Víš, řekla Natálka sestřenici, opatrně vybírajíc slova. Někdy se dospělí chovají hloupě. Hloupěji než děti.
Táta mi nechce představit tetičku, kterou má rád? pohrdavě se zeptala Bára.
Myslím, že nejde o neochotu. Možná se ještě nedokázali domluvit, jak vše zařídit. Nebo se teta Olina stydí.
Stydí se? Já se neškrtím.
Cizí děti jsou vždy zodpovědnost. Ne každý na to připraven.
Natálka stála v chodbě a sledovala, jak se Bára spěšně připravuje na setkání s otcem.
Telefon v Bářině kapse zazvonil. Dívka se vlekla, uchopila sluchátko a okamžitě usnula s úsměvem na tváři.
Nepřijde? zeptala se Natálka.
Řekl, že má v práci zátěž, zamlkla Bára, aniž by se podívala. Příště.
Rozumím. Svědlo.
Natálka odešla do kuchyně, aby nic zbytečného neprozradila. Naplnila konvici vodou a stiskla tlačítko. Šum varící se vody lehce umlčel myšlenky.
Už osm let po rozvodu a Petr stále zůstával mistrem v rozbíjení nálady.
***
První tři roky manželství připomínaly pohádku: květiny bez důvodu, snídaně v posteli, dárky. Natálka tehdy věřila, že si připevnila šťastnou vstupenku.
Když otěhotněla, Petr ji nosil v náručí.
V porodnici však zazvonil první telefon, který Natálka s úlevou ignorovala.
Doktor vyplňoval kartu novorozené Báře. Petr stál vedle, bledý a nervózní. Byl přítomen při porodu.
Jaká má skupina? zeptal se novopečený táta.
Dívka má druhý Rhnegativní, odpověděl doktor klidně.
Petr se zamračil.
Cože? zeptal se, a v jeho hlase se ozvaly křiklavé tóny. Já mám první Rhpozitivní. Natálka má druhý Rhpozitivní.
Odkud minus? Něco je špatně.
Doktor sundal brýle, otřel nos.
Táto, vzpomeň si na školní biologii. Rhfaktor je záludná věc. Když oba máte skrytý negativní gen, dítě může mít minus. To je normální.
Jste si jistý? podřil Petr. Žádná chyba?
Testy neklamou.
Petr poté sto krát volal Natálce a ptal se, proč se to stalo. Natálka sto krát opakovala slova lékaře a poslala mu odkazy. Trochu se uklidnil, ale
***
Po propuštění začalo peklo Petr se změnil. Měl diabetes a Natálka vždy dbala na jeho stravu, připomínala inzulín.
Najednou se choval jako dospívající rebel.
Jdu na fotbal, vykládal, sbalujíc tašku.
Petře, jaký fotbal? Máš kolísající cukr, doktor řekl dodržovat režim.
Nezačínej, co? Jsem muž, musím se hýbat. Tvou starost mi dusí.
Vrací se pozdě. Jednou přišel třásl se. Tvář bílá, pot jako krystalky hypoglykémie.
Natálka, ignorujíc Bářinu křik, kroužila kolem něj se šťávou a glukózou.
Kde jsi byl? ptala se, když ho uvolnila.
Říkal jsem, že na fotbalu. Převálcoval.
Do dvou ráno?
Pak jsme si povídali. Začínáš zase? Všechno je v pořádku.
Natálka věřila. Nebo chtěla věřit. Seděla sama v domě, hladila drobné ručičky a přesvědčovala se, že je to jen krize, že je unavený.
Až vyroste, vše se spraví
Ne, všechno se rozpadlo začaly volat.
Telefon ožíval večer, když volaly bývalé kolegyně z účetnictví, manažerky. Natálka se s nimi kamarádala, dokud pracovala.
Natálko, čau, neruším?
Ahoj, v pohodě. Co se stalo?
Nic Jen jsem chtěla zjistit, jak se máš. A Petru, on dnes v práci zůstane dlouho?
Asi. Co?
No, jen sténala Katka. Nechápeš, ale on je s novou, Veroničkou, celý večer se směje.
Příliš blízcí jsou. Chodí spolu na pivo pětkrát. A přitom ho drží za pas
Natálka cítila, jak jí zimnou prsty.
