Slyšela jsem, jak můj manžel hovoří s matkou, a najednou mi došlo, proč mě vlastně vzal za ženu.
Petře, neviděl jsi mou modrou složku s papíry? Vzpomínám si, že jsem ji položila na komodu, a teď na ní leží jen tvé časopisy.
Eliška nervózně přehazovala balík dokumentů v předsíni, občas zívala na hodiny. Do důležitého setkání v hlavním úřadě zbylo jen čtyřicet minut a na pražském okruhu už se tvořily husté červené řetězy z aut. Hrozila zpoždění, a to Elišku nesnášela. Po patnácti letech jako finanční ředitelka ve velké stavební firmě si včlenila punktualitu do kostí, až do podvědomí.
Petra vystoupil z kuchyně s kouskem šunkového sendviče v ruce. Měl na sobě domácí pyžamo, které Eliška mu darovala k narozeninám minulé měkký, sametový, tmavě modrý, zvýrazňující jeho světle modré oči. V svých třiceti dvou letech vypadal skvěle: štíhlý, čerstvý, s módním účesem. Vedle něj stála Eliška, která včera oslavila čtyřicet tři, a i když používala drahé krémy, chodila k kosmetičkám a pravidelně cvičila, někdy se cítila nepohodlně.
Lenko, proč se tak hnusíš? usmál se k ní laskavě a otřel drobky z brady. Přesunul jsem ji na polici v šatní skříni, aby se nevyprášila. Víš, jak mám rád pořádek. Hned ti ji přinesu.
Skákal chlapčensky ke komodě, a během vteřiny ji podal.
Díky, miláčku! Eliška ho pošimrána po líci, po kterém byla stále cítit poholení po holení. Co bych bez tebe dělala? To je vše, musím běžet. Večeře už je v lednici, ohřej ji. Bude pozdě, audit se blíží.
Hodně štěstí, moje královno! zvolal mu za zády, když už vyběhla na schodiště.
V výtahu se Eliška usmívala svému odrazu ve zrcadle. Jak měla štěstí! Před třemi lety po těžkém a špinavém rozvodu s prvním manželem, který jí vyčerpal poslední kapky energie, si ani v duchu nedokázala představit nový vztah. Pak přišel Petr. Mladý, ambiciózní, i když jen manažer v autosalonu, ale pečlivý. Obklopil ji pozorností, po které tak dlouho toužila: květiny jen tak, snídaně v posteli, lichotivé komentáře. Přátelé šuškali za zády: To je jen výmena majetku, dělá to pro peníze, pro byt. Eliška ale odfoukla. Jak lze takovou jiskru podvést? Jak lze tři roky předstírat lásku?
Nasedla do svého Škody Octavii, hodila složku na přední sedadlo a roztočila motor. V tom si všimla balíčku na zadním sedadle věci na chemické čištění, které měla včera vnést, ale zapomněla. V kapse kabátu ležel druhý mobil pracovní, na který měli volat auditoři.
Sakra! zakřičela nahlas.
Musela auto zastavit a vrátit se. Výtah se líně plazil nahoru. Opatrně otevřela dveře klíčem, aby nerušila Petra, který se chystal zapojit do svého projektu na notebooku.
Ve vstupní hale zaslechla hlas manžela. Přicházel z obývacího pokoje, hovořil hlasitě, emotivně, zřejmě pobíhajíc po místnosti.
Mami, přestaň už nudit! Říkal jsem, že vše jde podle plánu! Petrův hlas byl podrážděný, vůbec ne tak něžný jako před pěti minutami.
Eliška zamrzla, ruka se nepohnula k věšáku. Intonace byla cizí. Věděla, že poslouchat není správné, ale nohy se jako přilepily k podlaze.
Co na tom záleží, co chce? pokračoval Petr. Mami, vůbec mě posloucháš? Nejsem blázen. Tři roky snáším tu starou pro to, abych se teď nezhroutil kvůli chalupě.
V Eliščině hrudi praskl ledový míč. Starou? To byl on o ní?
Jo, mami, vydržím ještě! Petr se zasmál, a ten smích zněl jako odporný skříp. Viděla jsi ji bez omítky? Už žádné injekce nepomáhají. Každý večer, když ležím do postele, představuju, že jsem v práci. Musím zaplatit škodu, vydávat mléko!
