Igor příliš nepřemýšlel. Ani nevěděl, proč vyslovil ta slova, která se zdála nemožná.

Igor nepromýšlel dlouho. Dokonce netušil, proč vyslovil ta slova, jež se zdála nepředstavitelná.
Byl čtvrtek na počátku prosince. Déšť bušil příšerně, jako by nebe plakalo spolu se zemí, zaplavoval prázdné ulice i ten malý domček, kde bydlel Igor Sokolov.
Igor měl čtyřicet dva let a žil tiše, téměř neviditelný pro svět, se svou dcerou Tamarou, desetiletou dívkou, v jejíchž očích se zdálo, že nese tíhu domu. Úmrtí Larisy, Igorovy manželky, před dvěma lety zanechalo chladnou a hlubokou prázdnotu. Rakovina ji vzala rychle, a s ní i smích, slova, teplo. Život se zúžil na pracovní rutinu, školní úkoly, osamělé jídlo a vyhaslé vzpomínky.
Pak však v tu noc vše nabralo nový směr.
Naléhavý úder na dveře přerušil jednotvárnost. Když Igor otevřel, stála před ním žena promoklá až na kosti, se třemi dětmi přitisknutými k sobě. V očích měla zoufalství a únavu někoho, kdo nemá kam jít.
Jmenuji se Katja promluvila roztřeseným hlasem. Můj muž zemřel před šesti měsíci při pracovní nehodě. Rodina se mi odvrátila. Auto se zde porouchalo. Nemáme kde přenocovat.
Igor nepřemýšlel. Dokonce netušil, proč řekl slova, jež se zdála nemožná:
Zůstaňte dnes s námi.
Šest lidí v malém bytě se dvěma pokojemi, bez místa ani pohodlí pro všechny, ale se společným toužením: ne být sami.
Tamara, aniž by protestovala, vzdala svou postel nejstarší dceři Katji, zatímco ostatní se posadili na podlahu, obklopeni dekami a sny.
Následující dny byly vírem chaosu. Smích se mísil se vzlykáním, rozbité talíře, oblečení všude, a život hlasitě zakopl tam, kde dříve panoval ticho. Současně se začaly tvořit neviditelné vazby, které rodiny spojují.
Katja vařila horké polévky, pomáhala s domácími úkoly a postupně se stala Tamarinou kamarádkou. Děti oslovovaly Igora jako tátko a každý den se učily novým věcem: řezat dřevo, opravovat nábytek, stavět pevnosti z polštářů.
Samota se rozplývala v nový, neúplný, ale pravý rytmus. Igor netušil, jestli dokáže znovu cítit, ale teplo té improvizované rodiny mu vrátilo něco, co považoval za ztracené navždy.
Obec si všimla změny. Někteří šeptali, jiní obdivovali. Říkali, že Igor je svatý. On jen usmíval:
I mě zachránili.
Jedno odpoledne, už na jaře, Katja našla starou fotografii ve šuplíku. Na snímku byla Larisa, usmívající se, s Tamarou v náručí. Fotografie probudila spící vzpomínky. A také jistotu, že pravá rodina se ne vždy rodí z krve, ale z lásky, kterou buduje krok za krokem uprostřed bouří.