To jsi ji nasměrovala proti mně!
Bětko, přijď sem, dám ti ponožky do batohu! hlas Lenky ozvučil celým bytovým domem, a Jana, která seděla v kuchyni, se zachvěla a sotva zadržela poznámku.
Šestnáctiletá neteř poslušně vyšla z chodby. Vysoká, nešikovná, s dlouhými rukama, na které zřejmě nevěděla, co s nimi dělat.
Mami, tak říkají, že bude teplo.
Říkají! Lenka zamžourala, jako by meteorologové osobně uráželi její rodinu. A když se ochladí? A když bude pršet? Ty se o sebe nedokážeš postarat. Nakonec onemocníš
Jana si dopila hořkou kávu, jen aby měla něco v ústech a neřekla nic víc. Tři roky sledovala ten cirkus a stále se k němu nepřizpůsobila. Bětka neuměla zapnout pračku. Ne proto, že by byla hloupá jen proto, že matka jí nikdy nedovolila se k spotřebičům přiblížit. Rozbiješ to. Zaliješ sousedy. Tam jsou složité programy. Děti nesměly vyhazovat odpad, Lenka se bála, že Bětka uklouzne na schodech nebo ji kousne tulen v dvoře. Úklid v pokoji jí také zakazovala neotíráš prach, jen ho rozmazáváš.
Lenko, Jana už neudržela, je jí šestnáct, může si ponožky sama do batohu vložit.
Lenka na ni mrkla tak, že by se z lednice mohlo srazit mléko.
Jano, nejsi matka. Nechápeš to.
Stále stejný argument, železný jako skála. Jana by mohla namítnout, že bezdětnost ji nedělá hloupou, ale mlčela.
Bětka stála u dveří a hleděla na podlahu. Na tváři měla výraz, který Jana poznala u psů v útulku poslušný, beznadějný. A to bylo nejstrašidelnější.
Ten samý večer Jana zavolala sestře.
Lenko, může Bětka u mě přespávat? Chci si znovu pustit Harryho Pottera. Jenže jsem sama nuda.
Lenka zakřičela. Jana v duchu viděla, jak se v Lenčině hlavě otáčejí ozubená kola: Co když se během cesty rozpadne? Co když bude balkon otevřený? Co když
Dobře, nakonec Lenka vydechla. Ale musíš ji pak odvézt domů. Nikdy nevíš, co se může stát.
Mé schodiště je jen čtyřicet metrů od tvého.
Jano!
Dobře, dobře. Odvezu.
Po půl hodině Bětka seděla na balkoně tety, zahnutá nohama pod sebe. Balkon byl maličký, ale útulný Jana mu přinesla deku, polštáře a řetízek. Film nakonec nepustili.
Bětko, dej konvici na plotnu. Mám rozbitý sporák, a ve skříňce jsou jen zápalky!
Jana ztichla, čekajíc odpověď od neteře, a v hlavě se zjevila nepríjemná podezřívavost.
Umíš s tím zápalkami zacházet? zeptala se Jana.
Bětka se na ni podívala tak, že okamžitě vše vyšlo na povrch.
Mami mi zakazuje s nimi zacházet. A kromě toho máme zapalovače.
Maminky není. Takže je čas se učit!
První tři pokusy Bětka lámala zápalky na polovinu. Mazala moc silně, tahala příliš rychle. Čtvrtý se jí podařil. Malý plamínek se rozhořel a neteř na něj hledí s takovým nadšením, jako by stvořila zázrak.
To je Bětka zakoktala, hledajíc slova. To je normální.
Jana pocítila, jak se jí sevře srdce. Svým přehnaným ochránčím sestra uvěznila Bětku v kleci.
O týden později Lenka zavolala v panice.
Představ si, škola jede s třídou do tábora na tři dny!
A co? Jana přepnula telefon na hlasitý režim a dál psala zprávu do zprávy. Práce na dálku, termín se blíží, a sestra zase s novou katastrofou.
Cože? Září! Zima! A tam budou průvan, jídlo pošetilé, a ona může onemocnět!
Lenko, má už šestnáct, má imunitu. Má bundu. Mozky no, jaké jsi jí dovolila mít.
