Ludo, jsi si jistá, že teď je ten pravý okamžik na dítě?
Petr Novotný odložil šálek a podíval se na svou dceru, která se posadila naproti s výrazem, jako by už věděla, že uslyší něco nepříjemného.
Tati, už jsme o tom mluvili víckrát.
Právě proto to znovu probíráme. S Jaroslavem jste manželé jen rok. On teprve začíná stoupat v kariéře, ve své firmě jsi ještě nedosáhla pozice senior manažerky. Sotva skládáte konce s konci. A najednou se chceš stát maminkou
Ludmila zakroutila očima ten gesto Petr poznal už z doby, kdy byla teenagerka. Dříve to značilo dej mi pokoj, dnes spíše co si vůbec myslíš?.
Všechno je v pohodě, tati. Jaroslav dobře vydělává. Přežijeme to. A navíc, pamatuješ tu starou českou pověst o zajíci a louce?
Slyšel jsem ji, ale dítě není plyšový zajíček, co si můžeš dát na polici, až se ti omrzí. Dobré výdělky jsou už jenom polštář bezpečí. Když se ti nechce přemýšlet, odkud vezmeš peníze na pleny a kojenecké lahvičky, když tě někdo propustí, to už není dobré.
Ludmila s nepřítomným pohledem odvrátila hlavu k oknu, jako by tím signalizovala konec rozhovoru. Petr to znal pro dceru je mlčení rovnocenné vítězství. Zhluboka si povzdychl. Dvacet pět let a stále si bere každý názor jako osobní urážku.
Ludo, nemůžu ti zakázat, už jsi dospělá. Jen ti říkám rozmysli to. Rok nebo dva nic nezmění, ale stabilitu přinesou.
Já vím, kdy mám mít dítě.
Těch pár slov plných rozhodnosti Petr jen přikývl. Další přesvědčování bylo zbytečné. Už dostatečně dlouho věděl, že někdy si lidé musí udělat vlastní šťoucháky. Zvláště když jsou to tvoje vlastní děti
Devět měsíců později zavolala Ludmila z porodnice v Brně.
Tati, holčička! 3kg, 52cm! Je tak krásná, ani nevíš!
Její hlas byl naplněný radostí a Petr už nepřemýšlel o tom starém rozhovoru. Proč? Dítě už bylo na světě, zdravé a žádoucí. Všechno ostatní jsou jen detaily, které časem najdou své místo.
A nebo ne
Petr jezdil k nim každý týden. Přinášel ovoce, občas i hotové jídlo Ludmila v prvních měsících sotva stihla sprchu, natož stát u sporáku. Pomáhal, ale držel se v mezích. Nepřekračoval hranice rad, nekomentoval, kdy se vnoučata ukládala ke spánku v sedm nebo v deset hodin. Nemračil se, když Ludmila kupovala drahé organické výživy místo běžných.
Cizí rodina temná oblast. I když to byla rodina jeho dcery.
Vnoučata rostla, chichotala se, učila se chytat dětské zvonečky tlustými prsty. Petr sledoval a cítil to podivné pnutí: milovat někoho tak silně a přitom vědět, že jsi jen host. Příjemný, žádoucí, ale přesto host.
Ludmila v mateřství rozkvétala. Hubla výrazně nedostatek spánku a neustálý shon. Pod očima se usadili stíny, ale úsměv měla takový, jaký neviděl od školních let. Petr byl za ni upřímně rád.
Pak, půl roku po narození vnoučat, přišla Ludmila s tváří, která neřekla nic dobrého.
Tati, máme problém.
Petr ji posadil v kuchyni a položil konvici. Ludmila seděla s sevřenýma rukama a hleděla do stolu.
Peníze nám docházejí. Naprosto.
Na co konkrétně?
Na všechno. Na energie, na pleny, na výživu, na jídlo. Víš, jak je teď všechno drahé!
Petr věděl. Už před rokem to spočítal, když se snažil dceři vysvětlit základní aritmetiku.
Jaroslav dostal povýšení?
Dostal. Ale pořád je to málo. Musím se vrátit do práce, tati. Jinak to nevyjde.
Rozumím.
Jen nevím, kam dát Mašku. Do mateřské skupiny až na jeden a půl roku nepřijímají, volala jsem po celém kraji. A chůva Ludmila se smutně zasmála. Chůva stojí tolik, že raději vůbec nebudu pracovat.
Petr mlčky přikývl. Už chápal, kam konverzace směřuje, a to ho svíral.
Tati, mohl bys hlídat Mašku? Když budu v práci?
Ludo, já pracuji.
Můžeš ale odejít. Nebo vzít dovolenou. Máš přece nevyčerpané dny, ne?
