Šťastní vždy usmívají
Jitka se dívala z okna, venku byl podzimní deštík, sluníčko už jen zlehka vyčnívalo a kapky dál tiše bubnovaly. Čekala na dceru Aničku, která se vracela z práce, a sama si chtěla připravit večeři, zatímco sledovala šedé mraky.
Až moje Anička vyroste a začne chodit s chlapem, nevyhovuje mi ten její Petr pomyslela si Jitka. Je starší, má něco temného v očích, nedokáže se na mě přímo podívat. Jak to říct Aničce? První láska je přece pravá, a kdybych zničila jejich vztah, stanu se jejím největším nepřítelem. Snažila jsem se jen naznačit, že Petr není ten pravý, ale Anička se do toho vůbec nezapletla. Kdybych jen věděla, co dělat.
Jitka vychovávala Aničku sama, nikdy se nevdala. To byl její osud. Na třetím ročníku Vysoké školy technické v Praze se setkala s Tomášem, který byl také studentem. Nedokončil však studium, byl vyloučen na konci třetího ročníku. Jitka byla ráda, že se to stalo uvědomila si, že čeká dítě, a chtěla mu to říct.
Už na nic nenapadnu řekl Tomáš rozhořčeně. Jak mám vědět, že to je moje dítě? Děti nechci, prostě jsem se s tím rozloučil a zmizel.
Jitka byla v šoku, netrefila ani slovo, že po Tomášovi už neměla nikoho. Ten ji jen tak opustil, ani se neotáčel zpět na univerzitě, jen se hnal mezi dalšími dívkami. Nakonec byl vyloučen.
Aničko, něco se ti stalo zeptala se matka Marie, když viděla, jak pláče ve svém pokoji.
Stalo se, mami, Tomáš mě opustil a jsem těhotná rozplakala se dívka.
Cože? Kolik tě varovala, abys myslela rozumně! Třetí ročník, máš dokončit školu, ne se starat o dítě! Nepomůžu ti, nespoléhej se na mě! Jdi do nemocnice a rozhodni se! odpověděla Marie tvrdě, protože chtěla, aby se Anička zbavila těhotenství.
Marie se na Aničku dívala chladným, bledým pohledem, který byl ostřejší než slova. Jitka pochopila, že pomoc nebude, pokud matka nechce nic dělat.
Následující den šla Jitka k lékaři; fronta byla téměř prázdná. Před ní seděla mladá žena s těžkým břichem a po boku její šestiletá dcerka. Když se otevřela dveře a vstoupila nová pacientka, matka dívky se zvedla a zatiskla si bříško:
Dcerko, počkej tady chvíli, rychle se vrátím.
Žena vstoupila do ordinace, zatímco se Anička posadila vedle Jitky. V nemocnici bylo dětem nuda, tak si malá holka nejprve prohlížela nástěnné plakáty, pak se zaměřila na Jitku. Dívka měla pihy na nosku, světlé vlasy a poškrábané nožky. Podívaly se na sebe, a holka se usmála.
Tati, proč jsi tak smutný? Jsi nemocný?
Ne, nic se neděje nechtěla Jitka dítku svěřovat srdcové potíže.
Máš děti?
Ne
Škoda, moje máma říká, že děti jsou štěstí. Já jsem její štěstí zasmála se holka. Někdy se chovám výstředně, máma mě kárá, ale vždycky řekne, že jsem její radost. A říká, že se máš vždy usmívat a neplakat. Včera mě Honza tahal za cop, rozplakala jsem se, nálada byla špatná, ale máma řekla: Usměj se. Usmála jsem se a Honza mi dal bonbón. Teď jsme zase kamarádi.
Jitka se usmála. Dětská upřímnost rozproudila její duši, a najednou se jí v hlavě otočilo jako ve snu.
Co tu vlastně dělám? Ať už Tomáš odešel a máma je proti, nebudu se vzdávat
V tu chvíli vyšla z ordinace matka holky, oba se objali a drželi se za ruce. Bylo to takové teplé, takové silné, že Jitka v mžiku vystřelila z nemocnice. Nohy ji nesly až k babičce Kateřině, matce Aniččina otce. Po rozvodu s otcem Anička už s babičkou neměla kontakt, ale Jitka ji stále navštěvovala, protože babička milovala vnoučata.
