– Jak si to představuješ, mami? rozčílila Jitka. Žít dva týdny s úplně cizím mužem?
– Proč s cizím? To je přece Igor, syn mojí sestřenice Lýdy, náš příbuzný! odpověděla Marta.
– Pamatuješ, jak jste si s ním jako děti hráli, když jsme u nich byli na návštěvě? připomněla matka.
– Mami, brzy mi bude třicet! Kde je moje dětství? snažila se Jitka proniknout k matce. Nebo chceš zase mě vydat za ženicha?
– Neříkej nesmysly, je to rodina! Počkej na hosta nic se ti nestane! rozhodně ukončila rozhovor a odložila telefon.
Marta vždy ctěla rodinné vazby, rodina je svatá. Teď natlačila dceři staršího Igora, který se rozhodl přestěhovat do hlavního města Prahy, města možností.
Ubytuj ho jako příbuzného není třeba ho vyhazovat, když je rodina v Praze! řekla.
Jitka, učitelka českého jazyka a literatury na gymnáziu, si dobře pamatovala, že příslovce jako příbuzný bylo oblíbené u slavného šprýmaře Vrányho Holečka. Ten se proslavil stejně jako babička Šápoklák svojí nezbedností.
Marta navrhla, že se sama postará o bratrance, protože je tak dobrosrdečná. Jinak by ho museli přebrat na cizí střechu! dodala s úsměvem.
Ale Marta žila s otcem v panelovém jednopokojovém bytě z let osmdesátých, s malou, téměř nesnesitelnou kuchyní, do které by se nevešla ani rozkládací židle. Co mám Igorovi podkládat? zeptala se Jitka.
Jitka už dlouho žila sama; krátkodobé manželství už nešlo. První svazek zanikl po půl roce a žádné dítě se neobjevilo. Na dítě z první svazky už nemám chuť, řekla Jitka.
Její věk se blížil k třiceti a manžela stále neměla, ale to ji neštvalo. Vlastnila starý státní dvoupokojový byt, který pošle od babičky. Všechno starobylé pračka, lednice, černobílá televize fungovalo. Pracovala dobře placeně jako učitelka, měsíční plat se blížil k 45000Kč.
Společnost jí poskytovala přátele, a domácí samotu doplňoval kocour Míša, pojmenovaný po známé postavě z knihy o Nezníkovi.
Jitka připravila hostovi pokoj a s obavami čekala Igora. Bude se ti líbit! ujistila ho matka.
Rodinný příbuzný přišel s rozvahou, prohledal celý byt a zeptal se:
Co tady hledáš, neboj se zeptat? Zlaté šperky? Myslíš, že jsem pro tvůj příchod postavila zlatý záchod?
Chci vědět, kde budu bydlet! odpověděl muž.
A když se ti něco nelíbí, odejdeš? zeptala se Jitka, zvědavá.
Zůstanu, ale
Cože, ale?
Všechno v pořádku!
Šli si dát čaj a poznat se. Igor přinesl k čaji koláč, který mu darovala Lýda, a koupil malý, chutný dortík. Host se neukázal jako vtíravý obžralák.
V domácím smyslu byl muž výjimečný: bez připomínky myl nádobí, uměl slušně vařit a v koupelně nezanechal žádné louže. Jako kdyby byl zvyklý na kočičí záchod, poznamenala Jitka.
Díky, teta Lýda a první žena Igora kdo ví, komu víc, řekl Igor, který byl také rozvedený.
To je vážně? zvolala kamarádka Larka, když Jitka pověděla o svém hospodáři. To je ideální manžel, musíme ho vzít!
Larka věděla, že se s Levou rozvedla právě kvůli podobnému problému.
Ale my jsme příbuzní! Navíc se mi nelíbí! odpověděla Jitka.
Jakže jste příbuzní, to je jako sedmá voda v džemu! A jak ti může být nepříjemný? Je nějaký?
No, spíš ne! Igor byl pěkný, ale ne podle Jitčina vkus.
Jitka ho přesto nechtěla; jejich životní rytmy nesouhlasily ona sova, on čáp. Upřednostňovala pomalý, rozvážný život, řídící se východní moudrostí: Spěchej pomalu.
Igor byl neustále v pohybu, chtěl vpřed jako motor. První den ho táhl do divadla, kde koupil lístky předem. Jitka nebyla divadelní fanynka, ale šla, aby ho neodradila.
Měnila se staré představení online měla ráda, moderní klasiku už nevyhledávala. Na jevišti se jí nelíbilo, že nebyla o našich časech, kostýmy byly podivné a text nepřesně řečený. Režisér podle ní přehlížel potřebu organické scény.
