Davide, to je vážně? Ty zase s těmi otravným růžemi? napářila Anna, když si prohlížela kytici. Říkala jsem ti stovkykrát, že mám ráda pivoňky. Pivoňky, chápeš? Nebo mě vůbec neposloucháš? Co tedy vlastně posloucháš?
David ztřásl v prahu. Červené tváře mu zčervenaly a v očích se mu mihlo ono vinuztracené, zmatkuvyjádřující pohled, připravený udělat cokoliv pro její úsměv.
Omlouvám se, milá, zapamatuju si to. Příště budou rozhodně pivoňky.
Anna nechatoucně položila kytici na stůl, aniž by ji očuchala. Růže však byly pěkné bujné, vínové, s kapkami rosy na okvětních lístcích
Paní Alena Svobodová si pamatovala, jak její dcera poprvé přivedla Davida domů. Vysoký, široký na ramenou, s otevřeným úsměvem a drsnýma rukama inženýr. David se na Annu díval, jako kdyby byla největším zázrakem světa. Otec Vladimír Dvořák tehdy souhlasil s úsměvem za zády: Normální kluk, vážný typ.
Prvních patnáct měsíců vše klapalo. David vozil Annu na Vltavu, dával dárky k výročí i jen tak, trpělivě naslouchal nekonečným historkám o kamarádkách a kolegyních. Ale Alena začala vnímat podivné: dcera o něm mluvila sníženě, občas s lehce přikrytým znuděním, někdy i pohrdavě Davídek přinesl dort, víš? Já jsem na dietě. Zase volá, přichází jako špatná káva. Prohlížela jeho dárky jako daň, ne jako pozornost.
Ve druhém roce se objevily hádky. Spíše je iniciovala Anna, protože se jí strašně nudilo.
Miluješ mě vůbec? Co? Miluješ? ptala se pravidelně, obvykle večer. Nevypadá to.
Aničko, byl jsem celý den
Přesně! Celý den někde jinde, a já tady sama! Možná ti přišla jiná?
David se omlouval, vysvětloval, přísahal. Anna se naštvala den či dva, pak ho milostně odpustila. Přinášel květiny, knihu, kterou chtěla, vstupenky do divadla. Svět se zase usadil až do dalšího výbuchu.
Důvodů bylo vždy dost. Řekl špatně, podíval se jinak, nezanechal lajk pod fotkou. Zdržel se v práci. Odpověděl příliš rychle na zprávu znamenalo to, že sedí u telefonu místo práce. Příliš pomalu že ji ignoruje.
Dost! Rozešli se! tato věta se v jejich vztahu ozývala příliš často.
A pokaždé David přišel první s prosbou o odpuštění. Anna si dávala pauzu: den, tři dny, týden. Potom se roztopila.
Alena jednou opatrně zeptala:
Aničko, miluješ ho opravdu? Nebo ti prostě vyhovuje?
Dcera zamrskla:
Mami, co to máš na mysli? Samozřejmě, že ho miluji. Jen občas je tak otravný, že už nemám sílu.
Pět let uběhlo v tomto podivném tanci: vášeň hádka rozchod smíření. David už měl šediny na spáncích, ač mu nebylo ani třicet. Zhubnul. Úsměv se mu objevoval zřídka. Přesto vydržel. Proč? Alena tomu nerozuměla. Snad pro naději. Pro víru, že jednou všechno bude jednodušší a klidnější.
Šestý rok přinesl návrh.
Prsten byl elegantní tenký zlatý pás s malým, ale čistým diamantem. David se připravil: rezervoval stůl v luxusní restauraci na Staroměstském náměstí, domluvil hudebníky, dokonce si napsal řeč na papírek, který pak, s rozpakem, přečetl nahlas.
Anna řekla ano. Však lehce, jako by jí nabídli dezert ke kávě. Ne příliš chutný dezert. Ale prsten nasadila, vyfotila ho na sociální sítě a zavolala kamarádkám.
Alena objala budoucího zeťáka pevně, mateřským způsobem:
Davide, jsem ráda. Opravdu, moc ráda.
Vladimír podal ruku:
Vítejte v rodině. Oficiálně teď.
Přípravy na svatbu začaly okamžitě. Anna převzala otěže: šaty z butiku, fotograf se slavným portfoliem, živé orchideje na stolech. David přikývnul na vše, podepsal mapu, souhlasil s každým výstřelem. Chtěl, aby ten den byl dokonalý pro svou budoucí ženu.
Měsíc před termínem vše zkolabovalo.
Co to je? ukázala Anně výpis z menu. Duha? Vážně sis vybral Duha?
Tam je skvělá kuchyně, Aničko. Už jsme to ochutnali, líbilo se ti.
Líbilo se?! Říkala jsem Bílá zahrada! S terasou! S výhledem na řeku! A ty mi házíš nějakou pohrdelnici!
Tam už není volno na náš den. Volal jsem, už je tam rezervováno.
A co? Měl jsi se domluvit! Přinést peníze! A místo toho jen Anna se dusila hněvem. Dost! Svatba se ruší! Už mě to nebaví!
Hodila menu na podlahu a vyběhla z místnosti. Obvyklý scénář: má čekat na omluvu, David přijde a bude prosit o milost, Anna ho potlačí pár dní a promění hněv v shovívavost. Tentokrát se neomluvil. Asi už byl unavený.
Následující den David přišel pro věci. Anna ho sledovala, jak sbírá holící strojek, nabíječky, bundu ze skříně.
Jsi vážně? stále nedokázala uvěřit. Jen tak odejdeš? A mě opustíš?
