Děkuji vám za podporu, za lajky, za neotřelou pozornost a za recenze mých povídek, za předplatné a obrovské poděkování všem za dary v korunách od mě i mých pěti kočičích společníků. Sdílejte, prosím, oblíbené příběhy na sociálních sítích i to autorovi potěší!
Později se dívka vrátila z nemocnice, kde působila jako zdravotní sestra v úrazovém oddělení. Všudypočítávala se pod vodou, pak v plášti vstoupila do kuchyně.
Na pánvi jsou karbanátky a těstoviny, nabídla matka, pohrabávaje se po tváři dcery a snažící se číst, co se v ní odehrává. Jsi unavená, Vítězslavo? Co se děje s tvou náladou?
Nejím, a tak už jsem příšerná; kdybych se ještě rozčílila, na mě se nikdo nedívá, odpověděla dívka temně, nalévajíc si čaj.
Odkud to bereš? Všechno máš v pořádku oči bystré, nos i rty normální. Nesnižuj se, Vítězslavo!
Protože všechny kamarádky jsou už v manželském životě, já ne! Líbí se mi jenom suché chlapíky, a ti, kteří by mě mohli zaujmout, se na mě vůbec nedívají. Co se se mnou děje, mami? zeptala se se skloněnou hlavou, čekajíc odpověď.
Jen jsi ještě nepotkala svůj osud, čas ještě nepřišel, snažila se ji uklidnit matka, ale Vítězslava se jen víc zamračila.
Přesně proto, že mám malé oči. Rty jsou tenké, podívej se na ten nos! Kdyby peníze byly, podstoupila bych plastiku, ale jsme chudí! Rozhodla jsem se, že se provdám za nějakeho vyřazeného v nemocnici jsou chlapíci, po nehodě opuštěni svými dívkami. Už mi není času čekat, je mi třicet tři!
Co tedy, Vítězslavo, tvůj otec má špatně nohy. Myslela jsem, že by tě zeť pomáhal na zahradě, to by byl velký úlevný dar, jinak jak žít? vykřikla matka a hned se snažila bránit: Nemysli si, že všichni žijí bohatě, kamarádka pro tebe není žádná invalidita. Podívej se na Štěpána, souseda je to dobrý chlap, už dlouho na tebe kouká. Silný, děti budou zdravé
Mami, přestaň. Štěpán nezůstává dlouho na žádné práci, rád si dá pivko, a o čem s ním mluvit? odražela Vítězslava.
Nemusíš s ním nic říkat, já mu řeknu: Jdi s kultivačním nářadím, rozkopni půdu, pak půjdeme na oběd. Nebo ho pošlu do obchodu, je to šikovný chlap, třeba vám to půjde? nabídla matka s úsměvem, ale Vítězslava odsunula nedoktčený čaj a vstala: Jdu spát, mami, jak můžeš? Myslela jsem, že mě aspoň za člověka považuješ, ale stejně jako všichni, myslíš, že jsem ošklivá
Vítězslavo, co to říkáš? matka se za ní snažila, ale dívka jen mávla rukou: Dosť, mami!
Zavřela před ní dveře svého pokoje.
Ležela dlouho bez spánku, vzpomínala na chlapíka, který nedávno přivezli, jehož nohu odřízli až k kotníku. Nohou ho zmačkala ocelová deska v polorozpadlém domě, který byl určen ke zbourání. Na místo vstoupil, aby něco prohledal, a vyprostit ho trvalo dlouho; nohu už nezachránili.
Nikdo ho nenavštěvoval byl to mladý muž, ještě nedosáhl třiceti. Na začátku se na Vítězslavu upřeně díval, držel ji za ruku a v očích mu byl smutek po operaci. Pak se zasebral, pochopil se a tiše hleděl na plafon. Cítila k němu větší soucit než k ostatním, možná proto, že ho nikdo jiný neviděl.
Myslíš, že budu chodit? zeptal se nedávno, a Vítězslava odpověděla pevně: Samozřejmě, vše se zahojí, jsi ještě mladý!
Všichni tak říkají. Zkusila bys to bez nohy, jaký je to život? náhle se rozčílil, otočil se ke zdi, jako by byla vina.
