Kdysi dávno, když si často připomínám staré dny, vzpomínám, jak se můj bývalý manžel objevil s kyticí, ale nepřekročil práh.
Jano, podívej se, jaký květ! Tři dny jsem váhala mezi máslovým krémem a slonovinou, téměř jsem prodavačům rozběhla hlavy, řekla Jitka, hladce přejíždíce prstem po strukturovaných tapetách v předsíni a usmívajíc se. A teď vcházím domů a cítím, že je to moje. Konečně všechno tak, jak jsem chtěla.
Věra, Jitčina nejlepší kamarádka už ze školních lavic, přikývla, zabírajíc si kousek domácího zelnýho koláče. Seděly v kuchyni, kde se linulo čerstvé pečivo a silná káva. Ten vůně útulnosti už nahradila starý zápach tabáku, který se kdysi zdál být vrytý do zdí.
Jitko, rozkvétáš, poznamenala Věra a odkládala šálek na podnos. A tenhle rekonstrukční bod je jako tečka. Těžká ta tečka z minulého života. Vím, že tě těší, že jsi místo prodeje bytu raději přestavěla. Jako bys změnila kůži.
Jitka si povzdechla a upravila ubrousek. Bylo to těžké. Když Petr odešel s hlasitým zavřením dveří a prohlášením, že se dusí v tom bažině, zdálo se jí, že život skončil. Dvacet let manželství, dospělý syn Karel, ustálený domov všechno se rozpadlo najednou pro nějakou prchavou svobodu a novou múzu, která se ukázala být mladou administrátorkou z jeho autoservisu. Ale už uplynulo jeden a půl roku. Slzy uschly, Karel podpořil matku, a práce v bance ji nezanechala v prázdnu. Teď, když seděla v nově vymalované kuchyni, cítila nečekanou lehkost.
Víš, Věro, sama jsem tomu nevěřila, přiznala. První měsíce jsem se potácela v mlze. Čekala jsem, že se klíč v zámku otočí. Pak jsem jednou ráno probudila a pochopila: ticho není hrozba. Ticho je, když nikdo neříká, že je polévka přesolená, nikdo neháže ponožky a nevyžaduje účet za každou utracenou haléř.
Náhle přerušil jejich klidný rozhovor ostrý zvuk zvonku. Zněl drsně, ne jako jemné křiknutí kuriéra nebo návštěvy tety Vlady, která občas přistoupila pro sůl.
Jitka a Věra se podívaly na sebe.
Čekáš někoho? zeptala se šepotem kamarádka.
Ne, Karel je na shromáždění, kurýra jsem nevolala Jitka zamračeně vstala ze stolu. Srdce jí najednou podráždělo neklidný úder. Divný předtuch vyrazil chlad po páteři.
Vyšla do chodby, upravila domácí šaty elegantní lněné, ne ten otrhaný háb, který nosila dřív a přistoupila ke dveřím. Nemusela se dívat skrz štěrbinu, jen se zeptala:
Kdo tam?
Za dveřmi nastalo těžké, významné ticho. Pak zazněl známý hlas, který jí předtím rozechvíval nohy, nyní jen vyvolával tupý vlnu podráždění.
Jitko, otevři, to jsem já.
Petr.
Jitka se zastavila, ruce na zámku. Prsty se nechtěly třást. Dříve, když slyšela jeho hlas, už by běžela po bytě, upravovala účes, otírala neviditelné prachy, snažila se zapůsobit. Teď chtěla jen pokračovat v koláči a rozhovoru s Věrou.
Pomalu odklínula západku a otevřela dveře.
Petr stál na schodišti a vypadal jako z filmové scény. V jedné ruce svíral obrovskou kytici bordó růží zabalených do šustivé kraftové papírové fólie. Na sobě měl nové kabát, který mu trochu padal, a šátek házený přes rameno. Zjevně se na návštěvu připravoval, zkoušel pózu, pohled, možná i řeč.
Když uviděl Jitku, rozšířil úsměvem, který kdysi dokázal ovládnout její srdce úsměv rozbíleného, ale okouzlujícího psa.
