Dnešní den byl výjimečný.
Přijel jsem z dovolené po dvou týdnech v Chorvatsku, na Slunečném pobřeží v Splitu. Potřebuji odpočinout od práce, od města, možná i od Evy ona se ale vůbec nehnala, jen řekla, že jsem unavený, a nechala mě odpočinout.
Evy zůstala doma, uklízela okna, procházela skříně, dokonce i terasu očistila. Chcela, aby po mém návratu našel domov útulný a teplý.
Dveře se zatřásly.
Petře? vyzvala Eva z kuchyně, otírajíc si ruce o zástěru.
Stál jsem ve vstupní hale, slunečně opálený, s kufrem a pytlem plným suvenýrů. Úsměv mi hrál na tváři, ale něco mi leželo pod povrchem.
Ahoj mrkl jsem a sundal tenisky.
Jaká dovolená? zeptala se Eva a přišla blíž. Chcela mě obejmout, ale už jsem prošel do obýváku.
Skvělá odpověděl jsem z dveří. Moře, slunce, zajímaví lidé.
Eva šla k sporáku, zhasla hořák a pozvala mě na večeři. Usedli jsme ke stolu a já jím tiše, oči nesměřovaly k ní.
Co je? ptala se opatrně Eva. Stalo se něco?
Odložil jsem vidličku, podíval se na ni a řekl:
Evo, tady bude bydlet Jarmila.
Eva zmrzla.
Cože? zakřičela.
Jarmila. Seznámila jsem se s ní v Splitu. Má těžkou situaci, zůstala bez bydlení. Pozvala jsem ji k nám na čas.
Pozvala jsi cizí ženu do našeho bytu? nešla Eva slovem.
Není cizí odpověděl jsem klidně. Jsme se spřátelily. Je to dobrý člověk. Pochopíš, až ji potkáš.
Mám ji pochopit? odpověděla Eva, zklamaná.
Evo, nekomplikuj. Je to jen dočasně! Několik týdnů, nejvíc měsíc. Dokud nenajde práci a nevyhledá vlastní bydlení.
Eva na mě hleděla, jako bych byl cizí člověk. Ten, s kým žila sedm let, právě řekl, že do našeho domu přivede další ženu. Musela jsem to pochopit.
Kdy přijde? zeptala se tiše.
Zítra ráno odpověděl jsem.
Eva vstala, uklidila stůl, umyla nádobí, ruce se třásly. Uvnitř se vynořila temná, chladná vlna.
Jarmila dorazila v deset hodin ráno s dvěma kufry a obrovskou bračkou přes rameno. Světlá pleť, lesklé vlasy sahající k ramenům, bílý úsměv. Džíny obepínaly postavu jako druhá kůže, na krku měla zlatý řetízek.
Eva stála ve vstupní halě a sledovala, jak pomáhám hostu svléknout kabát, jak opatrně beru její věci, jak se usmívám.
Vstup, usad se řekl jsem. Evo, poznávej to je Jarmila.
Ahoj! podala ruku Jarmila pevně a sebevědomě. Děkuji, že mě přivítáte. Nezůstanu dlouho, slibuju!
Eva jen přikývla, ani se neptala.
Jarmila šla do malé místnosti vedle obýváku, kde jsem otevřel dveře.
Pokoj je tady, rozkládací pohovka, čisté ložní prádlo. Kdybys něco potřebovala, dej vědět.
Skvělé! řekla a rozhlédla se. Můžu sem pověsit svůj obraz? Pro atmosféru?
Eva cítila, jak se něco sevřelo v hrudi.
Klidně odpověděl jsem. Udělej si jako doma.
A tak Jarmila začala žít jako doma od první chvíle. Vstávala dříve než Eva, oblékala krátké šortky a top, nalévala kávu a sedala naproti mně ke stolu. Povídali jsme se, smáli. Eva vcházela, konverzace utichla.
Dobré ráno říkala Jarmila s úsměvem. Můžeš mi půjčit svůj kávovar? Tvůj káv má takový chuť!
