— Prosím tě, dceruško, smiluj se nade mnou, už tři dny jsem neměla ani kousek chleba a nemám ani korunu — prosila stařenka prodavačku.

Prosím tě, dcerko, smiluj se nade mnou, už tři dny jsem neochutnala ani kousek chleba a nemám vůbec žádné peníze prosila stará žena prodavačku.
Chladný zimní vítr pronikl až k kostem, zahalil staré ulice města, jako by chtěl připomenout časy, kdy zde ještě žily lidé steplými srdci aupřímnými pohledy. Mezi šedými zdmi aodlupovanými nápisy stála starší žena, jejíž tvář byla poseté jemnými vráskami, jako by každá linie nesla jiný příběh bolesti, odporu a ztracených nadějí. Vrukou svíral roztrhanou tašku plnou prázdných sklenic posledních zbytků minulého života. Oči jí byly vlhké aslzy pomalu stékaly po tvářích, aniž by spěchaly uschnout ve studeném vzduchu.
Prosím tě, dcerko zašeptala chvějícím se hlasem, jako list ve větru už tři dny nic neochutnám. Nemám ani korunu ani haléř na kus chleba.
Slova se vznášela ve vzduchu, ale za skleněnými dveřmi pekárny prodavačka jen chladně zamítnula hlavou. Její pohled byl nehostinný, jako vytřesený led.
A co stím? odpověděla podrážděně toto je pekárna, ne sběrný dvůr na lahve. Nečteš? Natabuli je jasně napsáno: lahve se odevzdávají na speciálním místě, kde dostaneš peníze nachléb, najídlo, naživobytí. Co ode mě chceš?
Starší žena zmateně přikývla. Netušila, že sběrný dvůr zavírá vpoledne. Přijela pozdě pozdě namalou šanci, která mohla zachránit její hlad. Dříve si vůbec nepředstavovala sbírat lahve. Byla učitelkou, vzdělanou ženou s důstojným postojem a čestí, kterou vtěžkých dnech neprominula. Nyní nyní stála před stánkem jakožebrák, cítíc hořkou chuťhanby v duši.
No řekla prodavačka mírně měkčejícím tónem měl bys spát méně. Zítra, když přineseš lahve brzy, přijď a dám ti jídlo.
Dcerko supila žena dej mi alespoň čtvrtku chleba zaplatím zítra. Je mi mdlé nemůžu nemohu dál snášet ten hlad.
V očích prodavačky však nepřibyla žádná jiskra soucitu.
Ne přerušila chladně nedělám dobročinnost. Těžko už končím měsíc. Každý den sem přichází davy, žádají mě, anemohu nakrmit všechny. Nezdržuj mě, mám frontu.
V blízkosti stál muž v temném kabátu, ponořený do svých myšlenek. Vypadal, jako by byl vjiném světě světě starostí, rozhodnutí a budoucnosti. Prodavačka se náhle změnila, jako by před ní ne stál obyčejný zákazník, ale významný host.
Dobrý den, Pavle Andrejeviči! pozdravila súctou dnes nám přišel váš oblíbený chléb sořechy asušeným ovocem. Ačerstvé koláčky smeruňkou. Ty třešňové jsou ze včerejška, ale stále výborné.
Dobrý den odpověděl roztržitý muž dejte mi chléb sořechy ašest třešňových koláčků.
Smeruňkou? zeptala se súsměvem.
Však to nevadí zamumlal meruňka, jestli chcete.
Vytáhl tlustou peněženku, vyndal velký bankovku a tichounce ji podal. Vtom okamžiku jeho pohled náhodou sklouzl k boku a zastavil se. V stínu stánku zahlédl starou ženu. Její tvář mu byla podivně známá, téměř rozpoznatelná, ale vzpomínka se odmítala vrátit. Jediný detail se mu vryl do mysli: velký starodávný květinový přívěsek na opotřebovaném kabátě. Něco na něm bylo zvláštní, něco blízkého.
Muž nastoupil do své černé limuzíny, položil tašku s nakoupeným zbožím na sedadlo a odjel. Jeho kancelář byla nedaleko, na okrajích města, v moderní, ale skromné budově. Nepatřil k přepychu. Pavl Šátov, majitel velké společnosti sprodejem domácích spotřebičů, začínal od nuly v počátcích devadesátých, kdy země balancovala na hranici chaosu akaždý rubl se získával potem akrví. Díky neoblomné vůli, inteligenci a neuvěřitelné pracovitosti vybudoval impérium bez pomoci kontaktů či patronátů.
Jeho dům pěkný vilový dům napředměstí byl plný života. Žila tam jeho manželka Žanna, dva synové Artjom a Kiril abrzy se měl narodit dlouho očekávaný dcera. Právě hovor odženy ho vytrhl z myšlenek.
Paša řekla Žanna sobavami volají zškoly. Artjom se zase převalil.
Miláčku, nevím, jestli to stihnu povzdechl mám důležitou jednání sdodavatelem. Beztoho můžeme přijít omiliony v obratě.
Ale bojím se jít sama šeptala jsem těhotná, jsem unavená. Nechci jít sama.
Nejezdi reagoval okamžitě slibuji, že najdu čas. AArtjom dostane pořádnou výpravu, pokud se nezlepší.
Vždy jsi pryč řekla smutně přicházíš, až děti už spí, odcházíš, když jsou ještě vposteli. Mám otebe starost, nedostáváš odpočinek.