Eliška si přitiskla dlaní ústa, aby nevyřvala. Slzy se rozstříkaly a rozmazaly řasenku. Chtěla vtrhnout dovnitř, srazit ho, vyhnat. Ale nějaká studená, zlá síla ji držela na místě. Musela to doposlechnout. Musela vědět vše.
Když, mami, brzy se to vyplatí, Petrův hlas se změnil v snílka. Včera se podělila, že chce převést na mě chalupu v Stříbrném lese. Dárkem k výročí. Představ si, kolik to stojí! Už jsem volal realitnímu makléři, ptal se na cenu. Když prodáme, stačí nám na byt v centru pro tebe, na podnikání pro mě a ještě něco na únik. A Lenka co Lenka? Bude plakat, ale brzy se uklidní. Je silná žena, ještě si vydělá.
Na volání zřejmě něco dotazovali, protože Petr začal ospravedlňovat:
Neženu se za ni! Vzpomeň si, jak na tvém výročí házela saláty! Majonéza škodí, cholesterol. Královna se seznámila. Někdy ji nenávidím tak, že mi bolí zuby. Když mě učí, co mám dělat: Petře, rozvíjej se, čti knihy. Pfuj!
Eliška klesla po zdi a klekla si na kolena. V uších hučel šum. Tři roky. Tři roky lží. Každé miluji, každé objetí, každý kytice všechno byla investice. Čekal jen velký výtisk. Chalupa, kterou zdědila po otci, měla skutečně obrovskou hodnotu, a ona uvažovala o jejím převedení na manžela, aby se cítil jako majitel, ne jako přistěhovalec. Jaká hloupost!
Tak, mami, pojď, řekl Petr. Může se vrátit, zapomněla něco v oblacích. Zavolám ti večer, až usne. Miluji tě. Jsi jediná žena, pro kterou bych udělal všechno to krámářství.
Z kuchyně se ozvaly kroky. Eliška, se sevřenou vůlí, tiše vyklouzla z bytu a opatrně zavřela dveře za sebou.
Ve vstupní hale se přitiskla čelem ke studené zdi. Srdce bilo v krku. Třáslo ji drobná hrstka. Co dělat? Vrátit se? Vyvolat hádku? On začne lhát, přetvařovat, říkat, že to byla jen legrace. Ne. Na takové lidi se nedá jednat podle emocí.
Otřela si tvář rukávem drahého kabátu. Jako finanční ředitelka umí počítat, plánovat a udeřit, když protivník nečeká. On chce hru? Dostane ji.
Sestoupila dolů, nastartovala auto a podívala se do zrcátka. Oči byly červené, řasenka rozběhlá. Starou šeptala si. Tři roky. No teda, Petře. Uvidíme, kdo koho přetrpí.
Do práce nešla. Zavolala zástupkyni, že se necítí dobře, a požádala, aby jednání proběhlo bez ní. Pak se vydala do malé kavárny na okraji města, kde ji nikdo nevyrušoval. Potřebovala plán.
Večer se vrátila domů, jako obvykle, s nákupními pytlíky a s úsměvem, který ji dělal velké úsilí.
Petr ji přivítal ve vstupní hale, natáhl ruku na polibek. Eliška sotva zadržela, aby neodrazila. Přiložila tvář, aby nenapáchala na jeho pach. Náhle mu připadal zápach hniloby pod drahým parfémem, který mu sama kupovala.
Unavená, chudá? zeptal se starostlivě, berouc pytlíky. Připravil jsem večeři. Těstoviny s mořskými plody. Jak máš ráda.
Děkuju, milý, její hlas byl mírně chraplavý, ale rovný. Bolí mě hlava. V práci šílenost.
U večeře sledovala, jak mu podává salát, nalévá víno, kouká do očí jasným, upřímným pohledem. V hlavě se ozývalo: Musím platit škodu.
Petře, začala, otáčela sklenkou. Dneska jsem hodně přemýšlela o nás.
Petr se napřímil. Na okamžik se mu v očích objevil záblesk strachu, který ona zachytila.
