Milý deníčku,
Jak si to představuješ, mami? rozčílila jsem se. Budu dva týdny bydlet s úplně cizím mužem?
Proč cizím? To je přece Igor, syn mojí sestřenice Lýdy, náš příbuzný!
Pamatuješ, jak jsi s ním jako dítě hrála, když jsme u nich byli na návštěvě? připomněla mi máma.
Mami, brzy mi bude třicet! Kde se to všechno odehrálo? snažila jsem se prorazit ke své matce. Nebo mě zase chceš provdat?
Neříkej bláboly: je to přece rodina! Tak čekej hosta nic ti neublíží! rozhodně ukončila rozhovor a zavřela linku.
Máma vždy ctí rodinné vazby: příbuzní jsou posvátní. Právě teď do naší krabice natlačila dospělého Igora, který se rozhodl přestěhovat do hlavního města Prahy, města příležitostí.
Přijmi ho jako příbuzného, říkala, neodmírej ho, když se rodina přesunula do hlavního města! Čtivá učitelka, která vyučuje na gymnáziu ruštinu a literaturu, si dobře pamatovala, že spojení jako příbuzný bylo oblíbené u jedné staré postavy z českých pohádek.
Už jsem se rozhodla, že přijmu svého bratrance, protože jsem dobrá duše. V tom domě, kde žijeme s tátou v paneláku z 60. let, je kuchyň tak malá, že by tam ani skládací židle nezabodla. Co bych měla Ivana, našeho bratrance, kamarádit? Nezvládla jsem to.
Můj nálada se zhoršila, už dlouho žiji sama krátkodobé manželství neprobíhalo. Manželství skončilo po šesti měsících a nic z toho nevyšlo. Navíc jsme nestihli mít dítě, a já nechci další komplikace.
Věk se blíží třiceti, manžela stále nemám. To mě ale neomrzí, spíše by to znepokojilo rodiče, ne mě. Mám starou dvěpokojovou bytovku z 50. let, dědictví po babičce. Všechno funguje: pračka pere, lednička chladí, televize běží. Co víc si přát?
Na práci mám slušnou pozici a dobře placený plat, kolegové mě oceňují. Žádné nedostatky v přátelství nemám. Domácí samotu mi dělá společnost kočka Brouček, pojmenovaná po oblíbeném hrdinovi z knihy pro děti.
Přichystala jsem pro Igora pokoj a nervózně čekala na jeho příchod. Máma mi po ruce: Bude se ti líbit! A opravdu, přišel a prohlédl si celý byt, včetně společných prostor.
Co hledáš, nestydíš se zeptat? zeptala jsem se. Zlaté šperky? Myslíš, že jsem ti k příchodu pošila zlaté záchody?
Jen chci vědět, kde budu bydlet! odpověděl.
A když se ti něco nebude líbit, nebudeš tu bydlet? zeptala jsem se zvědavě.
Zůstanu, ale
Co to ale?
No, nic.
Šli jsme k čaji a seznámili se. Igor přinesl k čaji koláč, který mi Lýda předala, a koupil malý dortík nebyl neomalený přistěhovalec. V domácnosti byl zcela samostatný: po sobě uklidal nádobí, uměl vařit a v koupelně nezanechával kaluže. Jednoduše řečeno, byl naučený do záchodové mísy.
Díky, teta Lýdo, a první manželce Igora, řekla jsem si v duchu, i když nevím, komu víc patří poděkování Igor byl po rozvodu.
Cože?, vyjekla kamarádka Lára, když jsem jí řekla o našem hostu. Je to připravený manžel, musíme ho vzít!
Lára věděla, že to říká, protože se od svého Levka rozvedla právě kvůli takovým věcem.
Ale my jsme příbuzní! Navíc se mi nehodí! odpověděla jsem.
Který druh příbuzných? Jako sedmá voda v želé! A proč se ti nelíbí? Je nějaký?
Asi ne. Igor je docela sympatický, ale není to můj typ.
Neměl jsem s ním společné body. Naše biorytmy neseděly: já jsem sova, on kos. Já preferuji pomalý a rozvážný život podle staré české moudrosti: Spěchej pomalu. On byl neustále v pohybu, chtěl vše posunout vpřed, srdce měl místo motor.
První den mě odvedl do divadla, koupil vstupenky online. Nemohla jsem ho v první den zamítnout, i když divadlo nepatřilo k mým oblíbeným aktivitám. Ráda sleduju staré inscenace online, moderní pojetí klasiky mě nechytá žádné záclony, kostýmy a nesrozumitelný text. Režisér to ale považoval za nový, progresivní směr. Igor byl nadšený a na cestě domů se snažil dokázat, že mám špatný vkus. Jenom mě rozčiloval, protože mi poprvé po dlouhé době někdo vnutil svůj názor.
