Náhodní hosté zaplní celý dům
– A ti milí lidé nemůžou bydlet někde jinde? zeptala se manželka. Po hotelů je přece plno!
– No, nepřišli jen tak, aby nás otravovali! Mají svoje problémy, rychle je vyřeší a odjedou.
– A hned za nimi přijedou další! A včera jsem slyšela, že Mikuláš Novák už druhý rok tu bydlí!
– To snad není možné! vykřikla Zdenka. To je naprosto nepochopitelné!
– Co se tam děje? zeptal se Pavel, klidně ležící v posteli.
– Tam! energicky ukázala Zdenka na okno. Právě začínají soutěže ve volejbu!
– Paráda! přitáhl se Pavel.
– Vážně? Zdenka stáhla závěsy. A ještě říkej, že budeš taky!
– Ne, radši si ještě lehnu, usmál se. To ti přeju i já!
Zdenka si posadila na postel:
– Řekni mi, kdo v první polovině prosince pořádá venkovní volejbal?
– Proč ne, pokrčil Pavlem rameny. Sněhu není, mrazu ani. Je sucho, takže míč klidně můžeme používat.
– Všichni přece rozbijí skleněné tabule, stěžovala si Zdenka. Žádný profíci, míč bude létat, jak se mu zachce!
– Jak vyrazí, tak nasadíme nový, odpověděl Pavel.
Zdenka zavrtěla hlavou. Chtěla něco dodat, když z prvního patra zaslechla:
– Miláčci! Snídaně hotová! Smažili jsme tvarohové koláčky! Pak si budete moct povídat! Rychle, než se zchladnou!
– Teta Alena zase v akci! usmál se Pavel.
– Vlastně je to privilegium manželky připravit snídani svému manželovi! zamručela Zdenka.
– Můžeš uvařit kávu! zasmál se Pavel.
– Miláčci! Káva taky ochladne! ozvalo se zespodu.
– Tady! ukázala Zdenka na dveře. Teta Alena mě v posteli nahradí?
– Nepřeháněj! odpověděl veselý Pavel. Postel patří ti, ať se děje co se děje. Jdeme snídat! Káva vyleze z hrnku, to se stane!
Zdenka povzdechla a oblékla se do župany.
Cestou do kuchyně ani na samotnou kuchyň nikoho nepotkali.
– To je divné, zamumlala Zdenka, myslela jsem, že už nebudu mít šanci být sama s manželem v našem domě!
– Překvapení se občas stane, usmál se Pavel. Ale jak se tu bavíme! Snídáme, pak se podíváme na volejbal. A večer slibuje Štěpán Šimák gril!
– Kouř, zápach a zase něco spálí, zamumlal Pavel při přípravě tvarohových koláčků.
– Mluvíš o hostinci? pobavil se Pavel. Už postavili nový! Větší, tři krát lepší!
– Jasně, aby přišlo víc hostů! řekla Zdenka nespokojeně. Nemůžu ani půlku jmen zapamatovat!
Měly by mít alespoň visačky! A možná i vztahové stupně, abychom věděly, s kým máme co do činění.
– Každopádně se ztratíme, protože to celé začíná u zamyslel se Pavel. Třeba u manželky bratra tvého manžela a dál, jak Bůh dá!
Zdenka si to představila.
– Když to dočteš, zešílíš!
Rozhovor ztišil, protože koláčky byly prostě famózní. Později, v klidnějším rozpoložení, Zdenka zeptala:
– Pavle, jak dlouho to ještě potrvá?
– Co přesně? pochopil, co se manželka ptá, ale chtěl se ujistit.
– Tihle neustálí hosté, řekla Zdenka. Chápu, že chceme být pohostinní, ale ne až takhle!
Včera jsem si zkusila spočítat hlavy. Už jsem se ztratila po třicáté!
Třicet lidí v domě, co ani nechtějí odejít!
To jsem si představovala úplně jinak!
– Ale rodina je rodina! A tihle lidé jsou taky naše rodina! odpověděl Pavel.
– Jo, po Kúzlově matce, tři hvězdičky koleno! zamumlala Zdenka. Ani tvému bratrovi, od kterého máme to štěstí, nejsou příbuzní! A podle jeho ženy!
– Když se ponoříme do terminologie, mají i vlastní názvy. Jenže já je neznám! řekl Pavel. No, milí lidé!