Proč jsi tam šel? oplakala Vítězslava. Jsi sám viníkem!
Zdálo se mi něco, zamumlal chlap a když Vítězslava vstoupila do pokoje, odvracel se k zdi.
Vítězslaviny oči zachytily jeho ledové pohledy. Tvář byla milá, ale smutná, jaký osud jeho přinesl.
Lituješ? zachytil jednou její pohled. Vidím, že litujes. Jen já jsem takový, že mě už nelze litovat, takhle jsou to jenom takové ztráty, které se nepřijímají!
Lituje se i člověk jako já, i když má ruce i nohy, protože nejsem taková, jaká bych měla být, a nikdo mě nerad má. Radši bych byla bez nohou, aspoň by mě litovali, vyjekla Vítězslava a slzy jí začaly zalévat tvář.
Najednou se Milan, ten chlapík, usmál: Jsi hloupá, co? Což jsi nějaká ošklivá? To je bláznivé! Já tě sleduju a tajně závidím tomu, koho si vybereš, věříš?
Vítězslava se po něm dívala všemi očima a podivně jí uvěřila. Pak mu řekla slova, která se jí honila po jazyku:
Když tě vyberu, vezmeš se se mnou? Mlčíš, takže lžeš, všechno jsem pochopila!
Vítězslava vstala a šla ke dveřím s rozzlobeným výrazem. Milan se sehnul na loktech, posadil se na postel, jako by chtěl vyrvat se k ní. Pak si vzpomněl, že nemůže, a zakřičel: Vyjdi za mě, Vítězslavo, přísahám ti, že brzy už nikdo nepozná moje postižení nohou. Uzdravím se rychle, neopouštěj mě!
Vítězslava se v chodbě zastavila, téměř plakala, ale najednou pocítila, že to je ON. Nezáleží na tom, že má jiný nos nebo oči, on má něco s nohou setkali se a to stačilo.
Čas přišel, jak říkala matka
Milan se pustil do rehabilitace s obrovským nadšením. Měl cíl oženit se s výjimečnou dívkou a být na nohou pro jejich společnou budoucnost. Chtěl, aby Vítězslava už neplakala a nemyslela si, že je nikomu k ničemu. Potřebuje ji, chce s ní žít a být vždy po jejím boku.
Co? Zamilovala ses konečně, dcerko? zeptala se po chvilce matka. Podívej se, jak jsi rozkvetla, a předtím jsi říkala, že jsi ošklivá.
Vítězslava neodmítla, vzlétla jako na křídlech, a její největší přání bylo, aby Milan konečně šel normálně a přijal protézu.
Čím dál, tím dál procházeli nejprve dvorem nemocnice, pak zasněženými předvánočními uličkami, ozářenými třpytivým světlem.
Ten dům už strhli, to místo, kde mě rozdrtily, ukázal mu jednou Milan.
A proč jsi tam šel, co tě tam přimělo? Nikdy jsi mi to neřekl, vzpomněla si Vítězslava.
Uviděl jsem tam štěně, ubohé černé s bílými skvrnami, a pomyslel jsem, že zmrzne, chtěl jsem ho vzít domů, aby nebylo samo, vysvětlil Milan.
Podívej, ten pes tam vypadá úzkostlivě a bojí se přiblížit, řekla Vítězslava.
To je právě on, radoval se Milan, a pes přiběhl k nim a šel až k domu
Jaký má Vítězslava štěstí, našla si takového manžela, mladšího, s bytem a bez tchyně! žertovaly kamarádky na jejím svatebním plese.
Matka Vítězslavy brečela, když slyšela, jak ji Milan nazývá maminkou.
Milan byl z dětského domova, neměl žádné příbuzné. Byl dobrý a upřímný, a hlavní bylo, že se milovali a chtěli být šťastní.
Na zahradní záhony se mohli vykašlat, protože Milan zvládl všechny práce s lehkostí!
Žijí Vítězslava, Milan a jejich pes Kuča. Brzy se jim připojí čtvrtý na svět přijde jejich dcera.
Nikdy se nevzdávejte, jinak můžete přehlédnout vlastní štěstí.
Život je krásný svou nepředvídatelností.
