A ti milí hosté by nemohli přebývat někde jinde? zeptala se Miluše, zatímco se otáčela na pohovce. Pošty jsou přece plné!
To přece nejsou jen tak na návštěvu, aby nám dělali starosti! Mají nějaké problémy, vyřeší je a odjedou, odvětil Petr, který si lehně lehl do postele.
A hned za nimi přivedou další! Včera jsem slyšela, že Karel Kovář už dva roky tady bydlí! dodala Miluše.
A jak dlouho to může ještě trvat! vykřikla Miluše, oči jí jiskřily šokem.
Co se děje venku? zeptal se Petr, povalující se v peřinách.
Tamhle! ukázala energicky k oknu. Začíná volejbalový turnaj!
Paráda! povzbudil Petr, natahujíc se.
Vážně? přivřela opony Miluše. A řekni mi, že půjdeš taky!
Ne, radši si ještě ležím, úsměv mu přiskakoval na tvář. Co ty taky?
Miluše se posadila na okraj postele.
Kdo v prosinci pořádá venkovní volejbal? ptala se s nádechem rozpačitosti.
Proč ne, povzdechl Petr. Není sníh, není mrazu, je suchý den, takže míč může letět, kam chce.
Všichni přerušují okna, naštvala se Miluše. Bez profesionálů to bude jen chaos!
Když se něco rozbije, hned to nahraď, řekl Petr, natahujíc se.
Miluše zamířila hlavou. Z první patra se ozvalo:
Milí, snídaně je hotová! Smaženky z tvarohu jsou čerstvé! Přijďte rychle, dokud jsou horké!
Teta Máša zase svým repertoárem! usmál se Petr.
To je přece výsada manželky, že vaří manželovi snídaně! zamrkala Miluše.
Můžeš mi udělat kafe! se zasmál Petr.
Milí, kafe už vychladlo! znovu zaznělo ze sklepa.
Tady! ukázala na dveře. Teta Máša mě v posteli nahradí?
Nezveličuj, odpověděl Petr žertem. Tvůj prostor v posteli bude vždy tvůj! Pojďme snídat, než se ochladí.
Miluše povzdechla a svlékla županu.
Na cestě do kuchyně ani v kuchyni nikoho nepotkala.
Úžasné, zamumlalá Miluše, myslela jsem, že se s tebou nebudu moci setkat o samotě v našem domě!
A takové překvapení se stává, usmál se Petr. Na snídani, pak se podíváme na volejbal. Večer nám Jaromír Štěpán slíbil gril!
Kouř a spálené maso, zamumlalá Miluše, když připravovala smaženky.
Myslíš hostinskou chatku? rozesmál se Petr. Už postavili novou! Větší, třikrát prostornější!
Aby přišlo ještě víc hostů! řekla Miluše s nespokojeným úšklebkem. Nemůžu ani polovinu jmen zapamatovat!
Připevněte štítky, ať vím, kdo je kdo! navrhl Petr. Jinak se ztratím v té rodinné síti.
Však je to všechno zamotané, povzdechl se Petr. Jako manželova sestra bratra tvého manžela a dál, kam Bůh dopřeje!
Miluše si představovala, jak se v tom ztratí.
Když to čteš, zblázníš se! varovala ho.
Rozhovor utichl, protože smaženky byly vynikající. O něco později, v uvolněnější náladě, zeptala se Miluše:
Petře, jak dlouho to ještě bude trvat?
Co konkrétně? zeptal se Petr, ale chtěl upřesnit.
Ti nekoneční hosté, odpověděla Miluše. Chápu, že máme být pohostinní, ale ne do té míry!
Včera jsem spočítala hlavy, a při třicáté jsem už ztratila přehled! stěžovala si. Třicet lidí, co vůbec nechtějí odejít!
Ale to je náš rodinný život! A ti lidé jsou taky naše rodina! odpověděl Petr.
Však to vůbec není rodina! zamumlala Miluše. Dokonce tvůj bratr, který nám přinesl to štěstí, není ani příbuzný! Jen jeho manželka!
Když se pustíme do genealogie, najdeme i jména těchto příbuzných, odvětil Petr. Ale já je neznám. Prostě milí lidé!
A tito milí lidé nemohou bydlet jinde? ptala se znovu Miluše. Všude jsou hotely!
Nepřijeli jen tak, aby nám ztěžovali život! Mají své problémy, vyřeší je a odjedou!
A hned za nimi přijdou další! Slyšela jsem, že Karel Kovář už dva roky v našem domě pracuje jako účetní v místním obchodě! A teta Máša, jejíž smaženky milujeme, uklízí tři sousední domy jako hospodyně!
Skvělé! usmál se Petr. Přicházejí noví lidé!
Petře, jestli to takhle bude dál, vrátím se do Prahy! Můj byt tam pořád stojí! Raději bychom žili jen ve dvou, než tady v tom chaosu!
***
Vztah Miluše a Petra byl rizikový od samého začátku. On byl o deset let starší, ona už nebyla dívkou měla dvacet pět, když se poprvé setkali.
Proč se Petr dřív než dřív nevdal? ptala se sama. Co s ním není v pořádku?
Ale Miluše věděla pravdu. Vystudovala architekturu, ale diplom nestačil, chtěla si vydělat i reputaci. Pracovala nejprve ve státní stavební firmě, pak přešla do soukromého sektoru, kde stavěla smlouvy přímo s investory. Práce byla zajímavá, dobře placená, ale musela jednat s ne vždy rozumnými zadavateli.