Eva jen přikývla a šla do práce.
Večer se Eva vracela, ale Jarmila už byla v obýváku, koukala do televize, nohy na pohovce.
Evo, můžeš mi vyprat tuhle svetřík? požádala.
Pračka je tamhle odpověděla Eva rovně. Umyješ si ho sama.
Jarmila se usmála chladně.
Dobře, dobře, promiň.
Další dny Jarmila převzala kuchyň. Rozložila své potraviny po všech policích, zabírala hrnce, i sporák. Petro, ochutnej! volala, když připravila těstoviny jako v Itálii.
Eva stála ve dveřích a sledovala, jak jím a chválí, ani na ni nehlédla.
Evo, budeš? ptala se Jarmila, podávíc lžíci.
Ne, díky. odpověděla Eva a šla do ložnice.
O týden nebo dva se o tom začala povídat i sousedka, teta Lída, před vchodem:
Co je to za hosta? Mladá, hezká. Manžela z dovolené přivedl?
Eva se nadechla.
Dočasně bydlí, kamarádka.
Kamarádka? zamrkala teta Lída. Však kamarádky bývají různé.
Cítila jsem, že všichni kolem šeptají, ale na tváři se drží. V obchodě potkala známá soucitný pohled, kolega na pracovišti se zeptal: Jak doma?, a já chtěl proklouznout zemí.
Domů jsem čím dál tím častěji nacházel Petra a Jarmilu spolu film po filmu, pozdě v noci u stolu, dlouhé rozhovory. Snažila jsem se říct:
Petro, už je čas? Říkala jsem, že je to jen dočasně. Už tři týdny uplynuly.
Evo, dej jí ještě čas. Hledá práci, byt. Nemůžeme ji vrhat na ulici!
A mě? zeptala jsem se. Toto je můj domov! Nepřijala jsem souhlas!
Jsi příliš žárlivá odříkal Petr. Jarmila je jen kamarádka. Všechno zkomplikuješ.
Petr neviděl problém, nebo nechtěl.
Jednoho večera jsem přišla domů dříve. Otevřela jsem tiše dveře, šla do kuchyně. Petr a Jarmila stáli u okna, příliš blízko, smáli se a šeptali. Pak Petr položil ruku na Jarmilinu rameno.
Co se děje? zeptala jsem se.
Obráceli se.
Ach, Evo! odhrnul Petr ruku. Jsi dnes brzy.
Co se děje? zopakovala jsem.
Nic se neděje, odpověděl podrážděně. Jen jsme si povídali.
Jarmila mlčela, dívala se na podlahu. Odešla jsem do ložnice a už nemohla dál snášet.
Noc jsem neuspala. Ležela jsem ve tmě, poslouchala, jak Petr se sprchuje, pak jde do ložnice, leží vedle mě, ale neobjímá. Otočí se na bok, odvrátí se.
Ráno jsem se rozhodla.
Petro, musíme si promluvit. Trojice. Dnes večer.
Podíval se na mě.
O čem?
Všechno. A Jarmilu předej.
Večerej jsem seděla se všemi u stolu. Přikryla jsem ho.
Děkuji, že jste sem přišla, řekla Jarmila nejistě. Nečekala jsem to.
Ani já jsem nečekala, přerušila mě Eva. Teď ale pojďme mluvit otevřeně.
Pohlédla jsem na Petra, pak na Jarmilu.
Chci jeden jasný dotaz. Odpověz mi rovně. Jarmilo, jak tu žiješ? Jako nájemnice, jako příbuzná nebo jako moje druhá žena?
Ticho. Jarmila zešedla. Petr ztuhl s pohárem v ruce.
Já začala Jarmila.
Odpověz pravdu, trvala jsem. Už mě nebaví předstírat. Unavuje mě, jak se schováváte v koutě, jak připravujete mu snídaně, jak používáte moje věci, mou kuchyni, můj byt a chováte se, jako bys tady byla majitelkou!
