Na pohřbu mého bratra, Erika, vibroval telefon s neznámým číslem: Jsem ještě naživu. Nevěřte dětem. Pomyslel jsem si, že je to krutý žert.
U čerstvě vykopané země, která měla pohltit čtyřicet dva let mého života, mi telefon poslal chladivý mrazík do duše v smutku.
Jsem živý. Ne já ležím v rakvi.
Můj rozbitý svět se rozpadl na prach. Ruce se třásly tak, že sotva mohl napsat odpověď.
Kdo jsi?
Odpověď přišla s povzdechem:
Nemůžu říct. Sledují mě. Nevěřte našim dětem.
Očima jsem zaslechl Karla a Jindřicha, své vlastní syny, kteří stojí u rakve s podivně klidným výrazem. Slzy vypadaly jako předstírání, objetí chladná jako listopadový vítr. Něco bylo hluboce špatné. V tu chvíli se svět rozdělil na dva: život, který jsem znal, a hroznou pravdu, která se začala odhalovat.
Čtyřicet dva let byl Erik mým útočištěm. Seznámili jsme se ve vesnici Lhota, dva chudí mladíci s skromnými sny. Měl ruce plné mastí a plachý úsměv, do kterého jsem se okamžitě zamiloval. Postavili jsme si domov v malém domku se dvěma pokoji a plechovým střešním, který při dešti kapal, ale byli jsme šťastní. Měli jsme to, co peníze nekoupí pravou lásku.
Když se nám narodili synové, nejprve Karel a pak Jindřich, srdce mi skoro vyskočilo. Erik byl skvělý otec: učil je lovit ryby, opravovat věci a před spaním vyprávěl pohádky. Byla to rodina, jakou jsem si představoval.
S přibýváním věku se však vzdálenost zvětšovala. Karel, ambiciózní a neklidný, odmítl Erikovu nabídku pracovat v dílně na opravu kol.
Nechci se špinit jako ty, tati, pronesl a zasáhl otce jako drobná, ale ostrá rána.
Oba se přestěhovali do Prahy, vydělávali na reality a postupně nahradili naše dětky bohatými cizinci. Návštěvy se stávaly výjimečnými; jejich luxusní auta a elegantní obleky kontrastovaly s naším skromným životem. Dívka Karla, Jana, žena z vyšší společnosti, sotva zakrývala svůj opovržení vůči našemu světu. Nedělní rodinné obědy ustoupily rozhovorům o investicích a tlaku, aby prodali náš dům.
Jana a já budeme potřebovat peníze na výchovu dětí, řekl Karel při nepříjemné večeři. Kdyby se dům prodal, dostaneme předčasné dědictví.
Žádali o dědictví, ač jsme ještě žili.
Synu, řekl Erik klidně, ale rozhodně, když nás už nebudou, vše, co máme, bude tvoje. Dokud jsme naživu, rozhoduješ jenom ty.
Jedné noci Erik podíval na mě s obavami, které jsem nikdy neviděl.
Něco není v pořádku, Petře. Není to jen ambice, je to něco temnějšího.
Nevěděl jsem, jak moc má pravdu.
Úraz nastal v úterý ráno. Volání přišlo z Nemocnice Na Zatlance:
Váš bratr utrpěl vážnou nehodu. Přijďte okamžitě.
Souseda musel přivést, protože jsem byl příliš třesavý, abych si vzal klíče. Když jsem dorazil, Karel a Jindřich už tam stáli. Neptal jsem se, jak dorazili dříve než já.
Táto, řekl Karel, objímajíc mě silou, táta má problém. Jedna ze strojů v dílně vybuchla.
Na jednotce intenzivní péče byl Erik téměř nepoznatelný, spojený s desítkami přístrojů, tvář zahalená obvazy. Vzal jsem mu ruku a na okamžik jsem pocítil slabý tlak. Bojoval. Můj bojovník bojoval, aby se vrátil ke mně.
Následující tři dny byly peklem. Synové se více zajímali o pojištění než o otcovu bolest.
Táto, řekl Karel, maminka kontroluje tátyv životní pojistku. Má 3300000 Kč.
Proč mluví o penězích, když otec bojuje o život?
Třetí den lékaři řekli, že stav je kritický.
Je nepravděpodobné, že se probudí, oznámili. Svět se rozpadl. Karel však viděl praktický problém.
Táto, táta by nerad žil takhle. Vždy říkal, že nechce být břemenem.
Jedné noci, sama v pokoji, cítila jsem, jak se prsty sevřou mé, rty se snaží říct slova, která se nedostanou ven. Zavolala jsem sestru, ale když přišly, neviděly nic.
Něvolnost svalových záchvatů, řekly. Věděla jsem, že se snaží něco říct. Dva dny poté byl pryč.
Pohřeb byl vyřízen chladnokrevně nejjednodušší rakev, nejkratší obřad, jako by chtěli vše rychle ukončit. Stál jsem vedle hrobu a v ruce jsem měl telefon s nemožnou zprávou: Nedůvěřujte našim dětem.
Ve starém dřevěném stole Erika našel pojištění. Hlavní smlouva byla upravena před šesti měsíci, zvýšená z 220000 Kč na 3300000 Kč. Proč to udělal? Pak jsem objevil další pojištění práce 1100000 Kč při úmrtí při nehodě. Celkem 4400000 Kč. Žhavá výzva pro bezohledné.
Můj telefon opět vibroval.
Zkontrolujte bankovní účet. Podívejte se, kdo dostává peníze.
