15.prosince 2025
Dnes se mi v hlavě stále točí pořádná smyčka myšlenek o tom, jak se náš naplánovaný dovolený výlet s Markem, Věrou a Karlem proměnil v takovou horskou dráhu. Když jsem si před půl rokem sedla se svým snoubencem a začala si představovat krásné slunečné dny na chorvatském pobřeží, připadalo mi to jako sen. Oba bratři Marek a Karel a jejich manželky jsou ta ideální parta, sníž se dá jít kamkoli, ať už do hospody, na výlet nebo do samotného moře. Všichni sdílí stejné představy o perfektním odpočinku a už od první společné dovolené, kterou jsme letos absolvovali, jsem měla dobrý pocit, že se budeme dobře rozumět.
A pak přišla realita. Moje těhotná matkavnučka (ano, matka mého snoubence a zároveň má budoucí tchyně) se rozhodla, že nás doprovodí. Jezdit sjednou dcerou je strašidelný pocit nevíme, co se stane, když se něco přihodí, mávala rukou a přidala: Svámi dvěma už to bude o něco méně děsivé. Byla si jistá, že bude vblízkosti, pokud se cokoli stane. Já jsem si tehdy nedokázala představit, co blízkost opravdu znamená.
Můj vnitřní hlas už tehdy protestoval: Cože? To bude horší než kdykoliv předtím! Přesto jsem se nepřimkla. Místo, kde se naše plány mohly rozpadnout, se ale už začal rozpadat. Nedokázala jsem vyloučit, že má těžká nemoc může zrušit naše nadšení, a přesto si nechtěla představit, že budu zodpovědná za to, že se někdo během dovolené rozpadne.
Karel, bratr Marka, byl také zklamaný, že se jeho dovolená zhroutila, ale nemohl opustit svoji nemocnou manželku ze zodpovědnosti. Peníze za letenky a ubytování (ať už vcizí zemi nebo unás doma) už však byly ztraceny navíc se nám nepodařilo získat zpět plnou částku.
Odpoledne, když se knám přišla podívat Elvíra Vladimírová (Mareková matka), řekla mi: Mám skvělý nápad. Elvíra a takzvané tradiční tchyně často přicházejí sradami, které znějí jako výkřiky ze starých pohádek: Nechť se ti daří, měj trpělivost a udržuj domácnost vpořádku. To však byl právě ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že můj budoucí manžel a já budeme mít lehčí variantu tchyně Elvíra totiž navrhla, že si vezme naši nejmladší dceru Markétu, odkoupí nám letenky od druhého bratra a jeho ženy, a potom sMarekovým starším synem a jeho snoubencem vyrazí do Chorvatska na zahřátí starých kostí a na nové zážitky.
Jezdit sjednou dcerou je děsivé, zopakovala Elvíra, a já to už cítila až do morku kostí. Svámi dvěma už to není tak strašlivé. A tak jsem si představila, že blízkost bude spíš jako setkání s břemenem, které už nechci nést.
Když jsem to řekla svým kamarádkám, začaly mi házet pochybnosti: Cože, jedeš stchyní na dovolenou? To je jako vylézt na horu s průvodcem, který nezná cestu. Nakonec jsem je přesvědčila, že Markéta už je dospělá (19let) a nepotřebuje žádné animátory od rodiny. Vkaždodenním životě sní téměř vůbec nemluvíme jen si při obědě podáváme sůl a cukřičku.
A tak jsem se rozhodla, že malé problémy jsou jen zkouškou. Vydržíme dvě týdny, a pokud se objeví větší komplikace, můžeme se vymluvit, že už stchyní nebudeme chtít jezdit. Vždyť je nezdvořilé odmítnout pozvání, aniž bychom to vůbec zkusili, učili nás slova čest a slušnost.
První signál nastal už během letu. Markéta si zarezervovala místo u okna a to nebyl problém. Já, která často jezdí na služební cesty, jsem raději preferovala místo upáru, abych rychle mohla vstát, když potřebuji. Elvíra se usadila vpáse a při první turbulence se sotva držela při sobě, slzy jí stékaly po tvářích. Opravdu jsem nemohla odmítnout její žádost o výměnu místa, aby se mohla cítit bezpečněji. Po turbulencích už se nikdo nechtěl vrátit na původní místa, a Elvíra se dokonce usadila před obrazovkou, sledovala film a nakonec usnula s hlavou položenou naMarkově rameni.
Nedělej si starosti, šeptala jsem si, když už se takhle bojíš, nebudeš se chtít vrátit na své místo. Připomněla jsem si, že je neslušné budit spícího člověka. Však při podávání jídla po uličce už se ukázalo, že by se Elvíra snad raději vyměnila s Markétou, která už dávno raději sledovala film než pozorovala krajinu zokna.
Vletadle jsem cítila, jak se mé nervy rozpadávají. Když jsme přistáli nazemi, Marek mi ani nepořkl, hned šel pomoci matkám szavazadky a hledat vodní fontánu. Můj pocit byl, že jsem jen neviditelná součást rodiny, která tichounce přežívá.
Cože si stýskáš? Nikdo tě nenechá být zbytečnou, řekla mi Elvíra, když jsem už přestávala držet slzy. Je to jen první let vcizí zemi, a máš jen takové zkušenosti. Mé vnitřní výčkáčky, naučené od dětství musíš podřídit starším, soucítit s slabšími a myslet na druhé se pomalu rozplývaly. Přesto jsem si uvědomila, že moje matka, která se snažila přežít stres zcesty, zaslouží alespoň trochu soucitu, a Marek ji opravdu podpořil, když nesl kufry a ptal se, jestli něco nepotřebuje.
Ale co dál? Včerejší večer se matka Marka s rozjásáním přesunula do našeho pokoje a začala si tam vykládat, co všechno bude během našeho pobytu zajišťovat. Připravila se, jako by šlo o slavnostní přehlídku, a já teď jen čekám, co dalšího se skrývá za tímto společným výletem.
Zápis končím spocitem, že jsem se dnes dozvěděla, jak těžké je vyvážit vlastnosti dobré vdovy, zdvořilé tchýně a svoje vlastní potřeby. Uvidím, co přinese zítřek, a doufám, že se mi podaří najít rovnováhu mezi tím, co chtějí ostatní, a tím, co opravdu potřebuji já.
Zítra bude další den na chorvatském pobřeží ať už sElvírou nebo bez ní, budu se snažit užít si každou vlnu, i když se zdají být rozbouřené.
Zdravím,
Lada.
