15.listopadu 2025
Dnes jsem se znovu ocitl ve starých vzpomínkách na dobu, kdy jsem ještě žil se svou bývalou manželkou Evou a s naší dcerou Mílou. Připomíná mi to, jak často slova a sliby zůstávají jen ve vzduchu, zatímco realita se pomalu rozplývá.
Víš, řekla Eva jednou, když jsme se s Mílou chystali na setkání s otcem, dospělí se někdy chovají hloupě. Hlupejší než děti.
Míla se zvedla kůže a těžce se zeptala: Táta nechce, abych se seznámila s tétou, kterou miluje?
Eva se usmála a řekla, že nejde o nechuť, ale spíš o to, že oba ještě neví, jak to celé uspořádat. Nebo snad je teta Olga stydlivá. Co by se styděla? Já ne kousám, odpověděla Míla. Cizí děti jsou vždy břemeno. Ne všichni jsou na to připraveni.
Stála jsem v chodbě a sledoval, jak se naše dcera rychle balí na setkání s otcem. V jejím kapse zazvonil mobil, a ona se skokem zvedla sluchátko.
Neadí? zeptala se Eva.
Říkal, že má v práci přetížení, odmlčela se Míla a nezdvihla oči. Příště.
Rozumím. Svlékněte se, přikázala Eva a odešla do kuchyně, aby si uvařila čaj. Šum vařící vody mírně zahlušil mé myšlenky. Už uplynulo osm let od rozvodu a Petr (dříve Dima) se stále dokázal stát mistrem v lámání nálady.
První tři roky manželství nám připadaly jako pohádka květiny bez důvodu, snídaně v posteli, dárky. Věřili jsme, že jsme si vyhráli šťastný lístek. Když Eva otěhotněla, Petr nosil ji v náručí. V porodnici však zazněl první telefonát, který jsme zlehčili.
Lékař vyplňoval karty novorozence Míly. Petr stál vedle, bledý a nervózní. Jaká má krevní skupina? zeptal se otce novorozence.
U dívky je druhá negativní, řekl lékař obyčejně. Petr zamračil obočí. Jak to? a v jeho hlase zazněly křiklavé tóny. Mám první pozitivní, Eva má druhou pozitivní.
Odkud ten minus? Něco se vám pomíchalo. Lékař si sundal brýle, otřel nos. Pamatujte na školní biologii. Rhesusfaktor je záludná věc. Pokud máte oba skrytý negativní gen, dítě může mít minus. Je to normální.
Jste si jistý? pozeptal se Petr, přičemž se přimhouřil. Žádná chyba?
Testy nelžou.
Po té noci Petr znovu a znovu volal Evě a ptal se, proč to tak dopadlo. Eva mu připomínala slova lékaře a posílala mu odkazy. On se zdál uklidnit, ale
Po propuštění z nemocnice se Petr změnil. Měl diabetes a Eva vždy sledovala jeho stravu a připomínala mu inzulín. Náhle se začal chovat jako dospívající, který touží po svobodě.
Jdu na fotbal, vytrhl, když si balil tašku.
Petr, jaký fotbal? Máš kolísající cukr, doktor přikázal režim.
Nezačínej, jsem muž, potřebuji se hýbat. Tvou starost mi dusí.
Vrací se často pozdě. Jednou přišel třásněný, tvář bílá, pot kapající hypoglykémie. Eva, nepřihlížejíc na Mílu, mu podala džus a glukózu.
Kde jsi byl? zeptala se, když se mu zlepšila nálada.
Říkal jsem, že jsem na fotbale.
Do dvou ráno?
Seděli jsme, povídali. Začínáš znovu? Všechno je v pořádku.
Eva věřila, snad i chtěla věřit. Seděla doma sama, hladila malou Mílu a přesvědčovala se, že je to jen krize, že je unavený. Jakmile vyroste, všechno se spraví Nebylo. Začaly telefonáty.
Telefon ožívá večer, když volají bývalé kolegyně z účetnictví, manažerky. Eva byla přátelská, dokud pracovala. Jedna z nich, Katka, se ozvala:
Ahoj, Eva, nevyrušuji?
Ahoj, ne, všechno v pořádku. Co se stalo?
