Myslela si, že má manžel jen špatnou náladu, dokud v jeho stole nenašla papíry na rozvod.
Kde je moje modrá košile? Ta s pruhy! stál Viktor uprostřed ložnice jen v kalhotách a podrážděně přehraboval věci ve skříni.
Ve pračce, odpověděla Markéta z koupelny, kde si natáčela vlny. Vezmi si světle modrou, ta je taky hezká.
Nechci světle modrou, chci tu tmavou! Kolikrát mám říkat, že se musí prát včas!
Víťo, měl jsi ji předevčírem. Vyprala jsem ji včera.
No a? Kdybys věděla, že ji potřebuju na jednání, tak ji usušíš!
Markéta vyšla z koupelny a podívala se na manžela. Poslední dobou se rozčiloval kvůli každé maličkosti. Polévka málo slaná, prach na televizi, špatná košile.
Chceš, abych ti vyžehlila tu bílou? Sluší ti.
Nechoď mi s žehlením! Sám si poradím!
Viktor vytrhl ze skříně první košili, která mu přišla pod ruku, natáhl ji a zapínal knoflíky. Ruce se mu třásly vztekem.
Víťo, co se s tebou děje? Už týden nejsi ve své kůži.
Nic se neděje. Jen jsem unavený. V práci mám narváno.
Nechceš zajít k doktorovi? Zkontrolovat tlak?
Markéto, nech mě na pokoji! Nedělej ze mě nemocného!
Popadl sako, aktovku a vyrazil z bytu, přičemž zabouchnul dveře. Markéta zůstala stát uprostřed pokoje. V hrudi ji nepříjemně píchlo. Dřív Viktor nikdy nezvyšoval hlas. Za dvacet let manželství by se daly jejich hádky spočítat na prstech. Teď ale každé ráno začínalo výčitkami.
V kuchyni vychládala snídaně. Vajíčka, topinky, káva všechno, jak má rád. Ale poslední dny odcházel bez jídla. Tvrdil, že nemá hlad.
Markéta si sedla ke stolu a nalila si čaj. Dnes večer si musí promluvit. Klidně, bez výčitek. Třeba má opravdu problémy v práci. Nebo se zdravím?
Zazvonil telefon. Kamarádka Lucie.
Ahoj! Tak jdeš dnes na jógu?
Nevím, Lůčo. Nemám náladu.
Co se stalo?
Viktor je nějaký divný. Pořád naštvaný, na všechno nadává.
Možná krize středního věku? Můj měl taky takové období. Koupil si motorku a uklidnil se.
To asi ne. Viktor není ten typ. Je konzervativní, nemá rád změny.
Tak to bude práce. Hlavně si nic neděle. Přejde to.
Markéta se rozloučila a zavěsila. Lucie má pravdu nemá cenu se tím trápit. Každá rodina tím prochází.
Uklidila byt, uvařila oběd. Bramboračka Viktorova oblíbená. Třeba mu dobré jídlo zlepší náladu.
V obchodě potkala sousedku Alenu.
Markétko! Jak se máš? Viktora už dlouho nevidím.
Hodně pracuje. Ráno brzo odchází, večer se vrací pozdě.
Šikula, pořádný pracant. Ne jako můj lenoch už proležel celou pohovku.
Markéta se usmála, ale uvnitř ji svírala tíseň. Viktor opravdu začal chodit pozdě. Dřív vždycky zavolal, že se zdrží. Teď jen přijde, mlčky večeří a jde spát.
Doma se rozhodla uklidit Viktorovu pracovnu. Dlouho to odkládala, protože nerad, když někdo sahá na jeho věci. Dnes ale přijde až večer může uklidit v klidu.
Pracovna byla malá, ale útulná. Police s knihami, psací stůl, křeslo. Na zdi fotka z jejich svatby. Mladí, šťastní, hledí na sebe zamilovanýma očima.
Markéta setřela prach, zametla podlahu. Na stůl nesahala Viktor tam měl pracovní dokumenty, nechtěla nic pokazit. Ale horní zásuvka byla pootevřená a vykukovala z ní složka.
Chtěla ji jen zarovnat, ale složka překážela. Musela ji vytáhnout, aby ji mohla správně uložit.
Na složce bylo napsáno Osobní. Markéta ztuhla. Osobní? Jaké tajnosti před ní Viktor může mít?
Zvítězila zvědavost. Otevřela složku.
Nahoře ležela vizitka. JUDr. Petr Novák, advokát specializující se na rodinné právo. Dál výtisk z nějakého webu. Jak správně podat žádost o rozvod. A potom žádost do matriky. Vyplněná. S Viktorovým podpisem.
Markéta se pos
