Vzpomínám si, jak po propuštění z nemocnice Věra pocítila zlepšení a hned se chtěla vrhnout do svých každodenních povinností. Přesto však po probuzení v ní vzplál nečekaný vnitřní odpor.
Její manžel Jan už od rána rozcvičoval klouby. Sportovec i v důchodu se nedokázal vzdát svých cvičebních rutin každé ráno začínal sérií cviků proti bolestem kloubů. Věra mezitím spěšně mířila ke kočce Míce, aby jí vyčistila kočičí toaletu, nakrmila také věrného pejska Bureše, uklidila stopy nočních “výpravných” čtyřnohých v předsíni i kuchyni a poté vyšla s Burešem na procházku.
Odpoledne a večer se pak vydávali na delší procházky do parku, kde je doprovázel i jejich syn Petr, a užívali si klid podlistí. Ráno, když Jan pracoval na svém zdraví, Věra měla mnoho úkolů. Spěšila připravit tradiční, jednoduchou snídani tvaroh s medem a sušeným ovocem nebo sýrové placky, střídavě s omeletem, volským okem či vejci natřásnutým. Věra považovala tu ranní shon za vlastní rozcvičku, ale lékaři v nemocnici, když se dozvěděli o jejím režimu, trvali na opravdových cvičeních, která žádný domácí shon nenahradí.
Po dokončení cvičení Jan seštval postel, často si stěžoval, že úklid není mužská práce, a že vše spadá na jeho ramena. Dvakrát týdně pral nahromaděné prádlo, vysával podlahu a občas poznamenal, že Věra nic pořádně neudělala. Nakonec po snídani umyl nádobí a tak se cítil, že svému partnerovi maximálně pomáhá.
Po snídani Věra připravila oběd a posadila se k počítači. V důchodu si přivydělávala, aby nepočítala s každým haléřem. Jan její přivýdělky považoval za vtipné a chtěl, aby novinky v oblečení byly zbytečnou výdajoví. V jejich šatníku byl však plný šatníky! Věra většinou manželovi vyhověla, nevyhadila se. Ignorovala módu, protože Jan vždy chválil, jak skvěle vypadá ve srovnání s jejich vrstevníky. Neodporovala, když Jan koupil třetí šroubovák nebo cokoli podle svého uvážení, čímž financoval své vtipné výdělky.
Pak však nečekaná nemoc všechno otřásla. Věra zakopl na ulici při cestě do obchodu, omdlela a musela být převezena sanitkou do nemocnice. Lékaři těžko uvěřili, že vůbec ještě může chodit, když její rychlé krevní testy ukázaly znepokojivé výsledky. Dokonce i Jan, když viděl svou bledou manželku pod kapátkem, se polekl a po odchodu domů těžko zvládal domácí povinnosti, překvapený, kolik jich na něj čeká.
V první dny po přijetí do nemocnice Věra ležela v posteli, jak jí nařídili. Jan ji navštěvoval a ptal se: Tak co, Věro, už je ti lépe? Ne úplně? Vypadáš dobře, už nejsi tak bledá. Pak se zasmál: Nelež se příliš, jinak zapomeneš chodit. Ležet tolik také škodí. Je čas vrátit se do normálu. Věra souhlasila s částí jeho slov, ale ne se vším. Když se dnes ráno probudila, neměla chuť okamžitě se vrhnout do víru domácích prací.
Pohledem na Jana, který soustředěně opět prováděl své cviky na klouby, očekávala, že i ona se pustí do svých úkolů. Poprvé po dlouhé době však v něm neviděla starostlivého manžela, ale člověka, který si neuvědomuje, že na ni klade nepřiměřenou zátěž. Cítila vnitřní odpor!
Vzpomněla si na slova lékaře, která muřila:
Nemyslíš jen na sebe, a to vás manželé naučili. Myslíš si, že všechno jde snadno, a že neúnavně usmíváš se při pracích? Ale přivedli vás na pohotovost s anémií, vaše hodnoty jsou třikrát pod normou chceš vůbec žít?
