Šťastní se usmívají
Stará Praha se mi v hlavě vracela jako zamračené okno, když jsem jako mladá Petra Novotná sledovala, jak zírá letní déšť. Slunce už jen stydlivě vykuklo, ale kapky stále tiše bubnovaly na parapet. Čekala jsem doma na svou dceru Vendulu, která právě přišla z práce, a rozhodla jsem se připravit večeři, přičemž jsem dál zívala ven.
Když Vendula vyroste a najde si přítelkyni, bude s tím mít i Davida, ten chlap je mi však divný, je starší, mlhavý a dívá se mi přímo do očí, přemýšlela jsem v duchu. Jak jí to sdělit? Vendula už poprvé zamilovaná, a kdybych jí zničila vztah, stanu se jejím největším nepřítelem. Snažila jsem se naznačit, že David není pro ni, ale ona to nepoznala. Kdybych jen věděla, co říct.
Vendulu jsem vychovávala sama, nikdy jsem se nevdala. To se stalo mým osudem. Ve třetím ročníku Vysoké školy jsem byla se studentem jménem Václav. Nedokončil studium a na konci třetího ročníku byl vyloučen. Já jsem měla radost, protože jsem čekala dítě a chtěla mu to oznámit.
Už jsem nic nevyvysvětlím, vzepjal se Václav. Jak mám vědět, že to je moje dítě? Děti mě vůbec nezajímají, odpověděl hrubě a zmizel.
Zůstala jsem v šoku, nestihla jsem mu říct, že kromě něj jsem nikoho neměla. Přes den se v učebně neohlížel a rychle se otáčel k ostatním dívkám. Nakonec byl vyloučen.
Dcerko, něco se ti stalo, zeptala se mě matka Anna, když mě zahlédla v pokoji slznou.
Stalo se, mami, Václav mě opustil a já jsem těhotná, vyplakala jsem.
Cože?! Kolikrát jsem tě varovala, abys myslela rozum, a ty Teď už přemýšlej! Jsi ve třetím ročníku, musíš dokončit vysokou školu, ne se starat o děti. Dítě ti zničí život a já ti nepomohu, nespoléhej na mě. Jdi do nemocnice, poraď se s lékařem, už jsi dospělá a musíš nést následky svých rozhodnutí. Anna byla tvrdá a přísná, a trvala na tom, abych dítě zahodila.
Její chladný, lhostejný pohled mě zasáhl hlouběji než slova. Pochopila jsem, že ode mě nemohu čekat žádnou pomoc.
Druhý den jsem zamířila do nemocnice. Fronta byla malá, přede mnou seděla mladá žena s těhotným břichem a po boku její šestiletá dcera. Jakmile se otevřely dveře a odešla další pacientka, matka vstala a podržela si břicho:
Dcerko, počkej tady chvíli, rychle se vrátím.
Žena vešla do ordinace, a já zůstala s malou dcerkou. V nemocnici byla zima a dívka se nejprve rozhlížela po plakátech, pak se podívala na mě. Měla pihy na nose, byla světlá a houpala nožičkou. Podívala se mi do očí a usmála se.
Tetičko, proč jsi smutná? Je ti špatně? zeptala se.
Ne, nic není nechtěla jsem jí říkat své starosti.
Máš děti? ptala se.
Ne
Škoda, moje máma říká, že děti jsou štěstí. Já jsem její štěstí, smála se. A i když si občas dělám legraci, máma mě kárá, ale pořád říká, že jsem její radost. A taky říká, že je třeba se vždy usmívat a neplakat. Včera mě Mikuláš šťouchl za cop, zaplakala jsem a byla jsem smutná. Máma řekla, že musím se usmívat. Usmála jsem se. Pak mi Mikuláš dal bonbón, když jsem se usmála, a teď jsme zase kamarádi.
Usmála jsem se. Dětská upřímnost dokáže rozčistit i ztuhlou duši. V tu chvíli jsem pocítila, že něco ve mně se mění.
Co tu vlastně dělám? Ať už mě Václav opustil, ať i má matka nesouhlasí, nic z toho nedělám zamyslela jsem se.
V tu chvíli vyšla z ordinace matka dívky, oba se usmáli a chytili se za ruce. Teplo a síla jejich spojení mě natolik zasáhly, že jsem rychle vstal a vyběhl z nemocnice. Mé nohy mě nesly k babičce Kateřině, matce mého otce. Přestože po rozvodu s otcem Anna s babičkou moc nekomunikovala, já jsem ji navštěvoval a ona mě milovala jako vnučku.
Přijď, vnučko, ať už má matka proti, pomůžu ti, můžeš u mě bydlet. Všechno zvládneš, podpořím tě. Nezůstávej s hříchem na srdci, poděkuješ mi později, usmála se, hladící mě po hlavě.
Vzpomínky mě přiměly pronést nahlas:
Babičko měla pravdu. Vendula je moje štěstí, můj život a radost, je vším. Nedokážu si představit, jak bych žila bez ní.
Zněl klíč v zamčených dveřích, a Vendula vstoupila. Vypustila slzy a přistoupila k nám.
Co se stalo? zeptala se matka a posadila ji ke stolu v kuchyni.
David? zeptala se Vendula.
Ano, odpověděla a prorazila se slzami.
Nevěděla jsem, co dělat. Podala jsem jí sklenici vody, napila ji a držela ji za rameno. Pak jsem ji pevně objala a nechtěla přestat plakat. Vendula se po chvilce uklidnila, oči se jí zarudly a otokly.
Zjistila, že David je ženatý, žena žije v Brně. Když jsem se s ním setkala, byl uzavřený a neochotný odpovídat. Mé intuice nepodvedly něco skrýval. Přiznala mi Vendula, že jeho manželka přišla nečekaně, vzala mu telefon a našla naši korespondenci.
V tom okamžiku jsem nepocítila tragédii, spíše úlevu, že se pravda ukázala. Věřila jsem, že Vendula ještě najde pravou lásku.
A co? Zavolala ti? ptala se.
Ano, chtěla se sejít. Šli jsme do kavárny. Jeho žena nic neřekla, jen klidně požádala, aby ho nechala na pokoji, protože mají dvě děti. Byla to jako hrom z čistého nebe! vzlykla Vendula, ale už neslyšela slzy.
Není tvá vina, jsou to jen jeho lži. Kdybys věděla, že je ženatý, nikdy bys s ním nesedlala, uklidnila jsem ji.
Vendula odpověděla pevně:
Řekla jsem mu, že už nebudu s ním, a dala jsem ho na černou listinu.
To byl správný krok, dcerko, souhlasila jsem.
Najednou Vendula znovu zakřičela:
Mami, jsem těhotná
Kolik měsíců? zeptala jsem se klidně.
Přibližně dva, zašeptala a sklonila hlavu.
Ty slova mi prorazily srdce. Všechno se opakovalo Viděla jsem svou dospělou dceru, pro kterou jsem se nedala zlomit. Věděla jsem, že právě teď potřebuje moji podporu.
Neboj se, všechno bude dobře. Porodíš, pomůžu ti. Ten dítě je tvůj, i můj vnouček, budeme ho milovat. řekla jsem.
Mami, jsi nejlepší, věděla jsem, že to řekneš, odpověděla.
Tak čas plynul a setkala jsem Vendulu s malým chlapcem v béžovém balíčku s modrým mašlíčkem. Dorazili jsme domů, kde byly balónky a květiny, babička připravila všechno pro malé vnouče i pro milovanou dceru. Stála už dětská postýlka, kočárek i hračky. My se usmívali, protože štěstí přišlo do našeho domu. A šťastní se usmívají.