Jakmile to nepochopíš, je to nové, progresivní pohled! křičel Igor.
Proč potřebuji novinky? Staré mi stačí, klidně jsem odpověděla.
To je pohyb vpřed!, povídal dál a zmiňoval se o Praze jako o městě příležitostí. Mezitím se Brouček schovával pod postelí, když mu něco vadilo zřejmě i Igorovi se nezdála.
Druhý den Igor přinesl nový rohož a vyhodil starý ležící v schodišti. Já to tiše přijala. Pak v kuchyni objevil nový hrnec, starý mu připadala lepkavá kaše. Ráno jsem si pila kávu a jedla chléb, ale hrnec byl očividně pro něj miloval pořádnou snídani, ne těch drobečků.
Igor dokonce navrhl platit za služby: vodu a elektřinu. Já jsem odmítla, měla jsem pocit, že to je vtisknutí se do mého prostoru.
Kdo myslí, že bude platit za byt? To už je moc, řekla jsem.
Igor se mezitím snažil najít práci, posílal životopisy a chodil na pohovory. Všechno to probíhalo během dvou týdnů, kdy měl u nás bydlet.
Na konci druhého týdne se mu zhoršilo dýchání, začal kýchat a měl vyrážku na tváři pravděpodobně alergie. Přesně v den, kdy měl odejít, se ozval telefon přijal práci v Praze! Bylo to na osmnáctý den jeho hostování. Přestože mě už začínal otrávat, byl to slibný úkol.
Rozhodla jsem se s ním promluvit: Neunavuje tě už tohle?
Plánovali jsme rozhovor na zítřek, ale Igor měl mít zítra lékařskou prohlídku, bez níž by nemohl nastoupit.
Ráno jsem přišla domů a našla stůl krásně prostřený.
To je rozlučková večeře? Díky, Bože! pomyslela jsem si a nálada se mi zvedla.
Igor se rozhlédl, nalil víno a začal mluvit.
Z ničeho nic jsem zjistila, že se chystá mi udělat návrh! Ne obchodní, ale ruku a srdce! A i když jsme příbuzní, řekl: Můžeme být dobrý pár, není mezi námi nic, co by nám bránilo. V našem věku je třeba k manželství přistupovat rozvážně.
Poslouchala jsem jeho řeč, když se z pod postele vyhrabal Brouček. Igor se leknul:
Cože, kočka?
Ano, a ty? Vidíš ji poprvé?
Poprvé! Štěpán, já mám alergii na kočičí srst! Právě mi diagnostikovali alergii!
Cože, neviděl jsi záchodovou misku? Všechno si všímáš!
Neslyšel jsem, že to máš! Musíme něco udělat!
Doktor mi předepsal, že mám vyléčit příčinu, ne jen symptomy. Nemůžu s kočkou v jedné bytě žít!
Kdo tě nutí? Nežij!
Jak to myslíš nežij? Svatební?
Kde je svatba, Igore? Tvoje alergie se ti neodrazila do hlavy?
Naše! řekl sebejistě. A kočka to bude bránit!
Můžeš mi ji i uspat! řekla jsem rozzlobeně.
To je možnost. Navíc mohu zaplatit! nabídl.
Raději tě usmrcím! po chvilce mlčky jsem zareagovala. A přestaň se na mě dívat, ať odejdeš! To říkám tobě, ne Broučkovi!
Igor vypil víno, vstal od stolu a na rozloučenou řekl: Nebylo mi jasné, že jsi tak primitivní.
I tobě nashle!, odpověděla jsem s úlevou.
Po jeho odchodu se z kuchyně zmizel hrnec, rohož zůstala. Zdálo se, že ho už není třeba nosit.
Mamka mi zavolala: Jak jsi ho vyhodila? Už se stěžoval!
Chtěl, abych se provdala! Kdyby jsi byla tak hodná, jdi sama! On mi je nepříjemný!, řekla jsem a zavřela linku.
Nikdo mi neodmítl zpětně volat otázka už byla vyřízena.
Že v budoucnu někdo z příbuzných nebude mít na mě alergii, to je pravděpodobné; i manželé mají někdy alergii na kožní šupiny partnerky. A tak to není konec.
Když příště maminka bude chtít pomoci, raději nepřetahujte zvířata mezi sousedy. Kdo vymyslel, ten řídí. A já s Broučkem jsme si aspoň našli trochu klidu.
