Vdala jsem se za Jakuba před téměř osmi lety. Byl to laskavý muž, vždy ochotný pomoci, s otevřeným srdcem. Měl však jeden problém sestru. Markétu. Ženu s nekonečnou fantazií a úžasnou schopností proměnit jakoukoli větu v náznak o drahém dárku.
Nikdy nemluvila přímo. Její věty vždy zněly jako nevinné poznámky:
Děti tolik sní o tom novém animovaném filmu, ale lístky jsou teď tak drahé, povzdeła si melancholicky. A Jakub hned koupil vstupenky, vzal synovce do kina a přidal i popcorn s nápoji.
Jaké krásné počasí, pokračovala Markéta, a vy se jen válíte doma. Vyrazte na kolotoče! A hádejte, kdo šel s jejími dětmi? My, samozřejmě. A vše z našich peněz.
Já na takové narážky nejsem citlivá. Ani nechci být. Mám raději upřímnost. Pokud něco potřebuješ řekni to. Požádej. Vysvětli. Netoč se kolem dokola a nehraj si, že nic nechceš.
Ale Jakub vždy okamžitě reagoval na její náměty. Svých synovců si nesmírně vážil. Jenže způsob, jakým je rozmazloval, překračoval všechny meze. Kola, elektronika, zážitky všechno se stalo samozřejmostí. Markéta jen pohlédla, a manžel už běžel.
Nedávno měl Toník její syn svátek. Už jsme mu dali luxusní kolo, které nás stálo pěknou sumu. Byla jsem si jistá, že to stačí. Jenže pro Markétu bylo kolo nicotnost. V jejích očích muselo dítě nutně jet do zahraničí. A ne samo s ní, samozřejmě. Copak může jet chlapeček sám!
V Markétině jazyce to znělo takto:
Toník sní o tom, že uvidí Paříž. Oči se mu rozzáří, když o tom mluví
Jakub tehdy přinesl synovci místo letenek dort a polštářek s jeho iniciálami. Ten den jsem pracovala, tak šel manžel sám. A to, jak si umíte představit, byl pro jeho sestru jako kbelík ledové vody.
Markéta však nevzdala. Její požadavky rostly rok od roku. Manželovi to zjevně nevadilo. Neměli jsme vlastní děti, a tak se synovcům věnoval celým srdcem. Možná proto, že neměl kam jinam umístit svou otcovskou energii.
Pak přišla dlouho očekávaná zpráva: čekali jsme dítě. Řekla jsem to Jakubovi plakal štěstím, líbal mé břicho, nemohl uvěřit. Snil o tom roky. Ale pak přišla Markéta
A zase s žádostí. Tentokrát o výlet do Prahy o jarních prázdninách. Samozřejmě s dětmi. Manžel poprvé odmítl. Řekl, že bude otcem a že teď jsou všechny prostředky určeny pro rodinu. Tehdy jeho sestra vybuchla.
Druhý den mi volala. Křičela. Obviňovala.
Jak se opovažuješ?! Udělala jsi to všechno, abys těm dětem vzala jediného muže, který se o ně staral!
Zavěsila jsem bez odpovědi.
Pak přišlo další divadlo. Synovci čekali na Jakuba u práce. Dali mu vlastnoručně vyrobené přáníčka.
Strýčku, prosím, neopouštěj nás
Proč potřebuješ vlastní děti, když už máš nás?
Bylo jasné, že jim někdo pomáhal s textem. A ten někdo byl předvídatelný.
Jakub přišel domů, sedl si na gauč, prohlížel přáníčka a jako by se v něm něco zlomilo.
Jsem jen hlupák, řekl. Kolik let jsem to snášel? Rozbitá trouba, nemám na zimní bundu, táta utekl strýčku, pomoz nám. Vždycky použila děti, aby mě manipulovala. A já naletěl jsem. Blbec.
A najednou vytáhl notes. Začal si psát všechno, co si vzpomněl: kola, telefony, tábory, výlety, vybavení, bundy, lístky do divadla. Celková suma pěkná částka.
Pak přišel konec. Konec v Markétině stylu.
Přišla k nám domů. Postavila se v předsíni jako paní domu a řekla:
Když budete mít vlastní dítě, mohla bys udělat ještě jeden dobrý skutek? Dej nám auto. Ne pro sebe, nejsem drzá. Jen abych mohla vozit děti
Jakub jí beze slova podal notes.
Tady je částka. Za všechno, co jsi dostala. Vrať to. Máš šest měsíců. Potom k soudu.
Vyšla ven a zabouchla dveře tak silně, že koště z věšáku spadlo na zem.
Následovala záplava zpráv. Markétiny kamarádky mě bombardovaly na sociálních sítích. Psaly, že jsem zničila posvátné pouto mezi strýcem a synovci. Že teď jsou děti opuštěné, hladové a jejich matka v zoufalství.
Ale nehnula jsem se ani o píď.
Markéta má dva byty. Jeden jí nechal bývalý manžel, druhý Jakub, když se vzdal dědictví v její prospěch. Dostává alimenty, nežije v chudobě. Jen si zvykla, že jí všechno patří. A teď už ne.
Budeme mít dítě. A můj muž teď má skutečnou rodinu. Bez manipulací, bez hysterie, bez divadla. A víš co? Myslím, že to všechno teprve začíná
*Někdy musíš postavit hranice, i když to bolí. Protože láska není o dávání všeho, ale o tom, dát to správným lidem.*