Petr pomalu zakroutil hlavou. Ludmila se na něj dívala s takovou nadějí, že na okamžik bylo těžké ji zklamat.
Ne, Ludo. Neodstoupím z práce jen proto, abych hlídal tvé dítě.
Proč?! To je tvoje vlastní vnučka, tati!
V jejím hlasu se ozvaly požadující, téměř dětské tóny jako v obchodě, když pětiletá Ludo chce hračku, a Petr jí říká, že vyplatí až do konce měsíce.
Protože mám svůj život. Svou práci. Svůj plán.
Jaký plán, tati? Máš padesát pět!
Petr se nenechal otřást touto nezdvořilostí. Už dlouho mu bylo jasné, že pro dceru existuje zvláštní kategorie maminka, která by neměla mít vlastní přání ani ambice.
Právě proto neplánuji zbytek let měnit plenky.
Ludmila odhodila šálek tak prudce, že čaj se rozlil na ubrus.
Jsi egoistka.
Možná.
Jsi strašná matka!
To také může být pravda.
Petr viděl, jak se Ludminu rozzářily oči slzami ze vzteku, z křivdy nebo z obojího. Nikdy neuměla prohrát. Už jako malá házela šachové figurky na zeď, když prohrála.
Následující týdny se měnily v nekonečnou opakování téže hádky. Ludmila volala, psala, navštěvovala. A Petr stále slyšel stejná slova: Jsi špatná matka. Jsi špatná babička. Jak můžeš? Jsem tvůj syn. Maška je tvoje vnučka.
Jednoho dne Petr už nemohl vydržet.
Řekni mi konkrétně, v čem jsem tě zklamal. Proč jsem najednou špatný?
Ludmila se na okamžik zastavila. Nečekala takovou změnu.
Odmítáš pomoct!
To není provinění, to je moje volba. A kde jsem byl špatným otcem, když jsi vyrůstala?
Ty ty Ludmila zaváhala. Vždy jsi byl v práci!
Byl jsem v práci, protože jsem tě krmil a oblékal. Vzpomínáš na dětství? Na ten nejlepší školní klub v Brně? Na šaty z Hany Malířky, zatímco ostatní holky nosily staré šaty svých starších sester?
Ludmila mlčela.
Pamatuješ na vysokou školu? Tu soukromou. Pět let jsem šťouchal, abys měl řádný diplom.
Tati
A ten byt, co jsem vám koupil k svatbě? Dvoupokojový v dobré čtvrti? A auto?
Ludmila zčervenala. Nevím, jestli z hanby, nebo ze vzteku.
To je jiná věc.
Ne, to není jiná. Jako matka jsem pro tebe udělal vše, co šlo. Možná i víc, než bylo nutné.
A teď, když mě opravdu potřebuješ, odmítáš!
Petr se nadechl.
Ludo, varoval jsem tě před rokem. Říkal jsem počkej, postav se na nohy. Odpověděla jsi, že sama víš, kdy máš mít dítě. To byl tvůj výběr.
A co teď? Chceš mě potrestat?
Ne. Prostě nebudu platit tvým životem za tvou volbu.
Ludmila vstanula ze židle. V očích jí stály slzy, rty se kroutily ve skrytém hlasitém vzdechnutí.
Nikdy na tebe nezapomenu, jak ses choval!
Možná. Nebo jednou pochopíš, až budeš sama babičkou.
Dcera odešla beze slova rozloučení.
Dva měsíce ticha. Petr volal Ludmila odmítala odpovídat. Posílal zprávy zůstávaly nepřečtené. Vnučku viděl jen na fotkách na sociálních sítích, protože Ludmila se nepodařilo zablokovat ho úplně.
Petr listoval těmi fotografiemi večer. Malá Maška se učila sedět, pak lézt. Usmívala se do kamery, sahala po hračkách. Rostla bez něj.
Bolí? Ano. Ale Petr litoval svého rozhodnutí.
Myslel na to, jak snadno lidé zvykají na pohodlí. Jak rychle se žádosti mění v požadavky.
Ludmila byla vždy taková brala, přijímala, požadovala. A dokud Petr dával, vše bylo v pořádku. Stačilo říct ne a matka se proměnila v netvoře.
Čas ukáže, snad jednou dívka pochopí. Naučí se nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Dospěje, konečně, i když k třiceti letům.
Mezitím Petr žije dál. Chodí do práce, potkává kamarády, plánuje letní dovolenou v Krkonoších. Čeká. Trpělivě, bez zášti, bez touhy po pomstě.
Jen čeká, až jeho dcera překoná ten dětinský egoismus. Vždy byl trpělivý.