Jen jsem chtěla zjistit, jak se máš. A co Petr? Dnes bude na firemní akci pozdě?
Asi. Co s tím?
No, slyšela jsem, že je s novou holkou Veroničkou. Všichni spolu bláznivě povídají, chodí spolu na kafe a
Eva cítila, jak jí chladnou prsty.
Katko, přestaň. Možná mají společný projekt.
Co chceš, abych ti řekla? Přátelsky.
Eva odkládala sluchátko a vzdychala. Šeptala si, že Petr ji miluje, jen je společenštější. Snažila se ostatním ukazovat, že je jistá ve svém manželovi. Uvnitř však rostla úzkost. Po roce a půl po narození Míly všechno zhroutilo.
Eva byla pozvána na velkou firemní akci. Rodiče souhlasili, že budou hlídat vnoučata. Eva si oblékla šaty, které jí připadaly jako poslední vrstva po porodu, nalíčila se. Toužila po oslavě, po pocitu, že není jen matka s plenkami a kaší.
Šla s Petrem, ale ten hned zmizel.
Jdu pozdravit kolegy, vytočil a rozplynul se v davu. Eva se snažila navazovat rozhovory, usmívat se, přijímat komplimenty, ale oči jí hledaly manžela. Hodina ubíhala, druhá už. Nikde nebyl.
Hledala ho. Prohlédla sál, halu prázdno. Rozhodla se projít chodbou u východových východisek, kde bylo obvykle tiše. Tam je uviděla hned. Nestálo to o polibek, který by byl vulgární, ale je to byl jasný signál. Stáli v polotmě za velkým ficusem. Olinka, nová známá Petra, šeptala mu do ucha a lehce dotýkala límce jeho saka. Petr sklonil hlavu k ní a usmál se tím úsměvem, kterým kdysi usmíval Evu.
Byli jako školáky, schovávající se. Eva zmrzla. Připadalo jí, jako by jí na hlavu vylila kbelík ledové vody dech se zastavil. Nezačala křičet, neudělala scénu, jen se otočila a běžela k výstupu. Zavolala si taxi a odjela k dceři. Petr se vrátil ráno.
Proč jsi odešla? zeptal se, zatahovaje kravatu. Hledal jsem tě.
Eva se na něj podívala a věděla, že už není co říkat.
Viděla jsem vás za ficusem.
Petr na chvíli ztichl, pak mávl rukou.
Co jsi viděla? Jenom povídali. Tvoje paranoia, Evo.
Nechci to dál, řekla tiše. Prosím, už ne.
Měsíc chodila v mlze. Bylo fyzicky bolestivé být s ním ve stejné bytě. Když nakonec sbalil věci a odešel žít odděleně, protože jsi tak nervózní vzduch v bytě se najednou vyčistil.
Rozvod proběhl rychle. Petr zmizel z mého radaru okamžitě. První rok vůbec nezavolal. Míla měla dva a půl roku a občas se zeptala: Kde je táta? Eva odpovídala: Táta pracuje. Nelhala, jen neříkala celou pravdu.
Máma pomáhala s Mílou, Eva se vrátila do práce. Pilovala, aby byla nezávislá. Peníze stačily. Žily odděleně, jezdily na dovolenou. Na výživné nežádala nechtěla se házet do konfliktu, nechtěla se hanbit a žádat o doklady. Hrdost? Možná. Spíše odpudivost.
Pak se vrátil.
Jsem táta, ozval se Petr jednou večer po telefonu. Mám právo vidět dítě.
Eva nebránila. Dobře, přijď v sobotu.
Petr začal jezdit, občas, chaoticky, ale jezdil. Platil angličtinu a tančení. To byl jeho způsob, jak se vykoupit s dětmi se nezabýval, s problémy neřešil, ale dal si za úkol dobrý táta.
Míla ho milovala. Pro ni byl člověkoslavou: dárky, kino, kavárna. Co dítě potřebuje? Eva to viděla filozoficky hlavní je, že má alespoň nějakého otce.
Jednoho večera Míla přišla do kuchyně v domácím mikinu, oči červené.
Mami, proč on takhle? zeptala se tiše, sedla ke stolu.
Co, koťátko? odpověděla Eva.
