Mám ti dítě, ale od tebe nic nechci, ozve se najednou na telefonu milenka.
Karel se na Ladu dívá pohledem zbitého psa.
Jo, slyšela jsi správně. Lado, před půl rokem jsem měl jinou. Jen pár setkání, zábava. A ona mi porodila syna. Nedávno
Ladě se zatočí hlava. To jsou novinky! Její milý manžel má dítě na straně! Ladu těžko dopadá, co manžel vlastně myslí.
Karel sedí naproti, ramena sklopená, ruce sevřené mezi koleny. Vypadá menší než obvykle, jako by mu vyfoukli všechen vzduch.
Syn, že? zopakuje Lada. Ty, ženatý muž, máš syna.
A ne od své ženy, ne ode mne
Lado, ani jsem to nevěděl, přísahám. řekne Karel.
Nevěděl jsi, jak se děti dělají? Je ti čtyřicet, Karle.
Nevím, že ona že se rozhodla těhotně být. Rozvedli jsme se, odešla k manželovi. Myslel jsem, že je to v pořádku.
Včera zvoní telefon. Máš syna, tři sta, zdravý. A pak zavěsí.
Lada vstane, nohy ji podvedou, kolena jsou jako po maratonu. Za oknem zuří podzim. Náhle se ale zamiluje do podzimního výhledu je krásný.
A co teď? ptá se, ani se neotáčí.
Nevím. odpoví Karel.
Skvělá odpověď opravdového muže, hlavy rodiny. Nevím. Lada se prudce otočí.
Pojedeš tam? Podíváš se? zeptá se.
Karel ostýchavě zvedne oči k ženě.
Lado, ona mi poslala adresu porodnice, řekla, že vypsání je pozítří. Řekla: Jestli chceš, přijď. Jestli nechceš, ne. Nic ode mě nepotřebuju.
Pýchavá nic od ní nepotřebuju
Nic nepotřebuju, ozve se Lada, jakoby to byl sbor svaté prostoty.
V chodbě se zabouchne dveře, vrací se starší. Lada okamžitě nasadí úsměv. V obchodě to má v malířské kapse roky v podnikání ji naučily držet tvář, i když se obchod hroutí.
Do kuchyně vběhne starší bratřík, vysoký, široký čtyřicátník.
Ahoj, rodiče, co jste tak mrzlí?
Mamá, něco k jídlu? Hladoví jsme jako vlci po tréninku.
V lednici jsou knedlíky, ohřejte, řekne Lada.
Tati, sliboval jsi podívat se na ten karburátor na starém autě, druhý syn, mladší, klepne otci na rameno.
Lada sleduje scénu, srdce se jí svírá jako kroužek, že dýchat bolí. Otec zmizel v mlze před lety, zůstával jen na alimenty a pár pohlednic. Karel je vychoval. Učil je řídit, léčil rozbité kolena, chodil na schůze, řešil školní problémy. Byl pro ně otcem. Skutečným.
Karel si vyhrne úsměv:
Mrknu na to, Saně. Později. Nechte mě promluvit s matkou.
Kluci odejdou, cinkají talíře.
Milují tě, pošeptá Lada. A ty
Lado, přestaň. Já je také miluju. Jsou moji kluci. Nikam neodcházím. Hned jsem ti řekl, že to byla jen rozmazání, chyba. Nic vážného mezi námi. Jen léčba!
Jen léčba, a teď musíme měnit pleny
Do místnosti vběhne šestiletá Míša. Tady Ladu rozpadne brnění. Děvče se rozběhne k otci na klín.
Tati, proč jsi smutný? Máma tě kárala?
Karel ji přitiskne, nosí se na světlé temeno. Žije jen pro ni. Lada ví, že pro Míšu je ochoten roztrhat všechny řetězy to je šílená, absolutní otcovská láska.
Ne, princezno, jen probíráme dospělé záležitosti. Jdi na pohádky, hned se vrátím.
Když Míša uteče, v kuchyni znovu zavládne ticho.
Chápeš, že se všechno mění? zeptá se Lada.
Sedne si zpátky ke stolu.
Neodejdu, Lado. Miluju tě, děti Bez vás nemůžu.
To jsou jen slova, Karle. Fakta jsou jiná: máš tam syna, potřebuje otce. Ta žena teď říká nic nepotřebuju. Je to hormonální euforie, nebo promyšlený plán.
Za měsíc, půl roku dítě začne růst, potřebovat peníze. Zavolá. Řekne: Karle, nemáme zimní kabát. Nebo: Karle, musíme k doktorovi. A ty pojedeš. Jsi dobrý, svědomitý.
Karel mlčí.
A peníze, Karle? zní Lada tiše. Odkud je vezmeš?
Karel se zachvěje, jako po úderu Lada ho trefila do bolavého místa. Jeho podnik zkrachoval před dvěma lety, dluhy splácely Ladiny finance. Teď pracuje, něco vydělává, ale jsou to jen drobky vůči tomu, co Lada zajišťuje. Dům, auta, dovolená, školné vše na ní. Nemá ani vlastní platební kartu, všechno je zamrzlé exekutory, používá jen hotovost nebo kartu napojenou na její účet.
Najdu, zamumlá.
Kde? Budu taxíkovat nocí? Nebo si půjčím z třísky, abych podpořil tu rodinu?
Představuje si absurditu: Udržuji rodinu, a ty na moje peníze krmíš milenku s nenarozeným dítětem?
Ona není milenka! vyjekne Karel. Všechno skončilo už před půl rokem!
Dítě má sílu spojovat lidi těžší než razítko v pasu.
Pojedeš na vypsání?