To je vtipné. Lenka se naštvala. Nenechám ji jít.
Zeptala ses Bětku?
Chvíle ticha.
Proč? Jsem matka. Vím nejlíp.
Jana zavřela notebook. Nepomohlo to, když uvnitř vše vřelo.
Víš nejlíp, že nesmí mít kontakt se spolužáky? Že má zůstat doma, zatímco ostatní budou u ohňů zpívat písně s kytarou?
Ohně?! v Lenčině hlasu se ozval opravdový strach. Budou tam ohně?!
Bětka do tábora neodjela. Jana ji ten den viděla, jak sedí ve svém pokoji a listuje cizími stories: spolužáci zveřejňovali fotky z autobusu, dělali si výrazy. Bětka sledovala telefon a její tvář byla zcela prázdná.
Bětce bylo osmnáct v březnu. Jana jí darovala malý batůžek jasně rezavý, drzý, vůbec ne jako šedé tašky, které Lenka schvalovala.
Bětka se smutně usmála. V očích se mihotalo něco, co Jana nedokázala pojmenovat. Ne zlost, ne hněv. Spíše únava. Nekonečná, hluboká únava člověka, který už dlouho přestal bojovat.
V květnu Jana pronajala dům na vesnici. Malý, dřevěný, s poškrábanou verandou a jabloňovým sadem. Internet fungoval, a víc pro práci nebylo potřeba.
Chci Bětku s sebou vzít, řekla sestře.
Lenka téměř upustila pánev.
Na celé léto?! Do vesnice?! Kde ani normálního lékaře není?!
Lenko, tam je lékařská stanice a do města je půl hodiny autem. Nejedu tě do tajgy.
A když ji kousne klíště? Nebo když se otráví houbami? Nebo
Houby nepojí, Jana trpělivě přerušila. A já budu poblíž. Dozoruju. Slibuju.
Přes týden Lenka váhala. Jana argumentovala: čerstvý vzduch, ticho, odpočinek od městského shonu. Lenka přicházela s protiargumenty: žádná pořádná lékárna, neověřená voda ze studny, vesnické psy. Bětka mlčela. Už se naučila neúčastnit se rozhodnutí, která se týkala jejího vlastního života.
Dobře, nakonec Lenka ustoupila. Ale volej mě každý den. A fotografuj, co jíš. A když teplota stoupne, hned domů!
Seznam podmínek se rozrostl na tři stránky v bločce. Jana přikývla, souhlasila, zapisovala. Pak bloček vyhodila do koše.
Dům je přivítal vůní suchých bylin a starého dřeva. Bětka stála uprostřed dvora, zvedla hlavu k nebi rozlehlému, modrému, bez jediného vysokého domu na obzoru.
Tady je tak prázdno, zašeptala.
Volné, doplnila Jana. Zapálíš si konvici sama? Plynová kamna, zvládneš?
Bětka bledla.
Ano!
První týden Jana učila neteř základům. Jak naložit prádlo do staré pračky, která vrzala jako letadlo při vzletu. Bětka chyby dělala. Spálila vejce. Zalila podlahu, zapomněla zavřít kohoutek. Vyperla bílou tričko s červenými ponožkami. Ale s každým neúspěchem se na jejím obličeji objevovalo něco nového. Ne zoufalství ale vzrušení. Chuť zkusit to znovu.
Sama jsem uvařila rýži! zakřičela Bětka jednou ráno, vletěla do pokoje s hrncem v rukou. Rýže byla rozvařená, slepená v kouli, ale Bětka zářila, jako by získala Nobelovu cenu.
Gratuluji, odpověděla Jana vážně. Teď už oficiálně přežiješ i apokalypsu.
Bětka se zasmála. Opravdu, hlasitě, s hlavou nakloněnou dozadu. Jana si nevybavila, kdy naposledy slyšela takový smích.