Práce odpověděl spocitem viny ale všechno je prorodinu. Pro tebe, pro děti, pro naši malou, která brzy přijde nasvět.
Odpusť mi zašeptala prostě tě potřebuji.
Pavl strávil celý den vkanceláři apak ipozdě odpoledne. Když se vrátil domů, děti už spaly amanželka čekala v obýváku. Omluvila se za své slova, ale on jen zamítnul.
Máš pravdu řekl tiše pracuji příliš.
Nabídl, že zahřeje večeři, ale Pavl odmítl.
Už jsem jedl vkanceláři. Přinesl jsem koláčky smeruňkou ztoho samého stánku. Jsou úžasné. Achléb sořechy
Nelíbí se nám chléb poznamenala Žanna děti ho ani nedojedly.
Pavl přemýšlel. V mysli se mu znovu vynořila tvář staré ženy. Něco na ní něco hluboce známého. Ne jen tvář, ale idržení, pohled, přívěsek Anajednou, jako blesk, se vzpomínka vrátila.
Může to být ona? zašeptal Tamara Vasiljevná?!
Srdce mu poskočilo. Vzpomněl na školu, naučebnu, najejí přísné, ale dobrotivé oči. Vzpomněl, jak mu učila matematiku, trpělivě rozebírala každý příklad. Vzpomněl, jak on jako chlapec zchudé rodiny žil sbabičkou vmalém bytě, kde často chyběl chléb. Aona ona ho nikdy nenechala pocítit ponížení. Vymyslela mu práci pomoc vdomě, sázení květin, opravu plotu. Apak se vždy nastole objevilo jídlo. Achléb její chléb, pečený vruském peci, skřupavou kůrkou a vůní dětství.
Musím ji najít rozhodl se.
Druhý den Pavl nešel do kanceláře. Poslal stručnou zprávu sekretářce Všechno odloženo a vyrazil ještě před úplným úsvitem. Chlad byl stejný, ale teď pálel uvnitř.
Obcházel okolí pekárny znovu a znovu. Ptával se úklidářů, prodavačů cigaret aženy, která venčila starého psa. Nikdo ji ten den neviděl. Pouze chlapec sbírající krabice mu řekl:
Babička Tamara ano, někdy spí vsuterénu domu č.17 naulici Sadová. Dveře jsou rozbité, vstoupí kdo chce.
Pavl vběhl. Vstupní hala smrděla močí a zastaralou vlhkostí. Šel po schodech opatrně; svítilka zmobilu mihotala pootřepaných zdech. V rohu, na krabicích a starém kabátě sloužícím jako polštář, ležela ona. Spala nebo jen předstírala spánek, těžko poznatelný. Připínáček ve tvaru květiny stále visel na náprsní kapse kabátu, nyní vypadá ještě větší, jako by ho čas rozrostl.
Tamaro Vasiljevná zašeptal.
Stará žena pomalu otevřela oči. Nebyla překvapena, jen se mírně zakřivila ústa.
Šátove Pavluši řekla stejným hlasem, jakým kdysi opravovala rovnice před čtyřiceti lety vy jste přibyl. Zhubl.
Klesl našpinavý podlahu bez ohledu na nečistotu.
Proč jsi mě nikdy nevyhledala? Já dlužím vám vše.
Protože dluh byl můj, ne tvůj odpověděla dala jsem vám, co by měl dát každý učitel: trochu víry, když už nic jiného nebylo. Vy jste ji vzal a násobil. To je vše.
Není to vše řekl Pavl, hlas se mu lámal není to vše, když trpíte hladem, zatímco já když já jedu do jednání o milionech, které nepotřebuji.
Tamara Vasiljevná se pokusila posadit; on jí pomohl. Její ruce byly téměř jen kost a chladná kůže.
Hloupý chlapče povzdechl svět nefunguje pozpátku. Ty už jsi zaplatil. Každýkrát, když pomáhal jsi někomu, aniž bys ho ponížil, každou chvíli, kdy ses nepovažoval za lepšího zaplatil jsi. Teď odejdi. Jsem unavená.
Neodcházím prohlásil pevně a vy přijdete se mnou.
Podívala se na něj dlouze. V jejích očích už nebyla prosba, jen starobylá důstojnost, kterou chudoba nedokázala vymazat.
Jsi si jistý, že chceš nést starou, která už neslouží?
Vy jste mě nesla, když jsem byl nic odpověděl Pavl teď je řada na mně.
Tamara Vasiljevná poprvé usmála. Byla to malá, unavená, ale upřímná úsměv.
Pak mi přines ten chléb sořechy, co jsi koupil včera řekla chci si připomenout, jak chutnalo dětství, když bylo ještě sladké.
Pavl ji pomohl vstát. Společně opustili suterén, on ji držel za loket, jako by se bál, že se rozpadne. Venku město stále mrzelo, ale vítr už nezněl tak krutě.
Vautě, když zahříval motor, položila hlavu na okno a šeptala:
Víš, Pavlu nakonec všichni končí na stejném místě. Jedni dříve, jiní později. Důležité je, že někdo si pamatuje, že jsme tu byli.
Pavl neodpověděl. Jednoduše nastartoval a vyrazil nacestu domů, kde Žanna aděti čekaly, aniž by věděly, že ten den se jejich rodina rozroste nejnečekanějším anejspravedlivějším způsobem.