Jdi na svou část, řekl jsem při večeři, když jsem si musel s Alenou konečně promluvit. Už nemohl čekat dál.
Aleno, posaď se, zamumlal jsem těžkým hlasem. Alena vypnula sporák a pomalu se otočila.
Co se děje? zeptala se, znepokojená.
Nemohl jsem se na ni podívat do očí trochu se styděl.
Odcházím. Mám jinou ženu, jmenuje se Julie. Pracujeme spolu. Není to jen krátký románek, Aleno. Je to opravdová láska. Už nebudu lhát ani tobě, ani sobě.
Alena zprávu o mém podvodu přijala s úctou. Neplakala, neroztrhávala nádobí, neprosila mě, aby zůstal. Jeho rozhodnutí přijala.
Jediné, co jí těžko padlo, bylo, že jsem chtěl, aby si vzala děti dceru z mého prvního manželství a našeho společného syna a odstěhovala se na svou část. Protože jsem si chtěl najít místo i pro svůj soukromý život?
Tu noc Alena nevyspala, přemýšlela. Sedmnáct metrů, dvě děti, moje účetní mzda, která sotva stačí. A pomoc, pokud bude od člověka, který právě naši rodinu zradil. Jak dál žít? Proč mám být obětí? Proč mám se rozpadat pro jeho komfort a novou lásku?
Dost, řekla jsem ráno Vítovi.
Dobře, Vítku. Souhlasím, že se přestěhuju.
Vít se usmál.
Tak to je chytrá. Věděl jsem, že jsi rozumná žena
Mám ale podmínku, přerušila jsem ho.
Jakou? ptal se podezíravě.
Máš jinou, já to neodsuzuji. Srdci nelžeš. Byt nerozdělím, i když mám zákonný nárok na polovinu. Nech ho pro sebe.
Fakt? vykřikl Vít. Díky!
Fakt. Já a Ema (dceru) se přestěhujeme do mé garsonky, bude nám tam stačit. Přesuneme nábytek, koupíme patrovou postel, nějak se tam vejdeme.
A Tomáš?, zamrkal Vít.
Alena se na něj podívala přímo.
Syn zůstane u tebe.
Cože u mě? Vít se nervózně zasmál. Žertuješ? Ještě je maličký! Potřebuje matku!
V naší zemi mají rodiče stejná práva a povinnosti, Vítku, zdůraznila Alena. Jsi otec. Chcel jsi syna. Žádal jsi, abych ho porodila, pamatuješ?
Chci dědice, syna, na fotbal! řekl Vít. Tak ať hraje.
Platím výživné podle zákona, beru ho o víkendu, pokud to půjde.
To nemůžeš! Jsi matka! Jaká matka by opustila dítě?!
Neopouštím, jen ho nechávám u otce. V rozsáhlém bytě, v běžném prostředí, vedle školky. Proč bych ho tahala do stísněného prostoru, měnila školku, ubírala komfort? Prý podmínky nejsou dobré, ať žije v lepších podmínkách s tebou a Julie. Nech ji učit se být macechou, když už budujete rodinu.
Mám práci! křičel Vít. Co bude dělat v školce? Kdo ho bude doprovázet, brát, krmit, uklízet, ukládat do postele?!
Já taky pracuji, odpověděla Alena klidně. A taky nemám času. Ale čtyři roky jsem to zvládala. Teď je tvá řada. Chlapci potřebují mužskou výchovu. Vždyť říkáš, že ho moc rozmazluju. Tak ho vychovej, udělej z něj muže.
Vít se chytl za hlavu, běžel po loži.
To je blbost! Julie to nesouhlasí! má 25 let, proč by chtěla cizí dítě?!
To už jsou tvé problémy, drahý, zvedla Alena ruce na prsa. Jsi hlava rodiny, rozhodni se.
Dvojí standardy mě už nebaví. Chceš nový život vem si odpovědnost.