Ondřej, jeho bratr, založil firmu hned po škole a rychle se oženil. Vzal si bratra na pomoc a přenechal mu vše, co mohl. Ondřej si pak odpočinul, zatímco Petr si musel doplatit další studium a zároveň řídit firmu.
Petr to zvládl, ale osobní život skoro vůbec neřešil. Když se Ondřejovi narodilo dítě, Petr nebyl často doma.
Bratře, budeš dál pracovat? zeptal se Petr jednou Ondřeje.
Petře, zklamal jsem se v tom všem, omluvil se Ondřej. Nechci být podnikatel!
Skvělá zpráva! vykřikl Petr. Co pak budeš dělat?
Chci pracovat rukama, mít směnu, a večer být doma u ženy a dítěte, snil Ondřej.
Stačí ti z toho žít? ptal se Petr.
Přemýšlíme s Natálií o přestěhování na Šumavu vytáhl dokumenty. Přeložím ti firmu, všechno na tebe přepíšu! řekl Ondřej.
Petr jen přikývl a řekl:
Dej mi účet, abych ti posílal část zisku.
Po té zprávě se Petr náhle cítil lehčí.
Ve svých pětatřiceti letech si uvědomil, že má stabilní práci, a může myslet na rodinu. Láska mezi Miluší a Petrem rychle rozkvétala, překonali všechny červené vlajky a po šesti měsících se vzali.
Začali bydlet v Milušiném bytě.
Miluji tě, ale je pro mě pohodlnější, přiznala Miluše. Pět minut pěšky do práce! Ráno se mi prostě nedaří vstát.
To nevadí, odvětil Petr. Nemám vlastní byt, raději jsem si pronajal. Koupit jsem mohl, ale nevěděl jsem, kde.
Chci ti dát na výběr, co bude náš domov, řekl Petr. Jsi moje žena, řekni, kam koupit.
Vždycky jsem chtěla bydlet mimo město, řekla Miluše. Ale bojím se, že mi nedovolí pracovat na dálku!
U nás to není běžné. I když všichni pracovali z domova, nutili nás chodit do kanceláře.
Buď tě pošlou dálkově, nebo odejdeš ke konkurenci! usmál se Petr. Můžeme založit vlastní firmu a konkurovat!
Nejdřív si o tom popovídám! zasmála se Miluše.
Mám chatu na venkově, řekl Petr. Jenom je
Před odjezdem Ondřej řekl:
Petře, rodina Natálie je na návštěvě. Když přijedou, nepřijmi je jen tak. Buď opatrný, ať se nám nezačnou hádat.
Kam je mám pohostit? Do hotelu? zasmál se Petr.
Naše chalupa stojí už rok, ale tam nikdo ještě nebyl. Přepsal jsem ti i tu, Ondřej podepsal a odjel s rodinou na Šumavu.
Miluše, když se nastěhovala do chalupy, nečekala tolik hostů. Vítala ji obrovská davovina, která ji zastrašila. Všichni se usmívali, nabízeli pomoc a radost.
Během měsíce v domě slyšela tisíce smutných příběhů: rozvody, útěky před tyranskými manžely, děti vyhozené na ulici, podvody v pronájmech, studenty bez domova. Hosté byli různého věku, povolání i vzdělání dokonce jeden profesor. Všichni se chovali jako jedna velká rodina.
Miluše musela i pracovat. Jeden klient byl nepříjemný. Igor Vlastimil, který procházel chodbou, se zamračil a řekl do kamery:
S veškerým respektem! Vaše připomínky ukazují, že nejste dostatečně informovaní!
Miluše si zavřela notebook a zeptala se:
Odkud víte, co říkáte?
Drahá, pracoval jsem jako architekt třicet šest let! usmál se Igor. Když budeš potřebovat, rád pomůžu.
Jeho pomoc byla cenná, ale neustálý ruch a množství lidí byly ohromující. Miluše si říkala, že život v chalupě manžela by byl klidnější, ale místo toho to připomínalo přeplněnou tramvaj.
***
Milá, můžeme se vrátit do Prahy, pokud chceš, řekl Petr, ale nejspíš jsi ještě nepochopila, co s našimi hosty.
Co mám pochopit? zeptala se Miluše.
Stěžovala jsi si, že hostinská chatka shořela. Ale věděl jsi, že už stojí nová? usmál se Petr. Hádej, kolik to stálo?
Těžko říct odpověděla váhavě.
Nula! ukázal prstem. Hosté si to zaplatili a postavili nový domek!
Miluše otevřela ústa údivem.
Všichni platí za nájem, jídlo, úklid i opravy! Žijeme na jejich útratu!
Někteří pracují, někteří si přivydělávají. Inženýři, účetní, právníci, ekonomové, instalatéři, elektrikáři a dokonce profesor biologie všichni pomáhají.
A i já, architekt, jsem díky Igorovi získala spoustu tipů, dodala Miluše.
Nedávno jsem zdvojnásobil zisk firmy, protože jsem se poradila s hosty! prohlásil Petr. Měli bychom je přibrat do týmu!
Víte, co je na tom nejzábavnější? zeptal se Petr a odpověděl sám. Nic nechtějí, jen žijí s námi jako jedna zvláštní velká rodina!
Z kuchyňského okna vletěl míč, odroloval se po rozbitých skleněných tříšťkách. Vtrhl do toho Tolik:
Váška už jede do města pro nové sklo! Nebojte se, za dvě hodiny bude vše lepší! chytil míč a zmizel.
Tak to je, usmál se Petr.
Asi si na to zvyknu, zamyslela se Miluše.
Po měsíci už nepociťovala tíhu davu. Hosté se nestali jen návštěvníky, ale členy jedné obrovské rodiny.