Otázka visí ve vzduchu. Karel přikrývá tvář dlaněmi.
Nevím, Lado. Upřímně. Lidsky asi bych měl. Dítě není viníkem.
Lidsky, usměje se Lada. A lidsky ke mně? K Míše? K chlapcům?
Jedeš tam, vezmeš balíček do rukou a jdeš dál. Budeš jezdit. Nejprve jednou týdně, pak dvakrát, pak o víkendech. Budeš lhát, že jsi přetížený prací, a my budeme čekat.
Lada vstane k vodovodu, spustí a zase vypne proud.
Je o osm let mladší, Karle. Má třicet dva. Porodila ti syna. Tvého.
Mám syny, ale ne od tebe, i když jsi je vychoval. Tam jsou tvoje krev. Myslíš, že to nic nezmění?
Nesmysl. Kluci jsou moji, vychoval jsem je.
No tak! Mužům vždycky chybí nástupce.
Máme Míšu!
Míša je holka
Karel vtrhne.
Dost! Co si myslíš, že tohle je? Říkal jsem, že zůstanu v rodině, ale už nemůžu být takový mrzák. Někdo se narodil. Můj. Jsem vinen před tebou, před všemi. Chceš, abych odešel? Vezmu si věci a zmizím. Pošlu se k matce, na internát, kamkoli. Nešikanuj mě!
Lada ztichne, najednou se bojí. Když řekne odejdi, on odejde. Pyšný, ale pyšný, a končí na nic. Přijde k té ženě, bude zachráncem, otcem, i když chudý, a ona ho už nikdy nepropadne.
Lada však nechtěla ztratit. Navzdory bolesti a hněvu ho milovala. A děti ho milovaly. Vyhodit ho za minutu je snadné, ale pak jak žít v prázdném domě, kde každý kout připomíná jeho přítomnost?
Sedni, řekne tiše. Nikdo tě nepřetlačuje.
Karel stojí ještě vteřinu, těžce dýchá, pak si sedne.
Lado, promiň. Byla to jen blbost
Blbost, souhlasí Lada. Ale naše blbost
Večer se vznáší v mlze. Lada dělá domácí úkoly s Míšou, kontroluje zprávy, ale myšlenky jsou daleko. Představuje si tu ženu. Jaká je? Krásná? Mladá? Pravděpodobně právě teď dívá na novorozené a myslí si, že vyhrála.
Nic nechtějí! Samozřejmě, to je nejchytřejší tah nevyžadovat, nevybuchovat, jen ukázat: Máš syna, jsme hrdí, sami to zvládneme. To rozdrtí mužskou pýchu. Muž hned chce být hrdinou.
Karel se otáčí, vzdychává, spí po částech, Lada leží s otevřenýma očima do tmy. Je jí čtyřicet pět, krásná, upravená, úspěšná, ale stárnutí už klepe na dveře. A tam… mládí.
Ráno je horší Lada se vůbec neprobudí. Kluci rychle snědí a odjedou na své povinnosti, zatímco Míša najednou vyžaduje:
Tati, udělej copánek! Mamka to dělá špatně.
Karel vezme hřeben. Jeho velké ruce, zvyklé na volant i kladivo, opatrně procházejí tenké dětské vlásky. Plete s koncentrací, vyplazí jazýček od soustředění. Lada pije kávu a dívá se.
To je její manžel. Domácký, vřelý. A někde dál je další dítě, které má také právo na něj!
Karle, řekne, když Míša běží oblékat se. Musíme rozhodnout. Hned.
Karel odloží hřeben.
Přemýšlel jsem celou noc.
A?
Nejedu na vypsání.
U Lady se něco sevře, ale neukáže to.
Proč?
Protože pokud půjdu, dám naději jí, sobě, tomu dítěti. Nemůžu být otcem ve dvou domech. Nechci tě lhát, nechci krást čas Míše, klukům. Udělal jsem výběr před jedenácti lety. Ty jsi moje žena a tady je moje rodina.
A ten chlapec? Lada se diví, že se ptá.
Budu pomáhat penězi. Oficiálně, skrze výživné, nebo otevřu účet. Ale jet ne. Lepší, aby vyrůstal, aniž mě poznal, než aby čekal na otce o víkendu. Ten táta bude sledovat hodiny a honit se domů k pravé, jiné rodině. Spravedlivější.
Lada mlčí, otáčí prsten na prstu.
Jsi si jistý? Pak nebudu litovat?
Litovat, odpoví upřímně Karel. Budu přemýšlet, jak je to tam. Když ale začnu jezdit, ztratím vás. Cítím, že to neunesete. Jsi silná, Lado, ale ne železná. Začneš mě nenávidět, a to nechci.
Bože, jak to všechno bláznivě vysvětluju
Manžel vstane, přistoupí zespodu a přiloží ruce na její ramena.
Lado, nechci jiný život. Mám tě, mám děti. A to je trest za mou hloupost. Platím penězi, a jen penězi. Nemůžu sdílet čas, pozornost, lásku s tím miminkem.
Lada přiloží svou dlaň na jeho.
Penězi, říkáš? úšklebne se. Vydělám, rozbiju se, ale už tě nebudu žádat o každou korunu. To je moje věc, Lado.
Lada se uklidní.
Ano, muž jednal možná nepřiměřeně, ale slova, na která čekala, přišla. Svou ženu nechtěl sdílet, a tak se jí to líbilo naprosto lhostejná k pocitům té druhé.
Na vypsání Karel nepojede. Milenka po půl roce už nevolá, jenom zvedne sluchátko a řekne, že může počítat jen na finanční podporu, osobní setkání nebude. Telefon zmizí a už nikdy se neobjeví.