Dobrý den, Jitko, pronikl baritonovým hlasem a udělal krok, aby překročil práh.
Jitka však neustoupila ani krok. Stála v prahu jako strážkyně, opřená o rám.
Dobrý den, Petře. Co tě sem přivádí?
Petr byl lehce zaskočen. Očekával slzy, křik, objetí nebo okamžité pozvání k stole. Místo toho dostal klidný, zkoumavý pohled, jako by sledoval kočku, která se dostala na střechu, nebo prodavače, který se snaží prodat nechtěný vysavač.
No zakřičel, lehce spustil kytici. Jel jsem kolem. Myslel jsem, že zajdu. Navštívím. Vždyť nejsme cizí. Dvacet let, Jitko, nedá se vymazat.
Nedá se vymazat, odpověděla, nezměníce postoj. Ale sám jsi řekl, že těch dvacet let byla chyba a bažina. Zapomněl? Já to pamatuju moc dobře.
Petr zamračeně zakroutil hlavou, jako by měl zubní bolest.
Jitko, kdo si pamatuje staré Byl jsem v rozrušení. Krize středního věku, nevěděl jsem, co nosím. Jsi chytrá žena, měla bys to pochopit. Muži jsme slabí, impulzivní.
Znovu se snažil udělat krok vpřed, přes koš ve vstupní hale.
Stůj, řekla Jitka tiše, ale pevně. Nechápej to.
Co tím myslíš? oči Petra se rozšířily. Jitko, co chceš? Stojím tady s květinami jako blázen, sousedi koukají. Nech aspoň do chodby, promluvíme. Vidím, že jsi provedla rekonstrukci? Tapety nové drahé, že?
Petr protáhl krk a snažil se nahlédnout za její záda, zhodnotit výdaje.
Petře, mluvíme tady. Mám hosty, odpověděla, aniž by se otáčela.
Hosté? v jeho hlase zazněla žárlivost. Kdo? Chlápek? Tak rychle našel náhradu?
To je Olina. A i kdyby to byl muž, už tě to nezajímá. Jsme rozvedení, Petře. Oficiálně už půl roku. Ty jsi chtěl svobodu.
Petrovi se ulevilo, že před ním stojí jen Věra, ne nějaký mytický soupeř. Změnil takt: úsměv se rozšířil, oči zalekl.
Jitko, přestaň. Vidím, že se zlobíš. Máš právo. Byl jsem špatný. Všichni kolem jsou špatní. Víš, co jsem přehodnotil?
Opravdu? Co jsi přehodnotil? Že múza neumí vařit boršč? Nebo že pronajatý byt stojí peníze a plat v autoservisu není pružný?
Petrovo maskování upustilo. Všimla si, že pravda dřela na povrch. Šuškalo se o jeho mladé přítelkyni, která měla vysoké nároky, a o problémech v jeho podnikání. Jitka ale zůstala lhostejná; její nezúčastněnost Petra děsila víc než hněv.
Co to má společného s borščem? vyjádřil se rozhořčeně. Mluvím o duši, o rodině. Už není nikoho blíž než tebe. Prošli jsme spoustu Karel Jak je, mimochodem? Volal minulý týden, řekl, že peníze nechce
Karel je dospělý, má vlastní hlavu. Pamatuje, jak jsi odešel, Petře. Jak jsi křičel, že nás taháš dolů.
Nekřičel jsem! vybuchl Petr, ale rychle se uklidnil. Jitko, staň se už neškodníkem na prahu jako školák. Dovol mi projít. Přinesl jsem tvé oblíbené květiny růže. Bordó.
Jitka se podívala na růže. Krásné a drahé. Dříve by se rozplakala. Dnes se zdály cizí, jako vánoční stromeček v červenci.
Díky za květiny, ale nepotřebuji je, odpověděla klidně. Nemám pro ně vázu a vůni růží jsem už dávno ztratila. Teď mi líbí tulipány nebo jen zelená.
