Iluze o princi rozplynula
Nebyl to princ jej snů
Adéla potkala Davida, když se právě vrátil z vojny. Vypadal jako vytržený z módního časopisu vysoký, atletický, s uhrančivýma zelenýma očima a černými kudrnami. Vedle něj se Adéla zdála obyčejná, i když byla hezká: blond vlasy, štíhlá postava, něžný úsměv. Nemohla uvěřit svému štěstí ze všech holek si vybral právě ji.
Co na tobě vidí? špitaly kamarádky. Takovéhle fešáci dlouho nevydrží. Brzo tě opustí.
Ale Adéla jen tiše usmívala věřila v jejich lásku. Chodili do kina, na taneční, scházeli se s přáteli. David jí sice nechválil vzhled, ale byl vždy po jejím boku a jeho doteky ji rozplývaly. Když ho poprvé přivedla domů, její matka Marie Nováková se zamračila. Později jí mezi čtyřma očima pošeptala:
Krásný muž je muž jiných, drahá. Málokdy zůstanou věrní. Počkej před svatbou, vyzkoušej ho. Vypadá až moc jako z výlohy.
Adéla se urazila. Věřila Davidovým citům, nechtěla poslouchat pochybnosti. Ale matka v ní zasela semínko nejistoty.
Pomalu se David začal měnit. Nejprve posilovna, pak plavání, pak noví známí. Adéla, aby s ním mohla být, se také přihlásila na tréninky, ale cítila se neohrabaně mezi půvabnými a svalnatými dívkami. David po nich pokukoval, a tak odcházela domů dřív, snažíc se skrýt slzy.
Jsi slabá jako panenka, zasmál se jednou, když se nachladila po plavání. Radši zůstaň doma se svými knížkami.
Ta slova ji zranila a připomněla jí matčiny rady. Cítila, jak se David odtahuje. Čím dál víc vycházel sám, bez telefonátu, pozvání či vysvětlení. A pak prostě zmizel. Přestal odpovídat.
Nevolá ti? zeptala se matka.
Ne zašeptala Adéla, otočivši se ke zdi.
Tak vstaň! Půjdeme ke kadeřnici! nařídila Marie Nováková. Nový účes je první krok k novému životu. Pak ti ušijeme šaty, ty na to máš talent.
Koupily látku, Adéla navrhla střihy a snažila se zapomenout. Zvěsti o Davidových nových láskách k ní doléhaly, ale vydržela to. Když po pár týdnech přišla na taneční v nových šatech, lehká, zářící všichni se otočili. Všimli si jí.
Jeden chlapec, Jakub, skromný a nenáročný, se o ni začal zajímat. Nebyl žádný krasavec, ale jeho oči hleděly jen na Adélu vřele a upřímně. Za měsíc ji požádal o ruku.
To je chlap! prohlásila matka. Když se zamiluje, tak i vezme. Co na to říkáš?
Souhlasím, odpověděla Adéla klidně.
Miluješ ho?
Jak by ne? Je hodný, pracovitý, věrný. Já jsem všechno, co potřebuje a jen já.
Svatba byla srdečná, plná radosti. Adéla a Jakub začínali od nuly: první židle, první talíř. Za rok se narodila holčička, o tři roky později chlapeček. Rodina, láska, štěstí.
Na Davida už nemyslela. Jen občas slyšela, jak opustil manželku, utekl s milenkou a teď žije od jednoho k druhému. Adéla se usmála:
Co bylo mezi námi? Jen kousek mládí. Ať je šťastný, jestli může.
Doma na ni čekaly děti a muž. A matka moudrá, laskavá, ta nejdražší. Ta, která ji zachránila před opravdovým trápením. Ta, díky níž Adéla našla své klidné a opravdové štěstí.
Mámo buď vždy nablízku. Bez tebe život není tak světlý.
