Timur netušil, jak dlouho klečel před těmi starými vraty, s papírem mezi prsty a zlomenou duší.

Timur ani netušil, jak dlouho koloval na kolenou před touto starou dveříčkou, papír sevřený mezi prsty a duše rozbitá na kusy. Jarní vřelý vánek nesl vůni mokré země a divokých květin, přesto v jeho nitru vládla obrovská prázdnota. Čas pomíjel. I jeho matka už byl jen vzpomínkou.
Sabina, s podivuhodnou laskavostí pro někoho tak mladého, mlčela. Stála tiše poblíž a nechala, aby ticho promluvilo za ni. Nakonec mu podala šálek vody.
Vstoupíš? zeptala se.
Timur zvedl oči. Dům se jevil menší, než si pamatoval, ale stále byl stejně skromný. Dřevěné stěny opotřebované, ručně ušité záclony, podlahy skřípějící pod každým krokem. Každý kout dýchal jeho dětstvím.
V kuchyni pomalu tikal starý kyvadlový hodinář. Na stole ležela koš s tvrdým chlebem a servíta s vyšívanými květinami, jednou z nich ručně tkáných s nekonečnou trpělivostí jeho matky. Vedle ležel žlutý fotografický snímek: šestiletý Timur sedící na Raniiných kolenou, oba se smějí.
Babička o tobě mluví pořád, řekla Sabina při přípravě čaje. Vždy říkala, že když se vrátíš, nechci, aby tě tížilo vinu. Věděla, kde je tvůj domov.
Timur mlčel. Díval se po okolí očima plnými bolesti, hledal stopy po matce: ve starém nábytku, ve vůni čaje, v látkách zavěšených na špendlíky a v tom, jak sluneční paprsky pronikaly oknem.
Uchovávala tvé dopisy v krabici na sušenky, dodala Sabina a ukázala mu ji. Uvnitř spočívaly Timurovy staré dopisy, pomačkané časem, ale stále čitelné, i ty, kde jen napsal Mám se dobře. Vše si je zachovala.
A kde je její hrob? zeptal se nakonec tiše.
Na vršku kopce, vedle jabloně, kterou sama zasadila. Každé odpoledne tam stoupala, i v zimě.
Ten samý odpoledne Timur zamířil na kopec. Po cestě sbíral divoké květiny. Náhrobek byl prostý, bez zdobení, jen jméno: Rania Aslanyan, matka Timura a Saidy.
Poklekl. Opatrně položil květiny. Pak, aniž by řekl slovo, vyndal z kabátu malý kašmírový šátek ten, co mu kdysi přinesla a položil jej na hrob. Zůstal tam až do západu slunce.
Když se vrátil, čekala ho Sabina s poznámkovým blokem.
Je to její, řekla. Psala večerové záznamy. Někdy básně, jindy jen myšlenky.
Na jedné stránce byl záznam z roku před její smrtí:
Nevím, jestli se vrátíš, synu. Pokud ano, věz, že jsem tě nikdy nepřestala milovat. Pokud tento dům stojí, bude vždy tvůj. Pokud naše rodina přežije, je to také díky tobě. I když jsi nebyl zde, byl jsi součástí nás.”
Timur strávil noc ve staré dětském pokoji. Poprvé po šestnácti letech usnul bez strachu z minulosti.
Ráno nastoupil brzy, vydal se do vesnice, promluvil si s starostou i sousedy. Nařídil opravu domu, věnoval knihy místní škole a financoval výstavbu malého parku na počest své matky u jabloně.
Zůstat tam nechtěl, ale každý měsíc se vracel. Každou jaro, v den, kdy obdržel tu dopis, přinesl čerstvé květiny a posadil se u hrobu, aby nahlas četl úryvky z Raniina zápisníku.
Naučil se, že matčina láska nezemře. Pouze čeká.