***
Balit se trvalo dva dny. Vít v té době chodil jako ponořený do vody, měnil soucit za hrozby, volal k svědomí.
Aleno, pomysli, co řeknou lidé! syčel, když Alena balila Emy oblečení do krabic. Tvoji rodiče, moji rodiče
Ať říkají, co chtějí, řekla Alena a lepenku přilepila. Mně je to jedno. S jednou mzdou a jedním pokojem nevyvinu dva.
To chceš, aby ses tvá matka dostala do nemocnice?
Nejsložitější byl rozhovor s mámou volala třikrát večer, plakala do sluchátka.
Dcero, rozumíš! Jak můžeš Tomáše nechat otci? Je to jeho!
Mami, unavila se Alena. Jste v Brně, co nám můžete dát? Peníze pošlete? Vaše důchody jsou jen kočičí slzy.
Všechno jsem rozhodla. Vít je otec. Ať zůstane otcem i v praxi, ne jen slovy.
V den odjezdu Tomáš pobíhal po bytě, myslel si, že je to nějaká hra. Alena se posadila na kolena, upravila mu čelenku. Srdce jí lámal, chtěla ho uchvátit a běžet s ním stranou. Ale věděla, že kdyby teď zkolabovala, Vít by jí přidal nohu na krk a ona by zůstala sama s dětmi, bez peněz, v podkroví, zatímco on by si užíval život.
Synku, řekla, dívajíc se do jeho jasných očí. Maminka s Emou bude místit se jinam. Ty zůstaneš s tátou, budete si hrát, chodit ven. Táta tě moc miluje.
A přijdeš? zeptal se Tomáš, držíc plyšového zajíčka.
Určitě. V sobotu přijdu, půjdeme do parku, dáme si zmrzlinu. Poslouchej táty.
Alena vstala, vzala tašku. Ema už čekala u dveří se sluchátky na krku, mlčela, ale podporovala matku. Vít stál v chodbě bledý jako zeď.
Opravdu jdeš? Tak snadno?
Klíče na nočním stolku, řekla Alena. Seznam léků na lednici, má mírně červené hrdlo, potřebuje kloktat. Ve čtvrtek je schůzka ve školce, nezapomeň.
A odešla.
***
První týden samostatného života Vítovi vyrazil z kolen.
Ráno nezačínalo kávou a polibkem Julie, ale křikem: Tati, chci jíst! Pak honičky po bytě, kde se vždycky ztratily ponožky. Ovesná kaše se připálila, mléko uteklo. Tomáš odmítal jíst, plivl, chtěl kreslený seriál.
Jez, kdo ti říká! křičel Vít, spěchal do práce. Tomáš začínal plakat. Vít se cítil jako poškozený, svíral pás, pak ho povalil, házel synovi čokoládu, aby zmlkl. Ve školce ho koukali poškrábaně. Výchovná učitelka mu stále připomínala: Tati, proč má dítě špinavou tričko? Zapomněl jste přezůvku. Musíte zaplatit za záclony.
V práci mu všechno padalo z rukou. Šéf ho dvakrát svolával k sobě a naznačoval, že soukromý život nesmí rušit práci. Večer začínal druhým aktem: vyzvednout z školky, běžet do obchodu, uklidit, připravit jídlo. Tomáš během pěti minut rozmetl hračky po celém podlaze, poté co je Vít sbíral.
Julie se objevila třetí den, vstoupila do bytu a hned namrštila nos.
Vítej, Vítku, měli jsme jít do kina, namítla, ani se nevybavila špatně.
Jaké kino, Julie? Vít seděl na pohovce v jednom ponožce. Co s Tomášem mám dělat?
Tak najměme chůvu!
Na co? Viděla jsi ceny chův? Polovina platu jde na splátky úvěru!
Tomáš vyběhl do chodby, celý pomalován fixy, narazil na Julie a objal ji špinavýma rukama.
Tetičko! Podívej, jsem tygr!
