21. prosince 2025Deník
Tak míň pryč, nikdy jsem tě vůbec neměl rád! zakřičel Mikuláš, když jeho mladá manželka Blaženka s malým chlapcem vycházela z bytu.
Konečně máš odvahu přiznat se, že… odpověděla žena.
Blaženka se podívala na Mikuláše, který ležérně seděl v křesle s prázdnou lahví v ruce. V ten okamžik si uvědomila, jaký je správný krok. Veškeré pochybnosti zmizely. Usmála se na svého syna a rozhodně zamířila ke dveřím.
Tehdy ještě netušila, kam ji ty dveře zavedou. Život po odchodu od Mikuláše nebyl jednoduchý. Nájemní byty, nekonečné brigády, batole na rukou a žádná podpora. Matka už byla mrtvá, otce poznala jen z dětství a o jeho bydlišti nic neví. Neměla ani chuť hledat. Přemýšlela:
Kdyby chtěl, našel by způsob, jak se setkat s dcerou, ale když nevolá, tak to tak má být.
Ale příběh není o něm, ale o Blažence.
Mikuláš a Blaženka se potkali na diskotéce v centru Prahy. Přitažlivý chlap s vkusným oblekem byl plný komplimentů, ale i mírné arogance. Blaženka si ten rys nevšimla až později jí to přišlo k lítosti. Mikuláš vyrůstal bez otce, ale měl mnoho babiček: matku, tetu i starší sestru. Všechno se točí kolem něj. Dětství, mládí, manželství nic se nezměnilo, když přivedl Blaženku do svého bytu.
Rodinný život se rychle rozpadl. Proč? Protože Blaženka nechtěla znovu být jeho chůvou. Žili rok před narozením dítěte a dva roky po. Pak už to nedokázala, sbalila věci a odešla.
Od té doby uběhlo dvacet let. Syn Jakub už dospěl, získal vysokoškolské vzdělání. Otec se nikdy nehlasil a nechtěl se s ním mít nic společného, Blaženka však nevyvíjela tlak. Výchovu zvládla sama.
Jednoho chladného rána v říjnu šla Blaženka do práce. Nálada nebyla nejlepší; léto už skončilo a první sníh pokryl chodníky. Pomalu kráčela po zasněžené ulici, už se nesnažila honit se z místa na místo. Naštěstí se jí podařilo vypracovat se až na vedoucí oddělení, a plat v korunách už nebyl mizerný.
Natálie, kam spěcháš tak brzy? přivolala ji pod svým stolem.
Dobrý den, paní Blaženko, odpověděla natáhlá mladá kolegyně a skryla slzy pod rukama, snažila se zakrýt červenou skvrnu pod očima levným korektorem.
Co zase? Proč se tak moc trápíš? zeptala se Blaženka.
Natálie se rozplakala: Nevím už mi to přestává dávat smysl. Blaženka se na ni podívala a vzpomněla si na sebe v téhle fázi.
Podívej se na tu lavičku, ukázala na zasněženou chodníkovou lavičku. Vidíš ty vrabce? Sedí, mrzí je chlad, ale za pár měsíců přijde jaro a budou znovu zpívat. Stejně tak i tvůj život potřebuje jen přejít temný úsek. Musíš se chopit iniciativy, chtít změnu a najít sílu.
Natálie se usmála: Jste tak silná, upravená a krásná, já…
Blaženka ji povzbuzovala: Máš to v sobě, stačí jen chtít a nebojovat se.
Společně si naplánovaly, že po práci promluví o dalším kroku. Večer Blaženka pozvala Natálii s dcerou Katkou k sobě, aby přes noc přespaly. Přichystala jahodový koláč a čaj. Natálie souhlasila, a poprvé v životě zažila klidný večer.
Následující ráno Blaženka pomohla Natálii najít pronájem a přestěhovat se. Natálie tím zahájila nový život, podobně jako kdysi Blaženka.
O dva měsíce později Natálie požádala Blaženku, aby si hlídala její dceru během soudního jednání o rozvodu. Natálie získala výživné a konečně se vymostila z dlouhého temného období.
V pátek na pracovišti Natálie přišla s pozváním:
Přijďte k nám v sobotu na čaj, už jsme ozdobili vánoční stromeček.
Blaženka souhlasila, koupila balíček sušenek a čokoládu pro Katku. Natálie jí poděkovala: Zachránila jste mi život.
Ne, zachránila jste si ho sama, jen jste chtěla změnu a změna přišla, řekla Blaženka.
Když se vrátila domů, připravila si fotoknihu, aby Natálii ukázala, jaký život lze mít i po těžkých časech. Natálie se zajímala:
Už jste se znovu provdala?
Ne, muži mi moc nevyjdou, ale věřím, že vaše pravé štěstí přijde.
Na konci setkání se rozloučili srdečně. Katka vyběhla do haly:
Tati, přijdeš znovu?
Samozřejmě, přijdu, až mě zavoláš. odpověděla Blaženka a objala dívku.
Po odchodu do pouliční sněhové vánice, když procházela před vánočně vyzdobenými výlohou, zaslechla:
Paní, počkejte! hlas zvedl muže středního věku.
Obrátila se, aby zjistila, že jde o Edvarda, který jí podal ztracené rukavice.
Děkuji! usmála se.
Jsem Edvarda! představil se.
Já jsem Blaženka! odpověděla ve stejném tónu.
Kde slavíte Nový rok? zeptal se.
Ještě jsem se nerozhodla, odpověděla.
Pojďte se mnou do restaurace, bude zábava, navrhl.
Usmála se a přikývla: Souhlasím.
Neměla důvod odmítat zasloužila si štěstí. Možná se na Silvestra setkám s někým, kdo mi přinese novou lásku.
Z poučení: i když se zdá, že život táhne na dno, stačí jen vyčkat, přijmout změnu a aktivně ji vyhledat. Každý temný úsek má své jaro, a my jsme ti, kdo ho musí přivést.
