dozvídaly z vesnických drbů:
Slyšela jsem, že Petr je teď podnikatel, věděla jsi?
Žije v obrovském domě, takovém, co se objevuje v časopisech.
Má nové vozy, představ si to!
Eva se vždy usmívala a odpovídala stejným způsobem:
S tím mi stačí. Ať je mu dobře.
Každou noc, než uhasila starou petrolejovou lampu, vzala si starou fotografii Petra z osmiletí, špinavou od bláta, ale s úsměvem, a políbila ji něžně.
Jednoho dne, když na poli padala jemná mrholina, před chatou se zastavilo černé SUV, lesknoucí se jako městská bestie. Z vozidla vystoupil Petr, nepoznatelný: italský oblek, hodinky dražší než celá zahrada, vlasy upravené do dokonalosti. Ale jeho oči
Jeho oči byly prázdné.
Mami prolomil hlas, když se před ní poklonil. Odpusť mi. Neměl jsem tě tady nechat. Chci tě vzít k sobě. Do mého domu. Je prostorný, pohodlný zasloužíš si odpočinek.
Babička Eva pocítila slzy, jakoby se jí samy vylévaly.
Ach, synku nikdy jsem tě nic nevyžadovala
Právě proto, mami řekl a podal jí ruce. Pojeďme hned. Teď!
Petr trval tak dlouho, že nakonec souhlasila. Vzala tři převleky, starou fotku a dřevěnou krabičku s posledními dopisy po svém otci.
Na cestě do Prahy sledovala okno jako ztracené dítě: světla, vysoké budovy, neustálý hluk svět, který jí byl cizí jako sen.
Petrův byt v Novém Městě byl monstrum luxusu: osm podlaží, nekonečné okna a vstupní hala připomínající muzeum. Přesto, co ji nejvíc otřáslo, byla chladná tvář jeho manželky Jany.
Vysoká, elegantní, perfektně nalíčená ale s výrazem, který nic neukrýval.
Žádná radost.
Žádné přivítání.
Jen nepříjemná tolerance.
První večeře se protáhla nesmyslným tichem. Jana sotva zvedla oči od telefonu. Petr mluvil o smlouvách, klientech, cestách, ale kdykoli se jeho žena podívala na něj, umlčel se. Něco bylo temné, zlověstné.
Eva pocítila v břiše uzel.
To nebyl ten Petr, kterého vychovávala.
Po večeři, když Petr řešil naléhavý videohovor, Jana nečekaně přistoupila. Kráčela lehkými, měřenými kroky, jako panterka v honosném salónu. Zastavila se přímo před Evou.
Její tvář, osvětlena teplým světlem jídelny, byla nádherná.
Ale její hlas
Její hlas byl ledový a ostřejší než nůž.
Promiňte, paní Evo pronesla s úsměvem, který bolel . Potřebuji se vás na něco zeptat.
Eva, naivní, se usmála zpět.
Samozřejmě, řekni.
Jana naklonila hlavu, jako by posuzovala vadný kus zboží. Pak, s naprosto neutrálním tónem, spustila:
Nešlo o otázku.
Byla to výtka.
Petr už nemůže nést další výdaje. Má toho dost. Já jen chci vědět, jak dlouho zůstaneš abychom se mohli naplánovat.
Poslední slovo naplánovat dopadlo jako jed.
Jako by přítomnost staré matky byla logistickým problémem.
Překážkou.
A Eva pochopila hroznou pravdu:
Nebyla pozvána ke vstupu.
Byla jen tolerována.
Mírně.
Petr, ten chlapec, který běhal bosý po polích byl pod tlakem, pod nátlakem, možná i manipulován. Viděla to v jeho očích během večeře.
Chtěl ji mít blízko.
Ale Jana ne.
V tom domě bylo jasné, kdo měl otěže.
Tu noc Eva nespala ani chvilku.
Procházela obrovským domem: lesklé podlahy, moderní umění, chladné sochy Žádný život.
Žádná láska.
Jen povrchnost.
Jen výpočty.
Když nakonec nastala absolutní ticho, sbalila své věci. Uchovala fotku Petra z dětství, jedním prstem ji pohladila. Pak napsala zprávu chvějícím se perem starých let:
Děkuji, synku, že jsi na mě vzpomněl.
Tvůj dům je krásný, ale není domovem pro starou ženu jako já.
Vrátím se tam, kde jsem svobodná, kde mohu volně dýchat.
Do mé slámové chatky, kde ještě vím, kdo jsem.
Opatrně otevřela dveře, jako by se bála probudit stíny.
Rozhlédla se naposledy na mohutný dům.
A odešla.
Bosá.
Sama.
S klidem, který žádný mramor nemohl dát.
Za úsvitu Petr našel zprávu.
Něco se v něm zlomilo.
Vyrazil do ulic, zoufale volal na matku, jako když byl malé dítě.
Ale Eva už odjížděla, směřovala zpět do vesnice, hrdá a s volným srdcem.