Áj! zakřičela Julie a vyskočila. Co děláš?! Vítku, dej ho pryč! To je Dolce, za to stojí spousta peněz!
Je to dítě, Julie! řekl Vít. Přestaň se zbláznit! Pomohla bys víc!
Já? Pomoc? Já nejsem chůva! Jsem žena, chci pozornost!
A ty máš tady? Tvoje bývalá to udělala záměrně!
Moje bývalá se to snažila čtyři roky, zatímco jsem byl v práci! Vít náhle vypustil slova. Překvapilo ho, co řekl.
Julie zamrškla, otočila se a odešla s hlasitým zavřením dveří. Už se nevrátila.
Do soboty Vít vypadalo jen jako stín. Zhubl, narostl plnovous, pod očima se tvořily černé kruhy. Byt připomínal bitevní pole.
Když zazvonil zvonek, Vít se rozběhl otevřít, zakopával o hračky. Na prahu stála Alena s Emou.
Mami! řekl Tomáš a rozběhl se k ní. Alena ho vzala na ruce, políčila po obou tvářích.
Ahoj, milí. Jak se máte? Žijete? Vít se opřel o stěnu, kolena se mu třásla. Díval se na ženu jako na někdejší neznámou. Najednou pochopil, jak těžkou práci celou tu dobu snášela, usmívala se a nestěžovala.
Aleno zamumlal.
Alena zvedla obočí.
Vem ho. Prosím. Nemůžu, nezvládám. Vyhodí mě. Julie odešla. Já já
Alena položila Tomáše na podlahu.
Jdi, synku, ukaž Emě svoje nové kresby. Děti běžely do pokoje.
Alena šla do kuchyně, podívala se na hromadu neumytých nádobí a zaschlá rýži na sporáku. Usedla na stejný stoličku, kde seděla před týdnem.
Nevrátím se sem, Vítku, řekla rovně. Po tom, co jsi udělal, s tebou dál nebudu žít.
Do prčiny s Julie! mávl rukou, posadil se naproti a zakryl tvář dlaněmi. Rozumím. Byl jsem špatný, všichni kolem jsou špatní. Ale Tomáš nemůžu být s ním. Jsem špatný otec, Aleno
Uč se, řekla Alena ostře. Ale chápu, že dítě nesmí trpět, takže mám nabídku.
Vít zvedl hlavu, hleděl na ni s nadějí, jako poražený pes.
Jakou? Jsem připraven na cokoli.
Beru Tomáše, zůstanu s dětmi v tomto bytě. Ty se přestěhuješ.
Kam? zaskočil se.
Do mé garsonky, na těch sedmnáct metrů. Žij tam, jedeš kam chceš. Přepíšu smlouvu o bytě na děti rovnoměrně, abych měla jistotu, že zítra nevyhodíš nás znovu kvůli nové lásce.
Vít otevřel ústa, chtěl protestovat, že je to přepadení, že je to i jeho byt
Pak si vzpomněl na tento týden. Na noční pláč, horečku, rozmar, nekonečný den užas. Na prázdný byt a pocit úplné bezmoci.
Podíval se na Alenu. Nehrála si. Kdyby odmítl, ona by se otočila a odešla. On by zůstal s touto odpovědností, na kterou není připraven.
Výživné platíš pevně, pokračovala Alena, vidíc jeho váhání. Plus polovinu kurzů a sportovních aktivit. Vidět se můžeš, kdy chceš, nebudu ti bránit. My ale budeme žít tady, bez tebe.
Vít mlčky vydržel minutu, potom vydechl.
Dobře. Souhlasím.
Alena přikývla.
Sbírej věci, Vítku. Garsonka je volná. Klíče ti teď dám. Vstal a šel do ložnice pro kufr.
Ztratil vše rodinu, syna, hrdost. Ale když zipoval tašku, pocítil, že to bylo jediné správné rozhodnutí za posledních sedm let.