Budeš mít dítě, vnučko. Ať máma nesouhlasí, pomůžu ti, můžeš u mě bydlet. Všechno zvládneš, neodnášej si břemeno, a pak mi poděkuješ usmála se babička a hladila Aničku po hlavě.
Jitka se probudila ze vzpomínek a řekla nahlas:
Babička měla pravdu. Anička je moje štěstí, můj život, moje radost, všechno. Nedokážu si představit, jak bych bez ní žila.
Zamrzlý klíč v zámku zazvonil, přišla Anička. Vyhlédla v halře a zčervenala. Plakala a otírala slzy.
Co se stalo, posaď se a povídej objala ji matka a posadila na židli u stolu v kuchyni.
Petr?
Ano odpověděla Anička a znovu vybuchla v křiku, objevila se nová vlna hysterie.
Jitka nevěděla, co dělat, podala sklenici vody, Anička ji vypila, a matka ji hladila po rameni, pak ji pevně obejmula. I ona chtěla brečet. Čas plynul, ale Anička se uklidnila, oči byly červené a oteklé.
Zjistila, že Petr je ženatý, žena žije v Brně. Jitka, když potkala Petra, viděla jeho tajemnost a neochotu odpovídat. Intuice ji nezklamala.
Mami, je ženatý nakonec vydechla Anička mezi vzlykama.
Nepřicházela ti to na mysl? Nepovídal ti to?
Ne, mami V Brně má manželku a dvě děti. Je tady na dlouhý pracovní výjezd a pronajímal si byt. Často jsem ho navštěvovala, aniž by tam byla další žena.
A jak jsi to zjistila? Nedostal jsi to od něj?
Ne. Jeho manželka přišla nečekaně, když byl v koupelně, vzala si jeho telefon a našla naši korespondenci, vzala si moje číslo a zapsala ho.
Jitka v tom neviděla jen tragédii, dokonce se na to těšila. Cítila, že Petr byl podivný. Věřila, že Anička ještě najde skutečnou lásku.
A co? Zavolala ti?
Ano, pozvala mě na kávu. Petrovi nic neřekla, že o nás ví. Manželka byla sympatická, nevyvolala žádnou vlnu, jen řekla, že chce, aby ho nechala, mají dvě děti. To byl pro mě jako blesk v jasném nebi! vzlykala se Anička, ale už neplakala.
Neobviňuj se, to byl jen jeho klam. Kdybys věděla, že je ženatý, jistě bys s ním nešla dál?
Samozřejmě, mami. Řekla jsem mu i manželce, že už nebudu s ním mít nic společného, a že má mě nechat na pokoji prohlásila Anička pevně.
Výborně, dítě.
Jitka věděla, že to není první ani poslední podfukář, který se v jejím životě objeví, a bolí ji to pro dceru.
Co Petr? Nechtěl si s tebou promluvit?
Volal nedávno, ale řekla jsem mu, že jsem ho odříkala a přidala jsem ho na černou listinu.
Rozumím, že je ti těžko, ale udělala jsi správně.
Ani tak Anička znovu vyplakala, protože slzy ještě nedojdou.
Mami, chci ti říct, že že jsem těhotná proněkla se mezi slzami.
V kolikátém měsíci? snažila se matka mluvit klidně. A stará bolest se znovu vynořila z hloubky duše.
Asi dva měsíce, zašeptala Anička a sklonila oči.
Ta slova zasáhla matku přímo do srdce. Všechno se opakovalo Dívala se na svou dospělou dceru, na tu, pro kterou neochabne. Věděla, že Anička potřebuje podporu.
Nic se neboj, všechno bude dobře. Porodu se neboj, pomohu ti. To je naše dítě, náš vnouček, budeme ho milovat. Pomůžu ti se vším.
Mami, jsi nejlepší, věděla jsem, že řekneš tohle.
Všechno zvládneme, spolu.
Časem Jitka potkala Aničku s malým chlapcem, který byl v drobném béžovém obálce se světle modrým mašlíčkem. Přijeli domů, Anička se zarazila pokoj byl plný balónků a květin, babička připravila vše pro malého vnuka a milovanou dceru. Stála tam dětská postýlka, kočárek a hračky. Jitka i Anička se usmívaly, štěstí zaplnilo jejich dům. A šťastní vždy usmívají.