Následující den mi bankéř, který nás znal deset let, ukázal výpisy. Za poslední tři měsíce z našich úspor odebrali tisíce korun.
Váš bratr přišel osobně, vysvětlil. Řekl, že potřebuje peníze na opravu dílny. Připojil se jeden z jeho synů, pravděpodobně Karel.
Karel. Erik však viděl skrz své brýle.
Odpoledne přišla další zpráva:
Pojištění vymysleli oni. Přesvědčili Erika, že potřebuje víc ochrany pro vás. Byla to past.
Důkazy už neskrývaly: zvýšené pojištění, neautorizované výběry, přítomnost Karla. Vražda? Vražda mých synů? Myšlenka byla monstrózní.
Zprávy mě dávaly další pokyny.
Jdi do dílny Erika. Podívej se na jeho stůl.
Čekal jsem spásu v troskách po výbuchu, ale dílna byla čistá, stroje na svém místě, žádné stopy po explozi. Na stole jsem našel poznámku, psanou Erikovou rukou, datovanou tři dny před smrtí:
Karel trvá na větším pojištění. Říká, že je to pro Margotu. Něco není v pořádku.
Pak přišel zalitý obálek s mým jménem dopis od bratra.
Milý Petře,
Začalo to. Jestli tohle čteš, něco se mi stalo. Karel a Jindřich jsou příliš zaujatí našimi penězi. Včera mi Karel řekl, že bych se měl bát, že mi může něco stát. Znělo to jako výhrůžka. Jestli se něco stane, nedůvěřuj nikomu. Ani našim dětem.
Erik odhalil svou vlastní smrt. Viděl varování, která jsem z lásky k bratrovi nechtěl vidět. Tato noc Karel přišel navštívit mě, předstírající starost.
Táto, peníze z pojištění už jsou na cestě. To bude 4400000 Kč.
Jak znáš částku? zeptal jsem se klidně.
Pomáhal jsem tátovi s papíry, lhal slabě. Chtěl, abys měla klid.
Pošlapal pak předložený plán, jak budou spravovat moje peníze, že bych měla přijít do domova pro seniory. Nechtěli jen otcovu smrt, chtěli mi vzít vše.
Poslední kousek skládačky přišel s další zprávou:
Zítra jdi na policejní stanici. Požádej o zprávu o nehodě Erika. Jsou nesrovnalosti.
Na úřad se podíval seržant OConnor, který Erika znal roky.
Jaká nehoda, paní Petro? Nemáme zprávu o výbuchu v dílně, vzal spis. Váš bratr přišel do nemocnice v bezvědomí s příznaky otravy. Metanol.
Otrava. Není to nehoda. Je to vražda.
Proč mi o tom nikdo neřekl? zamumlal jsem.
Přímí příbuzní, kteří podepsali dokumentaci, chtěli zachovat mlčení.
Skrývali pravdu. Vymysleli výbuch. Všechno připravili.
Následující dny byly šachovou partií. Přicházeli ke mně s falešnou soucitem, přinášeli koláče a kávu, ale anonymní varování mi říkalo:
Nepi nic, co ti nabídnou. Plánují tě otrávit.
Táto, mluvíme s lékařem. Říká, že trpíte senilní paranoií. Navrhujeme, abyste se přestěhovala do zařízení s odbornou péčí.
To byl jejich kompletní plán: prohlásit mě za neschopnou, zamknout mě a odebrat vše.
Večer přišla nejdelší zpráva.
Petře, jsem Steven Černý, soukromý vyšetřovatel. Erik mě najal tři týdny před smrtí. Byl otráven metanolem v kávě. Mám audiozáznamy, jak to naplánovali. Zítra ve tři odpoledne jděte do kavárny Corner. Sedněte si v zadním rohu. Budu tam.
V kavárně ke mně přistoupil muž ve svých padesáti letech, předstíral přátelství. Otevřel složku a pustil malý hlasový záznam. Nejprve hlas Erika, varujícího, pak chladné hlasy Karla a Jindřicha, jak diskutují o vraždě otce.
Stará se bojí, máme metanol, příznaky budou vypadat jako mrtvice. Nechceme, aby nám táta překazil plány, řekl Karel.
Až získáme peníze z pojištění, musíme se taky postarat o maminku. Uděláme to jako sebevraždu z deprese, dopsal Jindřich.
Třásl jsem se. Nejenže zabili otce, chtěli i mě. Vše kvůli penězům.
Steven měl další důkazy: fotky Karla nakupujícího metanol, finanční výpisy s obrovskými dluhy. Byli zoufalí. Ten večer šli k policii. Seržant OConnor poslouchal záznamy, tvář se temněla.
To je hrozné, zamumlal. Rozkaz k zatčení byl vydán okamžitě.
Za úsvitu dorazily policejní vozy k luxusním vilám Karla a Jindřicha. Byli zatčeni, obviněni z vraždy prvního stupně a spiknutí. Karel popíral, dokud nezazněly nahrávky. Pak se zhroutil. Jindřich se pokusil uprchnout.
Soudní jednání bylo dramatické. Stál jsem před porotou, nohy se mi třásly, ale mysl byla jasná.
Vychoval jsem je s láskou, řekl jsem porotě, obětoval jsem vše. Nikdy jsem nečekal, že láska bude důvodem k vraždě vlastního otce.
Nahrávky se přehrály, šok rozlehl soudní síň. Verdikt byl rychlý: vinen ze všech obvinění.A tak jsem si na staré dřevěné lavičce v zahradě podívala na slunce zapadající za obzor a věděla jsem, že konečně našla klid.