O čem konkrétně, miláčku?
O té chalupě ve Stříbrném lese. Vzpomínáš?
Petrovo tvář se okamžitě vyrovnala, v očích se rozhořela šelestavá jiskra, kterou se snažil zakrýt za masku něžnosti.
Pamatuju si. Ale víš, že ode mě nic nečekám. Důležité je, že jsme spolu.
Lhář, pomyslela si Eliška.
Rozumím, přikývla. Ale chci ti udělat něco smysluplného. Aby ses cítil jistě. Příští týden se půjdu zabývat dokumenty. Přepíšu chalupu na tebe.
Petr téměř spadl z židle. Snažil se zachovat klid, ale kouty úst se mu zradně vykroutily.
Lenko, to je velký krok Jsi si jistá? Možná bychom to neměli spěchat.
Jsem si jistá. Jsi můj manžel, moje opora. Kdo jiný? A tvoje matka nebude proti? Přizývám ji na víkend, abychom oslavili mé rozhodnutí. Chci, aby věděla, jak tě cením.
Matka? Petr se rozzářil. Samozřejmě! Bude šťastná! Vždy říká: Jaká Lenka moudrá žena.
Eliška sklopila oči, aby skryla zlomyslný úšklebek.
Tak je to. Přijde v sobotu. Připravím něco speciálního.
Následující tři dny se pro Elišku staly vycpaným utrpením. Musela spát ve stejném loži, snášet jeho dotyky, poslouchat jeho řeči. Cíl jí však dával sílu. Už se poradila s právníkem a věděla, co má dělat.
V sobotu přišla Jana Svobodová, Petrina matka, v plném parádním oděvu, s velkou broží, kterou Eliška viděla jen na slavnostních událostech. Svobodová vyzařovala přetřelou laskavost.
Lenko, dítě, jak jsi zhublá! zvolala, když vstoupila. Pracuješ tolik, že si ani neodpočineš. A Petřík říká, že chceš nás potěšit?
Přijměte, prosím, pozvala Eliška hosty ke stolu.
Stůl byl bohatě prostřený: pečená kachna, saláty, kaviár, drahé víno. Petr se snažil obsluhovat dámy, ale Eliška viděla, jak nervózně čeká na hlavní téma nemovitost.
Když se dočkávali předkrmů a Petr nalil víno, Eliška zaklepala vidličkou na skleněnou pohárku, aby získala pozornost.
Drazí moji, začala slavnostně. Svolala jsem vás ne jen tak. Jste moje rodina. Chci s vámi sdílet své plány.
Petr a Jana zamrzli, jako králíci před hadem. Svobodová dokonce přestala dýchat, svírajíc ubrousek v pěst.
Víte, že mám chalupu ve Stříbrném lese, pokračovala Eliška, už s úsměvem. A s Petrem jsme o jejím převodu mluvili.
Ano, Lenko, velmi rozumné rozhodnutí, vyhrkla Jana. Muž by měl být majitelem, to posiluje manželství.
Souhlasím, přikývla Eliška. Proto jsem dnes ráno navštívila notáře.
Petr se předstoupil, oči mu svítily chamtivostí.
A? vydechl.
A uvědomila jsem si jednu důležitou věc, řekla s dramatickým přestáním. V nejistých časech nesmíš dávat všechny vejce do jednoho košíku. Proto jsem se rozhodla nepřevést jen dům, ale jednat rozumně.
Co tím myslíš? zeptal se s úsměvem.
Dům jsem prodala. Dnes ráno. Obchod je uzavřen, peníze převedeny.
V místnosti nastalo takové ticho, že se ozývalo tikání hodin v chodbě. Jana otevřela ústa, zavřela je, znovu je otevřela.
Prodala? zopakoval Petr, hlas se ztrácel. Ale jak? Bez mě? Přece jsme se domluvili Řekla jsi
Řekla jsem, že se budu zabývat papíry, nevinně přimhouřila oči Eliška. Přišel výhodný kupující, nabídnul dvojnásobek, ale pod podmínkouA tak jsem si po svých penězích koupila vlastní svobodu a naučila se, že pravá hodnota není v majetku, ale v odvaze říci pravdu.