Ztratila? Jak můžeš ztratit růže? Petr zmateně mrkl. Říkáš blbosti, jen aby mě bodl.
V tom okamžiku se z kuchyně vyklubala Věra. Rozhodla se, že kamarádce pomůže. Viděla Petra s kyticí a zakřičela, opírajíc se o zeď chodbového konce.
Petře! Nepřišel jsi jen tak, řekla nahlas. My se tu už máme, bez tebe.
Ahoj, Věro, zamumlal Petr, nespokojený z jejího přítomnosti. Měl bys ženě říct, aby tě pustila dovnitř.
Bývalý manžel, opravila Věra. A tohle je její dům, kdo chce, ten a vstoupí. A co jsi, zhubnul? Nežereš už?
Petr ignoroval Věrin výstřel a znovu se soustředil na Jitku. Pochopil, že ztrácí kontrolu. Tradiční taktiky nefungovaly. Musel jít do poslední fáze.
Jitko, poslouchej, jeho hlas se ztišil a promluvil upřímně. Udělala jsem chybu. Monstrózní chybu. Žil jsem sám, zkusil vaši svobodu všechno to byl jen hon za ležérním šumem. Chci domů. Chci k tobě. Možná teprve teď chápu, jak moc tě miluji. Zkusíme to znovu? Pomůžu s opravou, co zbylo. Ruce mi rostou z místa, kde jsem je ztratil.
Jitka ho sledovala a neviděla muže, se kterým byla dvacet let v manželství, ale vyčerpaného člověka, který hledá útočiště před bouří. Nechtěl ji; chtěl pohodlí, chutný večerní pokrm a pocit, že je pořád potřebný.
Petře, řekla tiše, hlas však zněl jako ocel. Není nic k dopracování. Všechno mám hotovo. V bytě i v životě.
Ale já zakutálel. Změnil jsem se!
Lidé se nemění, Petře. Jen se přizpůsobí. Odešel jsi, protože tě nudilo. Vrátil ses, protože ti tam chybí. A kde já? Nejsem nouzová zastávka mezi tvými dobrodružstvími.
Nouzová zastávka? Co to máš za slova? Jsem rodinný muž! Jsem otcem našeho syna!
Byl jsi. Pak jsi zvolil jiný život. Přijal jsem to. A víš co? Ten nový život se mi líbí. Bez tebe.
Petr zůstal stát, ohromený. Očekával výbuch, výčitky, rozčilený křik takové scénáře zvládl. Ženskou hysterezi lze utišit polibkem nebo slibem, ale klidné, argumentované ne prorazilo jeho obranu. Uvědomil si, že žena v elegantní šaty na prahu svého nově vymalovaného bytu už není jeho manželkou. Je cizí. Ten práh se stal nepřekonatelnou hranicí.
To myslíš vážně? zeptal se vyčerpaným hlasem. Takhle mě vyhodíš? Ani čaj nevrhneš?
Ne, čaj nevrhnu, odpověděla chladně. Mám čaj jen pro ty, kdo mě oceňují, ne pro ty, co mě využívají. Jdi domů, Petře. K té, pro kterou jsi pálil mosty. Nebo k mamince. Kamkoli chceš. Ale tady už není tvůj domov.
Začala pomalu zavírat dveře. Petr instinktivně postavil nohu, aby zablokoval zámek, ale při pohledu do Jitčiných ledových očí stáhl krok. V jejím pohledu nebyl strach, jen odhodlaná připravenost volat policii, kdyby se začal boulet.
Budeš litovat, Jitko! křičel, když maska úplně spadla. Po čtyřiceti pěti letech? Kdo mě bude chtít? Muži neleží na silnici! A ty budeš plakat do polštáře!
Už jsem plakala, Petře. Před dvěma lety. Všechno dobré.
Dveře se pevně zaklapaly a zámek zazvonil.Jitka pak s klidem zamířila k oknu, odkud sluneční paprsek zalil stůl, a věděla, že její život už nikdy nebude patřit nikomu jinému než jen jí samotné.