No slibuje a nesplní.
Eva povzdechla.
Lidé jsou různí, miláčku. Táta neudělá to záměrně. Jen neumí plánovat.
Řekl, že je to moje vina, vybuchla Míla.
Eva zamrzla s šálkem v ruce.
Co?
Řekl mi po telefonu: Tvoje maminka pořád plány zamíchá, všechno rozbije, tak se nedá setkat.
Eva pomalu položila šálek na stůl. To byl ten moment
Mílo, podívala se Eva dceři přímo do očí. Nikdy jsem ti nezakazovala vidět táta?
Ne.
Nikdy jsem o něj mluvila špatně?
Míla pokrčila rameny.
Ne.
Tak tedy mysli sama. V čem věříš ve faktech nebo ve slovech.
Příběh s novou tetou se táhl už půl roku. Míla po víkendu u táta přišla a pověděla:
Táta bydlí s tetou Olgou. Je krásná, viděla jsem fotky. Mají tam i kočku.
Eva jen pokrčila rameny žije a žije. Míla se ale chtěla seznámit.
Mami, chci se s ní přátelit. Táta říká, že je milá.
Eva zavolala Petrovi.
Petře, Míla ví o tvé přítelkyni. Chce se s ní potkat. Co myslíš?
Po telefonu nastala dlouhá pauza.
No nevím, protáhl Petr. Ještě je brzy, nejsem si jistý. Později.
Později se protáhlo na měsíc. Petr chtěl seznámit, pak se vymlouval.
Chce se s Mílou setkat! trval Petr ve stejném týdnu. Pojďme příští víkend do parku nebo na pizzerii.
Dobře, souhlasila Eva. Ujednejte to s Mílou.
A zase zrušený termín.
Eva vzala telefon a vyšplhala se na balkon. Musela s ním mluvit bez svědků. Bývalý manžel odpověděl zpožděně, hlas byl podrážděný, v pozadí hrála hudba.
Haló, Evo, jsem zaneprázdněný, co potřebuješ?
Zaneprázdněný? zopakovala Eva. Právě jsi dceři řekl, že máš práce. A slyším hudbu. Jsi v baru?
Na schůzce, odříkal. Mám právo si odpočinout?
Máš. Jen ne lži dítěti a neříkej jí, že je to moje vina, že tvé setkání selhalo.
Kdo je vinen? křičel Petr. Ty pořád zasahuješ svým kontrolováním. Kdy vyzvedneš, kdy přivezeš. Tlačíš mě.
Ola se bojí s námi být, protože jsi nepřiměřená.
Nejsem nepřiměřená? Eva se usmála. Petře, pojďme k faktům. Míla čekala hodinu. Zavolal jsi na poslední chvíli. Je to má chyba?
Nebo je Ola prostě nechuť se setkat s tvým dítětem a ty jsi zraduč, co to přiznat nechce.
Neříkej tak o Ole! křičel. Chce to! Jen okolnosti!
Jaké okolnosti? Pátýkrát za sebou?
Petře, přestaň matení dívce hlavu. Jestli tvoje partnerka nechce komunikovat s dítětem z předchozího manželství, je to její právo.
Ale buď odvážný a řekni Míle pravdu. Nebo vymysli lepší výmluvu, než mě obviňovat.
Vždy to komplikujete, zabručel. Nemůžeš najít nikoho, kdo by ti vyhovoval, a tak se hněváš, že mám všechno dobře.
Petr položil telefon.
Večer, když Míla usnula, Eva přehrávala rozhovor v hlavě. Už nechtěla obcházet rohy. Poslala Petrovi zprávu:
Od teď jsou všechny dohody jen přes mě, nejpozději do 24 hodin. Pokud slíbíš Míle setkání a zrušíš to v den D, další setkání nebude po celý měsíc. Nenechám z ní nervózu. Chceš seznámit s Olegou navrhni konkrétní datum, čas a místo. Pokud Olya nechce téma uzavřeno. Míle vysvětlím sama. Žádné další později a možná. Dobrou noc.
OdpověPetr nakonec pochopil, že už dál nemůže žít mezi slovy a sliby, a rozhodl se skutečně změnit svůj přístup ke dceři i bývalé manželce.