Na vesnici žilo asi dvacet lidí převážně starci a několik rodin s dětmi, co sem jezdily na léto. Souseda babu Zdenku přijala Bětku pod svá křídla a naučila ji dojit kozu. Souseda Páru, kamaráda Bětky, bral s ní na ryby. Jana sledovala, jak Bětka učí mluvit s lidmi ne schovávat se za matčinu záda, ne mlčet na jednoduché otázky. Netřeba se zatáčela, podívala se do očí, smála se vtipům.
Do poloviny léta Jana dovolila Bětce jít sama do obchodu. Jedna a půl kilometru po polní cestě, podél slunečnice.
A když se ztratím? zeptala se Bětka, a v hlase nebyl strach, jen zvědavost.
Tady je jen jedna cesta. Ztratit se nelze, i kdybys chtěl.
Bětka se po hodině vrátila s chlebem, mlékem a širokým úsměvem.
Došla jsem, řekla.
To je úspěch, namrkla Jana, ale pevně ji objala.
Tři měsíce rychle uběhly. Bětka se naučila připravit pět jídel, prát, žehlit, rozdělovat peníze na týden. Šla s vesnickou partou ke řeky, pomáhala babičce Zdence plet do zahrady, četla knihy na verandě až do soumraku. Jana v ní viděla úplně jinou osobu. Ne tu zablokovanou dívku s prázdnýma očima.
Návrat domů byl těžký. Lenka otevřela dveře a zastavila se v prahu, dívala se na dceru, jako by se vrátila z jiné planety.
Bětko? zeptala se nedůvěřivě. Jsi spálená.
A umím vařit boršč, doplnila neteř. Chceš, abych ti uvařila?
Lenka rozšířila oči.
Boršč?! Ty?! Jana, co jsi s ní udělala?!
Následující týdny se změnily v bitvu. Bětka chtěla začít pracovat. Poslala životopisy, chodila na pohovory, odpovídala na telefonáty recruiterů. Lenka pobíhala po bytě, chytala se za srdce, pak za telefon.
Nemusíš pracovat! Já už vydělávám!
Potřebuji, mami. Bětka nezvedala hlas, ale neustoupila. Chci být dospělá.
Jsi ještě dítě!
Mám osmnáct.
Bětka si práci našla sama úřednice v malé kavárně u lesa. Nepatrně, ale první krok do dospělého života.
Z první výplaty začala šetřit. O tři měsíce později seděla v Janině kuchyni a listovala inzeráty na pronájem.
Tohle je dobrý, ukázala na obrazovku. Jednopokojovka blízko práce, levná.
Matka bude nešťastná, varovala Jana.
Vím.
Zatrhne mě, Jana se usmála.
To já také vím. Bětka zvedla hlavu. V očích se mihotal odhodlání, které předtím chybělo. Ale už tohle nemůžu dál, tetičko Jano. Pořád kontroluješ, jestli jsem zhasla světlo v koupelně. Mám osmnáct a chci vědět, kdy půjdu spát.
Jana přikývla.
Tak jedeme koukat na byt.
Lenka křičela dlouho. Jana ji nechávala, aby se vyjádřila, aniž by přerušila.
To jsi to ona nastavil! Ty! Celé léto jí hlavou hýčkal, učil ji něco neznámého! Zničil jsi mou rodinu!
Lenko, Jana počkala na pauzu, učila jsem ji žít. To, co jsi měla udělat, ale bála ses.
Bála ses? Chráníla jsem ji!
Ochránila jsi ji! Jana to řekla beze zloby, jen konstatujíc fakt. Bála ses, že se jí něco stane, a tak jsi Bětku uvěznila v tom bytě.
Lenka se posadila na židli, tvář se zbarvila šedě.
Je to moje dcera, zašeptala.
Je dospělý člověk. A chce poznat život za hranicemi tvých strachů.
Bětka se přestěhovala na začátku prosince. Byt byl malý, s nízkými stropy a vrzajícím podlahovým. Bětka po něm pobíhala, rozkládala věci, jako by vstoupila do paláce.
Podívej, otevřela lednici, sama jsem nakoupila! A závěsy pověsila! Šikmé, ale přestavím.
Jana stála ve dveřích a usmívala se.Až pochopíš, že pravá svoboda spočívá v tom, že umíš milovat sebe i ostatní, budeš konečně žít v míru se svým srdcem.
