Souseda jsem si zvolil jako člověka, který si myslí, že může po všechno žádat. Teď už jen čeká, až se nastěhuje k nám.
Potřebuji cizí pohled. Situace vypadá takto: moje dcera Vendula je kamarádka s chlapcem z vedlejší ulice, který je o pár let starší. S matkou toho chlapce, naší sousedkou Markétou, se občas setkávám, ale nepovažuji ji za kamarádku.
Začali jsme si s Markétou častěji povídat kvůli dětem. Potkáme se na procházkách, ona mi dává oblečení, které je pro jejího syna moc malé a on to nemůže nosit. Všecky věci vracím a vždy mu nosím džusy a sladkosti jako poděkování. Pak jsem se rozhodl, že už nic od ní dál nebudu přijímat raději vše nakoupím sám, abych se necítil zavázaný.
Postupně se naše klidné procházky proměnily v podivný vztah. Markéta mě začala pravidelně žádat o něco. Z běžné žádosti se stalo: Dej mi kafe! Když někdo miluje kávu, měl by si ji koupit sám a ne každý den na ni šlapat. Navštěvuje nás, i když jsem ji nikdy nepřijal jako hosta. Když vidí hračky Venduly, rozpláče se a odnáší si je domů. Chce mít všechno. Už nám odebrala spoustu věcí.
Nikdy nás nepozve k sobě, argumentuje, že její matka je nemocná, i když matka bydlí v samostatném pokoji. Nemá problém požádat o léky, když je její syn nemocný, a ptá se na věci, které by měly být v každé běžné domácí lékárničce. Občas si dokonce vyžádá něco jen pro sebe. Nedokážu pochopit, jak může takhle žít. Každá matka by měla mít po ruce prášek na snižování horečky. Rozdává téměř prázdné balení a lahve. A nakonec to koupila i pro mé dítě, takže už mu nemohu podávat žádný lék.
A to není vše. Pravidelně se ptá, jestli máme něco k jídlu pro jejího syna. Já se jí ani ostatních sousedů na to neptám! Vařím jen pro Vendulu a to je všechno. Používá náš košík v obchodě, aniž by se zeptala, jestli může. Vždy chce mít to, co nemá. A vždy jí něco chybí.
Jednoho dne mě její drzost šokovala. Když byla moje celá rodina nemocná, dostala jsem telefonát, že sousedka přijde na kafe, ale bude u svého syna. Miluji děti, ale mám toho už plné zuby, že cizí děti vcházejí jako do obchodu, prohlížejí si věci mého syna a vybírají si, s čím chtějí hrát. Řekla jsem jí, že jsme všichni nemocní a že ji můžeme nakazit. Měla jsem jí říct, že ji nepozýváme.
Její návštěvy nikdy nepřicházejí s otázkou Můžeme vejít? Přichází vždy bez pozvání a něco požaduje: Dej mi to. Je jí jedno, jestli jsem zaneprázdněná nebo jestli chci, aby jí něco dala. Je to, jako by si okupovala můj osobní prostor.
Už dlouho jsem jí nevolala a ani ji nepozvala na procházku. Přesto ona sama volá, píše mi zprávy. Jeden kamarád mi říká, že mám jen dvě možnosti: dál tolerovat její bezostyšnost nebo přerušit kontakt. Nechci se s ní hádat děti jsou kamarádi a bydlíme blízko. Brzy ji budeme společně odvádět do školy. A já nevím, jak se s takovými lidmi hádat.