Katko, přestaň. Možná mají společný projekt.
No, to je tvůj názor. Jen jsem tě chtěla upozornit. Přátelsky.
Natálka položila sluchátko a zchrlila. Pomluvy. Měla jen škrábance na jazyku. Byla si jistá: Petr ji miluje. Je jen společenský.
Snažila se přátelky odrazit, žertovat, předstírat naprostou jistotu o svém manželovi. Vnitřně však rostla úzkost. A po roce a půl po Bářině narození všechno zkolabovalo.
***
Natálku pozvali na velký firemní večírek. Rodiče souhlasili, že se postarají o vnučku. Natálka si oblékla šaty, které podle ní zakrývaly vše, co po porodu zůstalo, nalíčila se.
Toužila po oslavě, chtěla znovu pocítit, že patří k světu, kde nejsou jen pleny a kaše.
Šla s manželem, ale Petr okamžitě zmizel.
Jdu pozdravit kamarády, řekl a rozplynul se v davu.
Natálka mluvila s kolegy, usmívala se, přijímala komplimenty. Očima však hledala manžela. Hodina uplynula, druhá. Nikde nebyl.
Šla ho hledat. Prohlédla sál, hal prázdno. Šla po chodbě k nouzovému východu, kde bývá tiše.
Hned ho spatřila. Nestávali se polibkem, to by bylo nepříjemné, ale jasno. Stáli v polotmě za obrovským fíkem. Stejná kolegyně mu něco špitala, dotýkala se límce jeho saku.
Petr sklonil hlavu k jejímu rameni a usmíval se stejným úsměvem, jaký kdysi Natálce.
Schovávali se. Jako školáci. Natálka ztuhla. Pocítila, jako by ji na hlavu vylila kbelík ledové vody dech se zastavil.
Nevytvořila scénu, neřvala, jen se otočila a vyběhla k východu. Zavolala taxi a odjela k dceři.
Petr se vrátil za úsvitu.
Proč jsi odešla? zeptal se, utahujíc kravatu. Hledal jsem tě.
Natálka ho sledovala a chápala, že už není co říkat.
Viděla jsem vás. Za fíkem.
Petr na okamžik ztichl, pak mávl rukou.
Co jsi viděla? Jenom jsme si povídali. Ty si to zase vymýšlíš. Máš paranoidní myšlenky, Natálko.
Ne, řekla tiše. Jenom to nechci.
Měsíc chodila jako v mlze. Bylo jí fyzicky bolavé být s ním ve stejném bytě. Když sbalil věci a odešel údajně žít odděleně, protože jsi tak nervózní cítila úlevu. Vzduch v bytě se zdál čerstvější.
Rozvod proběhl rychle. Petr zmizel z mapy okamžitě. První rok nevolal vůbec. Ani jednou.
Báře bylo dva a půl roku, občas se zeptala: Kde je táta?, a Natálka klidně odpověděla: Táta pracuje. Nelhala, jen neřekla celou pravdu.
Matka pomáhala s Bárou, Natálka se vrátila do práce. Pracovala jako šílená, aby se nemusela na nikoho spoléhat. A dařilo se jí. Peníze stačily. Žily odděleně, v samostatných bytech, jezdily na dovolenou.
Na výživné podporu nepožadovala nechtěla se házet po špinavých vodách, nechtěla běžet za ním, nechtěla prosit o doklady. Hrdost? Možná. Spíše odpudivost.
A pak se vrátil.
Jsem táta, prohlásil Petr jednou večer po telefonu. Mám právo vidět dítě.
Natálka nebránila. Chceš setkej se.
Nechtěla být tou zlobivou exmanželkou, která zakazuje setkání.
Dobře, řekla. Přijď v sobotu.
Začal občas přicházet. Zřídka, chaoticky, ale přicházel. Platil angličtinu a taneční lekce. To byl jeho způsob, jak si nalít šálek dobrý táta sám se tím pochlubil, aniž by se staral o výchovu.
Bára k němu táhla. Pro ni byl člověkemzábavou: dárky, kino, kavárny. Co dítě potřebuje?
Natálka na to pohlížela filozoficky hlavní je, že dívka má alespoň nějakého otce.