– A ti milí lidé nemůžou bydlet jinde? zeptala se Zdenka. Po hotelů je přece plno!
– Nepřišli jen tak, aby nás otravovali! Mají svoje problémy, rychle je vyřeší a odjedou!
– A hned za nimi připlouvají další! A včera jsem slyšela, že Mikuláš Novák už druhý rok tu bydlí! Dokonce pracuje v místním obchodě jako účetní! A teta Alena, jejíž koláčky jsme si užívali, uklízí tři sousední domy jako hospodyně!
– Skvělé! usmál se Pavel. Lidi se usazují!
– Pavle, jestli to takhle bude dál, vrátím se do města! Můj byt není pryč! Spíše bychom tam bydleli jen my dva, než tady v tom chaosu!
***
Samozřejmě to byl risk, když Zdenka začala s Pavlem. Byl o deset let starší, a Zdenka už nebyla dívka. Měla dvacet pět, když ho potkala.
Hned se zvedla otázka:
– Proč se Pavel dosud neosvědčil? Je s ním něco špatně?
Ale stejnou otázku si mohla položit i Zdenka:
– Proč se do dvaceti pěti let nevdala? Co s ní není v pořádku?
Zdenka to věděla sama. Studovala architekturu, ale diplom nestačil. Chtěla získat praxi i reputaci.
Chtěla být finančně nezávislá, aby si mohla sama vybírat partnera, místo aby se spokojila s tím, co přijde.
Nejprve pracovala ve státní firmě, pak přešla do soukromého sektoru. Najala se do firmy, která realizovala zakázky. Bylo to zajímavější a lépe placené, ale musela jednat přímo se zákazníky, a ne všichni byli rozumní. Přesto práce je práce!
S takovou prací nebylo místo na vážný vztah.
Malý výzkum ukázal, že Pavel má podobně, ale ještě veseleji. Jeho bratr Ondřej založil firmu hned po škole a hned se oženil. Aby zvládl vše, přidal Pavla do týmu a přenesl na něj většinu úkolů. Pavel jen odsloužil vojnu po škole.
Nakonec musel studovat a zároveň řídit firmu. Musím uznat, že to zvládal, ale osobní život měl skoro jako vedlejší. Když Ondřejovi přišel syn, Pavel ani domů nechodil.
– Bratře, hodláš dál pracovat? zeptal se Pavel.
– Pavle, zklamal jsem se, omluvil se Ondřej. Nechci být podnikatel!
– Výborně! vykřikl Pavel. Co chceš dělat?
– Chci pracovat rukama! Mít směnu! A večer být doma s manželkou a synem! snil Ondřej.
– Stačí ti z toho tak žít? zeptal se Pavel.
– Přemýšlíme s Natálií o přestěhování na Aljašku předložil Ondřej papíry. Převádím firmu i majetek na tebe! Všechno ti jde! Tak pracuj!
– Dej mi účet, abych ti podílel část zisku, řekl Pavel po takových zprávách.
Po tom se Pavlovi zdálo, že je konečně v pohodě.
V pětatřiceti letech si uvědomil, že má stabilní základ, a mohl myslet na rodinu.
Mezi Zdenkou a Pavlem to začalo rychle. Po vyřešení červených vlajek se do srdcí usadila láska. Půl roku, proč to zdržovat, a vzali se.
Byli v Zdenkém bytě.
– Miluju tě, ale je to pro mě pohodlnější, přiznala Zdenka. Do práce je jen pět minut pěšky! Ráno se těžko vstává!
– To nevadí, pověsil Pavl rameny. Nemám vlastní byt. Mohl jsem si pronajmout, koupit bych mohl, ale nevěděl jsem, kde.
Teď ti dám na výběr. Jsi moje žena! Řekni, co chceš, a koupím!
– Vlastně jsem chtěla bydlet venku, řekla Zdenka. Ale nejsem si jistá, jestli mi dovolí práce na dálku!
U nás to není zvyk. I když všichni pracovali z domova, museli chodit do kanceláře.
– Buď tě přidají na home office, nebo odejdeš ke konkurenci! usmál se Pavel. Můžeme založit vlastní firmu a soutěžit!
– Nejprve se poradím! zasmála se Zdenka.