Evo, uklidni se zasáhl Petr.
Ne! udeřila jsem dlaní na stůl. Sklenice zazvonily. Celý měsíc to snáším!
Jarmila sklopila oči.
Nechtěla jsem.
Nechtěla co?! přitiskla jsem se blíže. Nechtěla žít tady? Nechtěla obsadit moje místo?!
Neobsazuji tvé místo.
Obsadíš!
Jarmila zvedla hlavu, podívala se mi do očí a řekla:
Dobře. Chceš pravdu? Mám s Petrem poměr. Už od Splitu. Nepřijela jen bydlet on mě pozval, protože mě miluje.
Slova visela ve vzduchu. Cítila jsem, jak se mi všechno rozpadá.
Otočila jsem se k Petrovi:
Je to pravda?
Petrova tvář zůstala nehybná.
Ano nakonec vydechl. Je to pravda.
Sedla jsem si na záda židle, ruce se třásly, srdce bilo, jako by chtělo vystřelit z hrudi.
Celý měsíc jsi mi lhál? Říkal jsi, že je jen kamarádka, že to komplikují jen já?
Nechtěl jsem tě bolet.
Nechtěl? výsměšně se zasmála jsem se slzami v očích. Přivedl jsi svou milenku do našeho domova! Donutil jsi mě sdílet střechu s ní! A říkáš, že jsi mi nechtěl ublížit?!
Evo, promiň.
Mlč. vstala jsem. Prostě mlč.
Jarmila také vstala:
Evo, chápu, že je ti těžko.
Nic nechápeš! křičela jsem. Vstoupila jsi do mého domu! Spala jsi v mém bytě! Jedla z mého nádobí! Celou dobu jsi hrála na oběť, a ty
Nemluvila jsem dál, otočila se a šla do ložnice.
Petro se za mnou snažil:
Evo, pojďme to probrat klidně.
Probrat? otevřela jsem skříň a vytáhla jeho věci. Teď to probereme. Vezmi svoje věci, i její. Odejděte. Oba. Hned.
Evo, nemůžeš.
Můžu! hodila jsem jeho košili na podlahu. To je můj byt! Koupila jsem ho před manželstvím! Rozhoduji, kdo tady bydlí!
Ale
Žádná ale! zírala jsem na něj s nenávistí, s bolestí, s pohrdáním. Zradil jsi mě. A teď odešli.
Petro stál zmatený, bezmocný.
Evo.
Říkala jsem odejdi!
Pomalu sbíral své věci. Jarmila stála ve dveřích a mlčky sledovala. Po půl hodině odešli s kufry, s obrazy, které Jarmila nestihla pověsit.
První týden jsem téměř neopouštěla byt. Ležela jsem v posteli, dívala se na strop, brečela. Pak už neplakala, jen ležela. Prázdnota byla tak těžká, že dýchat byl boj.
Petro volal, psal zprávy, já neodpovídala. Jarmila také zkoušela kontakt omlouvala se, prosila o odpuštění. Blokovala jsem její číslo.
Jednoho rána jsem vstala, podívala se do zrcadla bledá, pod očima modřiny, rozcuchané vlasy. Pomyslela jsem: Dostačuj. Už dál nepřežiju v bolesti. Už nebudu dávat moc těm, kteří mě podvedli.
Umyla jsem se, oblékla se, uvařila kávu, otevřela okna, pustila čerstvý vzduch a začala novou kapitolu.
O měsíci přišly papíry na rozvod. Podepsala jsem je bez výčitek. Byt zůstal můj koupila jsem ho před svatbou, Petr k němu neměl právo. Pokoušel se setkat, mluvit, já odmítala.
Nemáme o čem mluvit napsala jsem mu. Vybral sis svou cestu. Žij s tím.
Později jsem zjistila, že Petr a Jarmila se přestěhovali do společného bytu. Nezískali však štěstí po šNakonec jsem našla sílu žít svým vlastním způsobem a s klidem v srdci.
