Díky moc všem za podporu, lajky, upřímné komentáře, odběry a hlavně za dary i když jsem jen obyčejná sestra z nemocnice v Praze a mám jen pět kočičích spřízněnců, co mě stále drží při životě. Když se vám příběh líbí, klidně ho pošlete dál, dělá to radost i mně.
Moje dcera Bohumila přišla pozdě z traumatologické oddělení, kde jako zdravotní sestra pomáhala zraněným. Po dlouhém sprchování ve svém bílém plášti se vplížila do kuchyně.
Na pánvi jsou karbanátky a těstoviny, řekla maminka, koukajíc jí do očí a snažíc se zjistit, co se děje. Jsi unavená, Bohu? A jak se má nálada?
Nechci jíst, už jsem dost ošklivá. Kdybych se odtrhla, nikdo by se na mě vůbec neohlédl, odpověděla Bohumila temně a nalila si čaj.
Odkud tohle bereš? zpanikařila maminka. Máš všechno hezké oči, normální nos i rty. Není důvod se tak nazývat, lásko!
Protože všechny kamarádky už jsou vmanželské, a já ne! Líbí se mi jen nějací nudní kluci, a ti, co mě opravdu zajímají, se na mě nedívejí. Co se se mnou děje, mami? přemýšlivě hleděla na matku.
Jen jsi ještě nepotkala svého osudu, čas ještě nenastoupil, snažila se ji uklidnit, ale Bohumila se jen zamračila.
Mám malé oči, tenčité rty a nos jako špičatý hrot! Kdyby peníze byly, šla bych na plastiku, ale jsme chudí. Rozhodla jsem se tedy oženit se za někoho, kdo už má nějakou vadu. V nemocnici jsou kluci, kterých po nehodě jejich přítelkyně opustily. Čím starší, tím méně času na čekání už mi třicet tři!
Bohuju, ale co tvůj otec? Má špatné nohy. Myslela jsem, že by ti ze zahrady mohl pomoci švagr, třeba Štěpán, co na tebe kouká už dlouho. Je silný, děti by měly zdravé, pokoušela se maminka, ale brzy se opravovala.
Nemysli si, že všechno je jen o penězích, Bohu. A co ten Štěpán? Vždycky se vrací domů včas, rád si dá pivo a s ním se nic nepromluví, namítla dcera.
Když bys chtěla, můžu mu říct, ať půjde kypřit půdu nebo nakoupí. Je to dobrý chlap, pracovitý, snad vám to vyjde, nabídl se matka s úsměvem. Bohumila jen odsunula čaj a vstala.
Jdu spát, mami. Myslím, že tě vůbec nevidím jako člověka, ale stejně si myslíš, že jsem nějaká mrcha
Bohu, cože? maminka se snažila ji chytit, ale dcera jen mávla rukou: Klid, mami!
Zavřela před ní dveře svého pokoje. Nocí ležela bez spánku a vzpomínala na chlapíka, kterého nedávno přivezli. Ztratil celou nohu až po kotník, když se mu zhroutila část domu, kde se snažil najít únik. Nikdo k němu nechodil, byl ještě mladý, sotva třicet.
Na začátku po operaci na Bohumilu upřeně hleděl, držel ji za ruku a v očích měl soucit. Pak se zachoval dál, mlčky pohledem upřeným do stropu. Bohumila ho litovala víc než kohokoli jiného, možná proto, že byl sám.
Myslíš, že budu zase chodit? zeptal se, aniž by se podíval na ni. Bohumila odpověděla pevně:
Jasně, všechno se zahojí, jsi ještě mladý!
Všichni to říkají, ale když bys zkusil bez nohy, co bys řekl? najednou se rozčílil a otočil se ke zdi, jako by byl vinen.
Proč jsi tam šel? rozčílila se Bohumila. Sám jsi viník!
Zdálo se mi něco, zamumlal a když přišla do místnosti, otáčel se ke zdi.
Jeho oči byly chladné, jako ledové krystalky, ale tvář měla nějaký neobyčejný půvab. Bohumila ho litovala, i když byl takový, jaký je.
Litovat? Vidím, že litujete. Co bych pak měla litovat? Nikdo takového nemá rád, co jsem i já, řekla s hořkou ironií.
Takový jako já taky nemají, přiznal se chlap. Mám nohy i ruce, ale nejsem úplně normální. Lepší by bylo, kdybych byl bez nohou, aspoň by se mi litovalo.
Najednou se usmál Míša, další pacient, a řekl: Ty jsi fakt hloupá, co? Vždycky tě budu žárlit na toho, koho si vybereš, věříš?
Bohumila mu věřila, i když to znělo bláznivě, a řekla: Když tě vyberu, vezmeš si mě? Mlčíš, tak lžeš, všechno jsem pochopila!
Vstala a šla ke dveřím s rozhořčeným výrazem. Míša se pokoušel vstát na loktech, posadil se na posteli, jako by chtěl utec. Pak si uvědomil, že nemůže, a zakřičel: Vezmi si mě, Bohu, přísahám, brzy nikdo nepozná, co mám s nohou. Rychle se uzdravím, neodcházej!
Bohumila se zastavila v chodbě, slzy se jí chystaly, ale najednou ucítila, že je to on.
Nezáleží, že nemá perfektní nos, oči či nos on má něco s nohou, a když se setkali, stačilo to.
Čas přišel, jak maminka říkala
Míša se pustil do rehabilitace s obrovským zápalem. Teď má cíl oženit se s úžasnou dívkou a být na nohou pro jejich společnou budoucnost. Chce, aby Bohumila přestala být smutná a věděla, že je pro něj důležitá.
Zamilovala ses konečně, dcero? zeptala se maminka, jakmile to všimla. Podívej se, jak jsi rozkvétla, i když jsi říkala, že nejsi hezká.
Bohumila se nedala odradit, poletovala jako na křídlech. Jejím největším přáním bylo, aby Míša konečně normálně chodil a přijal protézu.
Společně chodili nejprve po dvoře nemocnice, pak po zasněžených přednovoročních ulicích, pod blikajícími vánočními světýlky.
Stavbu zbourali, to místo, kde mě dopadlo, ukázal mu Míša jednou.
Proč jsi tam šel, co tě tam přimělo? Nikdy jsi mi to neřekl, vzpomněla si.
Viděl jsem tam štěně, bezdomovce, černé s bílými skvrnami, myslel jsem, že zmrzne, a chtěl jsem ho vzít domů, abych nebyl sám, vysvětlil.
Podívej, tam je ten špinavý pes, pláče a bojí se přiblížit, řekla.
To je přesně on, radoval se Míša, a pes k nim přiběhl až k domu.
Jaké štěstí, že si Bohumila našla takového hezkého manžela, mladšího, s bytem a bez tchyně! povídaly kamarádky na svatbě.
Babka Bohumily dokonce zaplakala, když na Míšu začala říkat maminka. Míša vyrostl v dětském domově, nemá žádné příbuzné, ale je dobrý a milý. Hlavně se milují a jsou šťastní.
Zahradu už nevadí, všechno zvládá sám, a vždycky to dopadne.
Žijí Bohumila, Míša a pes Kryštof. Brzy se jim připojí čtvrtý jejich vlastní dítě.
Nikdy se nevzdávej, jinak můžeš nechat si ujít své štěstí. Život je krásný právě svou nepředvídatelností.