V nemocnici jí ihned nasadili kapátko, a pak podali pět transfuzí, dokud se výsledky nevyrovnaly. Poprvé v životě viděla průhlednou trubičku, jak vede krev do žíly, a pomyslela si: Z pěti naprosto cizích lidí mi převádějí krev. Zachránili mi život. A teď v mně něco cizího, možná i zvláštního, může změnit i mě samotnou?
Po návratu domů Věra s údivem zjistila, že už nechce tak horlivě vyhovovat manželovi. Ano, miluje Petra, a i on ji miluje. Jan sice stěžuje, ale dělá věci, které jiní muži nechtějí. Přesto přehání svůj význam, své úkoly zveličuje a její podceňuje. Dříve to brala s úsměvem, dnes se v ní něco nečekaně změnilo. Toužila po tom, věnovat se sobě a starým koníčkům třeba hrát na klavír, který ležel v zaprášeném rohu, nebo něčemu, co dosud nepoznala.
Postavila se a s rozvahou začala cvičit vedle Petra. Jan nedokázal udržet krok a s údivem poznamenal: Nebyli tě tu přeplétli, nebo ses v podzimu rozhodla po sobě postarat? Vypadáš skvěle, jdeš raději krmit kočku a psa, připravovat snídani, máš hlad?
Řekl mi lékař, odpověděla Věra, v hlase jí zazněla neobvyklá tvrdost řekl, že jinak dlouho nevydržím. Chceš mou smrt? Jan byl zaskvělý z její otevřenosti, ale Petr si myslel, že tato manželská nálada brzy přejde, a nevymlouval se, když Věra po cvičení přikázala: Teď krmím Mícu a Bureše, a ty jdeš s pejskem ven. Mezitím já připravím snídani, bude rychleji. Překvapilo ji, jak rychle Petr souhlasil. V nitru cítila podivný rozruch, jakoby se v ní probudila nová síla pět nových sil, které jí říkaly, že má právo vyhodit staré šaty a koupit nové, protože si je vydělala. Říkaly, že má cvičit, stát se sportovnější, a že by měla zase hrát na klavír.
Se strachem pochopila: Přesně, pět transfuzi od pěti lidí mi daly tuto odvahu. Říká se, že při náhradě srdce se přenášejí chuť k něčemu, vzpomínky, talent. Lidé po těžkých operacích často najdou nečekané dovednosti.
Když zvedla klavírní víko, položila prsty na klávesy a nečekaně zahrála něco krásného, co jí připomnělo dětství. Jan ji sledoval s úžasem: Věro, jak to děláš? To jsi nikdy neznala. Jsi jiná. V jeho tváři se mísily zmatení i lehký strach zvykl si na jednu Věru a najednou před ním stála silnější, rozhodnější žena.
Usmála se. Už to nebyl jen omluvný úsměv, ale upřímný, plný očekávání. Vnitřně v ní hořela nová jiskra života, pět jisker, které jí slibovaly nejen přežít, ale skutečně žít naplno, s místem i pro sebe i pro své touhy. Možná i s novou, zdravější láskou k manželovi, založenou na vzájemném respektu, a ne na sebeobětování.
Nevěděla, kdo byli ti pět dárců, ale jistě byli silní a talentovaní. Zachránili jí život a zároveň naplnili její dny smyslem a štěstím.
Jan na ni pohlédl s úctou a řekl: Věro, jak to děláš? Jsi jiná.
Říká se, že není třeba se ptát, proč se to stalo, ale co nám to chtělo říct. Možná nás zkoušky posílají, aby nás znovu uvědomily, jak je život krásný.
Jako jaro i zima, jako bláto i mráz každý den je zázrak, první i poslední paprsek slunce. Úsměvy blízkých, jejich podpora i slabosti, protože jsme jen lidé. A když manžel začne mrzet a syčet, možná ho stačí připomenout, že je muž, že má právo také odpočívat.
Žijeme, dokud můžeme, a vážíme si toho, co máme, jinak to nemá smysl.