– Mám venkovský dům, řekl Pavel. Jenom
Jediné, co Ondřej před odjezdem požádal:
– Pavle, máš příbuzné u Natálie! Když přijedou a budou chtít zůstat, neodmíkej! Přijmi je! Jsou milí, ale nechej je jen na rameno, ne na krk!
– A kam je usadím? Do hotelů? zamyslel se Pavel.
– Jo, koupil jsem dům před rokem, ale nikdy tam nebyl! Přenesl jsem ho i na tebe! Ondřej podepsal a odjel s rodinou na Aljašku.
Pravda, tam mají i hosty z rodiny bratra mé ženy. Dům je obrovský, s hostinským domečkem! Nemyslím si, že si budeme vzájemně překážet!
Když Zdenka přestěhovala do Pavlovy venkovské chalupy, netušila, kolik tam bude lidí. Přivítalo ji tolik lidí, že to bylo strašlivé.
Všichni se usmívali, radovali a nabízeli pomoc.
Během měsíce v domě zaslechla tisíce smutných příběhů: někdo se rozváděl, někdo utíkal před tyranickým manželem, děti byli vyhozeni z domu, někdo odešel ze své rodiny, jiní se ztratili na šikanu. Někteří měli opravu bytu, jiní byli podvedeni podvodníky. Někteří přišli studovat, ale kam se vrátit? Hosté byli různého věku, povolání i povahy. Byl tam i profesor, jehož studentka ho opustila, a teď čeká na výměnu bytu.
Atmosféra byla přátelská.
Zdenka musela i pracovat, ale narazila na neústupného zadavatele. Igor Vondrák, když prošel kolem, naslouchal a pak zvedl Zdenku z notebooku a řekl:
– S veškerým respektem! Vaše připomínky ukazují na nedostatek vhledu a odbornosti!
– Ale udělala jsem to pořádně! Budete žít a radovat se!
– Když se rozhodnete námitky zvednout, a dům se rozpadne jako karty, nebuďte naštvaní!
Igor nakonec akceptoval Zdenčinu práci, a když zavřela notebook, zeptala se ho, odkud tak ví.
– Drahá, pracoval jsem třicet šest let jako architekt! usmál se. Když budeš potřebovat, rád pomůžu!
Jeho pomoc byla cenná, ale ten nekonečný ruch a dav lidí ji vyčerpávaly. Život v manželově venkovském domě byl jiný, než si představovala.
***
– Miláčku, můžeme se vrátit do města, pokud si to přeješ, řekl Pavel, ale snad jsi ještě nepochopila naše hosty.
– Co mám pochopit? zeptala se Zdenka.
– Stěžovala jsi si, že hostinský domek shořel. Ale víš, že už stojí nový, řekl s úsměvem. Hádej, kolik to stálo?
– Asi hodně, nejistě odpověděla Zdenka.
– Nula! ukázal prstem. Zaplatili sami a postavili nový!
Zdenka otevřela ústa údivu.
– Stejně tolik peněz jde na účty a na ubytování nás i všech hostů! Všichni platí, nakupují, vaří, uklízejí a když něco rozbije, opravují! V podstatě žijeme na jejich účet!
Někteří pracují, někteří si přivydělávají. Pomoc a rady některých hostů jsou k nezaplacení. V kuchyni jsou inženýři, účetní, právníci, ekonové, instalatéři, elektrikáři a dokonce profesor biologie!
– A architekt, doplnila Zdenka, vzpomínajíc na Igorovu pomoc.
– Nedávno jsem zdvojnásobil zisk firmy, protože jsem se zeptal našich hostů! řekl Pavel. Vezmi si je do týmu!
A víš, co je nejzábavnější? zeptal se Pavel a odpověděl sám: Nic si nechtějí! Jen tak žijí s námi v téhle velké, šílené rodině!
Do kuchyňského okna vletěl míč a kutálil se po rozbitých sklepech. Za ním vběhl Tomáš:
– Váška už jel do města pro nové sklo! Nebojte se! Za dvě hodiny bude všechno lepší, slibuju! chytil míč a utekl.
-A tak jsme si všichni společně připravili poslední talíř bramboráku, přičemž se smíchem přiznali, že i když je to trochu chaotické, tak tato rozrůzná rodina je právě tím, co dává našim dnům pravou chuť domova.