David zapnul zip, podíval se na ni dlouze s nejasným výrazem.
Buď šťastná, Aničko. Opravdu
A odešel
Anna čekala týden. Pak dva. Telefon mlčel. Žádné zprávy, žádné hovory, žádné nečekané návštěvy. Několikrát otevřela konverzaci s ním kurzor blikal v prázdném poli ale nic nepsala. Hrdost jí nedovolila. David měl přijít první. Vždy byl první.
Uplynul měsíc.
Možná je nemocen? Anna kolébala se po matčině kuchyni. Nebo je na služební cestě? Nebo měl bych mu zavolat?
Alena mlčky míchela boršč.
Mami, řekni něco!
Co můžeš říct, Aničko? Pustila jsi ho odešel.
Já jsem ho nepustila! Jen
Co?
Dcera ztichla, nedokázala odpovědět.
O dva měsíce později kolegyně Anny, Štěpánka z účetního oddělení, náhodou během oběda spustila:
Slyšela jsem tvého Davida včera. S nějakou holkou, světlou, roztomilou.
Anna spadla vidličku.
S kým?!
Nevím. Novinka, asi. Smáli se, drželi se za ruce To bylo tak hezké, až jsem si zuby zatřásla.
Večer Anna začala prohrabávat jeho sociální sítě. Profil byl otevřený už dlouho ho přinutila zrušit soukromí. Nových fotek nebylo, ale v přátelích se objevil neznámý jméno: Kateřina Šolcová. Upravený profil s krajinami a koťaty. Na fotce dívka kolem dvaceti pěti s mírným úsměvem.
Anna listovala její stránku až do tří ráno.
Alena sledovala, jak se dcera mění. Ztratila se její sebedůvěra, ve tváři se objevila chladná posměšnost. Anna hubla ne tak, jak chtěla, spíše nezdravě, pod úzkým pohledem. Pod očima se objevily tmavé kruhy. Rozhořčení na hraně hysterického výbuchu.
To je všechno jeho vina! zuřila Anna na rodiče. Šest let! Šest let života a takhle ho opustí! Pro nějakou nevýznamnou myš?
Ty jsi ho sama pustila, tiše připomněla Alena.
To není ono!
Čím to je jiné?
Anna nedokázala vysvětlit.
Rok utekl, aniž by si všimla, ale bolestivě. Anna sledovala Davidův život přes displej: byli na grilování s Kateřinou, na koncertu kapely, fotka s nápisem Přestěhovali se! společný byt. Všechno, co si přál. Pak se objevila fotka prstenu na tenkém ženském prstu. Řekla jsem ano! popisek a tři srdce.
Alena narazila na tento příspěvek náhodou, listovala feedem. Kateřina zářila na fotce, David byl vedle ní, opět usměvavý, s živýma očima. Jako dřív, předtím, než mu vyčerpali radost po kapkách.
Skvělá práce, Davide, pomyslela si Alena. Konečně.
Anna mezitím zkoušela nové vztahy. Igor vydržel čtyři měsíce odešel po hádce kvůli pozdnímu příchodu na narozeninovou oslavu kamarádky. Sergej vydržel dva utekl, když Anna udělala scénu v restauraci před jeho kolegy.
Všichni muži jsou stejní! zakřikla další bývalý, sedící v rodinné kuchyni. Nespolehliví, sobečtí!
Vladimír mlčky žvýkal kotletu. Alena dolévala čaj a přemýšlela, jak podivně je uspořádán život. Dcera sledovala telefon, listovala cizími šťastnými fotkami, občas se vracela k vlastnímu neklidu.
Alena se usmála. Byla ráda, že se Davidovi podařilo uniknout Aniným pastím. Ano, to byla její dcera. Ale Alena věděla, jaký má charakter.
Na dalším rodinném večeři Anna opět pustila starou gramofonovou desku.
No, Davíde, aspoň byl trpělivý. A ti Nemůžete jim něco říct, hned se urazí!
Třeba to není na nich? tiše navrhl Vladimír.
Tati, o čem mluvíš?
Ten jen pokrčil rameny:
No, třetí muž za rok odchází. Zvláštní shoda.
Anna se rozčílila:
Takže jsem já viníkem, že?
Rodiče mlčeli. Někdy ticho mluví hlasitěji než slova.
Později Alena přemýšlela, jak dceru naučit pravdě. Láska není hra, kde můžeš neustále mačkat tlačítko uložit a vracet se do pohodlných okamžiků. Trpělivost není nekonečná. Manipulace rozkládá důvěru pomalu, ale nevratně, jako rez sežere kov.
Anna obviňovala svět z nespravedlnosti a čekala na prince na bílém koni takového, který bude vydržet její výstřelky věčně.
Alena setřela poslední talíř a uložila ho do skříně. Přes otevřené dveře zahlédla dceru v obýváku opět zanořenou do telefonu, listující cizí stránky. Věděla, že Anna viděla fotky Davida a Kateřiny, jejich šťastné tváře a zamilované pohledy. Alena i tak sledovala Davidův život.
Třicet let zpátky Alena poprvé vzala na ruce malou dceru a přísahala ji chránit před všemi neštěstími. Ale Annu si samá uvázala na osamělost. Aby mohla být šťastná, musí se změnit. Jinak se nikdy nedozví, co to znamená být manželkou a matkou.
Z toho všeho plyne, že pravá láska potřebuje svobodu a úctu; vztah, který se udržuje jen manipulací a neustálými hádkami, nakonec zůstane prázdný. Pouze když si oba zvolí poctivost a vzájemný respekt, může vzniknout skutečné štěstí.
