Deník, 12. října 2024
Dnes jsem si musela promluvit s někým, kdo není přímo zapletený do našeho sousedského dramatu, abych si urovnala myšlenky. Situace je taková: moje dcera Anička se spřátelila s chlapcem z vedlejších domů, Tomášem, který je o pár let starší. Jeho matka, paní Jana, občas přichází na návštěvu, ale neřekla bych, že s ní mám přátelský vztah.
Naše setkání začala díky dětem. Často jsme se potkali při procházkách po parku, paní Jana mi přinášela oblečení, které už Tomášovi bylo malé, a já mu zase nosila džusy a drobnosti jako poděkování. Pak jsem si řekla, že už nebudu nic přijímat, raději si vše koupím sama, abych se necítila povinná.
Postupem času se ty poklidné procházky změnily v podivný vztah. Paní Jana mě začala pravidelně žádat o různé maličkosti. Co začalo jako Můžeš mi prosím přinést kousek mléka? se proměnilo v Dej mi kafe!. Kdo rád pije kávu, by si ji měl koupit sám, místo aby o ni každý den prosil. Přijde k nám, aniž bych ji kdy pozvala, a když uvidí Aniččiny hračky, rozjedou se a odnáší si něco domů. Vypadá to, že chce mít vše.
Nikdy mě nepozývá na návštěvu k sobě, argumentuje to maminkou, která je nemocná, ačkoliv maminka má samostatný pokoj. Neváhá také požádat o léky, když je Tomáš nemocný, a ptá se po věcech, které by měla mít každá domácí lékárnička. Občas si dokonce vyžádá něco pro sebe. Nechápu, jak někdo může takhle žít. Jednoduchý lék na snížení horečky by každá matka měla mít po ruce. Paní Jana rozdává téměř prázdné balení a lahve, a to dokonce i pro mé dítě, které už nedostává potřebnou péči.
A není to jen o lécích. Pravidelně se ptá, jestli máme něco k jídlu pro jejího syna. Já ale ani ona, ani ostatní sousedé se na to neptáme. Vařím pro své dítě a to je vše. Paní Jana si často bere náš nákupní košík, aniž by se zeptala, a vždycky chce, co ji chybí. Vždycky něco chybí.
Jednoho dne mě její drzost šokovala. Když byla celá moje rodina nemocná, dostala jsem telefonát, že přijde na kávu, ale že bude u svého syna. Mám ráda děti, ale mám už dost toho, že cizí děti přicházejí do našeho domu jako do obchodu, prohledávají Aniččiny věci a vybírají si, s čím si chtějí hrát. Řekla jsem jí, že jsme všichni nemocní a mohli bychom ji nakazit. Měla jsem jí říct, že ji nepozveme.
Její návštěvy nikdy nepřicházejí s otázkou Můžeme vejít?. Přichází bez pozvání a požaduje: Dej mi to. Je jí jedno, jestli jsem zaneprázdněná nebo jestli chci něco dát. Je to, jako by si okupovala můj osobní prostor.
Už jsem ji dlouho nevolala ani ji nevyzývala na procházku, ale ona sama mi volá. Jeden z mých přátel říká, že mám jen dvě možnosti: buď budu dál tolerovat její neomalenost, nebo s ní přeruším kontakt. Nechci se s ní hádat; děti jsou přátelé a bydlíme blízko. Brzy budeme společně odvážet děti do školy. A já vůbec nevím, jak se s lidmi hádat.