Igor byl nadšený a po odchodu domů se snažil Jitku přesvědčit, že má pravdu. Je to nový, progresivní pohled! křičel.
Jitka klidně: Mě stačilo staré.
Igor se rozčileně rozprávěl o progresu a o městě možností Praze, o svých velkých plánech.
Míša, kocour, se schoval pod postelí, když mu Igor nevyhovoval. Kocour se i tak brzy přizpůsobil, ale Igorům se zdálo, že ani Míša nebude tolerovat.
Druhý den Igor zakoupil nový koberce a vyhodil starý ležící na schodišti. Jitka to přijala, protože se to dělalo tiše, bez slov. Pak přinesl nový hrnec ten starý se připaloval při vaření kaše.
Jitka mlčela, pila ráno kávu s rohlíky a nemyslela si, že hrnec je pro něj. Igor raději jedl pořádnou snídani než drobnosti.
Igor nabídl zaplatit za energie vodu i světlo. Jitka odmítla, cítila v tom náznak zasahování do jejího prostoru. Kdepak má rozvážný neznámý přispívat na nájem?
Igor se aktivně snažil najít práci: posílal životopisy, chodil na pohovory. Však v posledním týdnu jeho pobyt končil.
Když se blížil konec dvoutýdenního období, Igor začal kašlat, kýchat a měl vyrážku. Přesto ale nezmizel. Začal dokonce Jitku křičet: Proč jsi ve starých botách šla do kuchyně? Je těžké si je sundat!
Jitka si myslela, že je blázen. Všude se ozývaly hádky, dokonce i Míša ignoroval Igora a šel z postele jen když byl muž pryč.
Když Igor dostal telefon, že ho přijali do práce, radoval se jako dítě. To se stalo osmnáctý den hostování. Jitka už ho měla po krk.
Práce v Praze slibovala dobrý plat, ale Igor o tom mlčel. Jitka ho nakonec pozvala na rozhovor.
Následující den, po návratu z práce, našla Jitka stůl slavnostně prostřený.
Cože, rozlučková večeře? Díky, Bože! pomyslela si Jitka, že se nemusí s ním bavit.
Igor nalil víno do sklenic, a najednou prohlásil:
Chci ti udělat nabídku! Nejen pracovní, ale i osobní žádám tě o ruku!
Myslím, že bychom mohli být hezký pár! řekl s úsměvem. Nejsem ti nepříjemný, máš mě rád, a my v našem věku musíme k manželství přistupovat rozumně! Už máme byt i práci! Láska jen komplikuje, respekt je základ!
Jitka poslouchala, otevřená ústa, když z pod postele vylezl Míša. Igor se zarazil.
Máš kočku? zeptal se překvapeně.
Ano! odpověděla Jitka. To je tvůj první krůček?
První! Fuj, mám alergii na kočičí srst! Dnes na prohlídce mi to diagnostikovali!
Neviděl jsi toaletu s kočičím záchodem? řekla Jitka.
Zcela jsem to přehlédl! Musím něco dělat!
Doktor řekl, že není jen o symptomech, ale o odstranění příčiny! Nemůžeme spolu žít s kočkou!
Kdo tě k tomu nutí? Nežijeme? odpověděl Igor.
Jakže nežijeme? A co svatba?
Naše alergie nedá místa! zvolal Igor.
Jitka se rozčílila: Můžeš mě dokonce uspat? To je možnost! A já ti zaplatím!
Igor zůstal stát a řekl: Uspím tě, jestli chceš. Jitka po chvilce tiše odpověděla: Ne, radši tě usnu! A ne na mě dívej, běž pryč!
Igor vypil víno a odešel, mrknul: Nebylo mi řečeno, že jsi tak primitivní!
A tobě nashledanou! odsekla Jitka s úlevou.
Po jeho odchodu zmizel hrnec, ale koberce zůstaly. Telefon zazvonil: Jak jsi ho mohl vyhodit, už nás stížnosti prší!
Chtěl, abych se provdala! Když jsi tak dobrá, vezmi ho sama! On mi je cizí! vykřikla Jitka a přerušila hovor.
Nikdo jí nezavolal zpátky otázka už byla vyřešena. A snad příště, až nějaký příbuzný bude mít alergii na ni, se všichni poučí.
Může se stát, že manžel bude mít alergii na ženinový prášek žádná pohádka s tím nekončí.
A vy, maminko, až budete příště pomáhat, ubytujte příbuzné u sebe: kdo vymyslel, ten i vede. Jitka s Míšou se tak vyznala.