***
Bára vešla do kuchyně v domácím tričku, oči červené.
Mami, proč on takhle? zeptala se tiše, posadila se ke stolu.
Cože, zajíčku?
No slibuje a nesplní.
Natálka povzdechla.
Lidé jsou různí, Bářko. Táta nemá špatné úmysly. Jen neumí plánovat.
Řekl, že to je tvoje vina, najednou vykřikla Bára.
Natálka ztuhla s šálkem v ruce.
Co?
Říkal po telefonu: Tvoje máma pořád plány zamotává, nastavuje tě, a tak se nedá setkat.
Natálka pomalu položila šálek. To je…
Bářko, podívala se dívce přímo do očí. Nikdy jsem ti nezakazovala setkávat se s tátou?
Ne.
Nikdy jsem o něm mluvila špatně?
Bára zavrtěla hlavou.
Ne.
Pak si mysli sama. Komu věřit faktům nebo slovům.
Příběh o nové tetičce trval už půl roku. Bára po víkendu u táty přinesla zprávu:
Táta bydlí s tetičkou Olínou. Je krásná, viděla jsem fotky. Mají tam kočku.
Natálka jen popřela rameny. Žije a žije. Bylo jí úplně fuk. Bára ale chtěla seznámení.
Mami, chci se s ní spřátelit. Táta říká, že je hodná.
Natálka zavolala Petrovi.
Petře, Bára ví o tvé dívce. Chce se jí představit. Co říkáš?
V telefonu nastala pauza.
No nevím, zamumlal Petr. Ještě moc brzy. Nejsem si jistý. Pojďme později.
Později se protáhlo na měsíc. Petr jednou chtěl představit, jindy to odkládal.
Ona chce poznat Báru! trval na telefonu před týdnem. Snadně sní.
Další víkend? Jdeme do parku nebo na pizzerii.
Dobře, souhlasila Natálka. Domluvte to s Bárou.
A zase zrušení.
Natálka šla na balkon s telefonem. Chtěla s ním mluvit bez svědků.
Bývalý manžel odpověděl po chvíli, hlas byl naštvaný, v pozadí hrála hudba.
Haló, Natálko, jsem zaneprázdněný, co potřebuješ?
Zaneprázdněný? zopakovala. Právě jsi dceři řekl, že máš zátěž v práci. A já slyším hudbu. Jsi v baru?
Jsem na schůzce, odpověděl ostře. Mám právo se uvolnit?
Můžeš. Jen neklam dítěti. A neříkej, že to jsem já viní, že se vám setkání nepovedlo.
Kdo je vina? zvedl hlas Petr. Ty pořád zasahuješ se svým kontrolováním. Kdy vyzvedneš, kdy přivezeš. Tlačíš na mě.
Olina se bojí s námi míchat, protože jsi nepřijatelná.
Jsem nepřijatelná? zasmála se Natálka. Petře, řekni fakta. Bára čekala hodinu, zavolal jsi na poslední chvíli. Jsem já vina?
Nebo Olina prostě nechce, aby se setkala s tvým dítětem, a ty jsi zbabělý, aby sis to přiznal?
Nemluv tak o Olíně! řekl rozzuřeně. Chce! Jen jen okolnosti!
Jaké okolnosti? Pátýkrát za sebou?
Petře, přestaň matit dívku. Jestli tvoje dívka nechce mluvit s dcerou z předchozího manželství to je její právo. Ale měj odvahu Báře říct pravdu. Nebo vymysli lepší výmluvu, než házet vše na mě.
Všechno komplikujete, zamumlal. Nedokážeš najít vhodného muže, tak se zlobíš, že mám všechno v pořádku.
Petr položil sluchátko.
**
Večer, když Bára usnula, Natálka znovu přehrávala rozhovor v hlavě. Už ji nebolelo vyhlazovat hrany. Vzala telefon a napsala bývalému:
Od teď jsou všechny dohody jen přes mě. Jednou den předem. Když slíbíš Báře a zrušíš v den, další setkání nebude měsíc. Nedovolím ti, aby se z ní stNatálka nakonec pochopila, že jedinou pravdou, kterou může dát své dceři, je láska, která přežije i všechny nevyřčené sliby.
