Mami, táta zase peníze bere
Lada rychle skákla ke skříni. Mezi kabáty našla zapuštěnou hromádku peněz a spočítala je. Chybí jen dvě stovky korun! Peníze vůbec nebudou stačit na dříví, které si šetří na zimu, a Staš o tom ví do pokladničky nic nekladl!
Lada všechny peníze svinula a ukryla pod koberec v dětském pokoji.
Pojďme na večeři, zavolala děti.
Rozlila do misek polévku, nalila čaj a každému položila po dvou sušenkách.
Mami, proč si nic nedáš? zeptal se Mikuláš, vážně zírající.
No, zaprvé nemám ráda sladkosti a zadruhé musím hlídat postavu.
Milan se na ni podíval:
Mami, ale přesto jsi krásná!
Lada se zasmála:
Jídle, pojďte!
Po večeři umyla nádobí, pak vstoupila do pokoje. Michal četl pohádku Libuši, zatímco Petr kreslil.
Dám vám deset minut na dokončení, pak výstřel!
Políbila je všechny a odešla. Musí zašít Janovu bundu rozčílil se ve škole a pak si může odpočinout. Vzala jehlu s nití.
***
Před deseti lety se vdala za Staše, měla tehdy osmnáct let, žádnou zkušenost ani rozum. Staš byl šikula, peníze měnil jako karty, a ona, naivní dívka, věřila, že on umí vydělávat. Po svatbě zjistila, že Staš utrácí peníze získané prodejem bytu, který dostal od rodičů.
Co máš ještě, co bys mohl prodat? zeptala se.
K čemu? Máš už velký byt.
Prodáváš své jediné bydlení jen proto, aby sis šetřil? vykřikla.
Stačí jednou žít! odpověděl Staš.
Dlouho myslela, že problém leží jinde, ale nakonec to pochopila. Když se narodili Mikuláš a Petr, Staš na chvíli našel práci, ale brzy odešel hledat další. Není kde ho cenili tak, jak chtěl. Pak přišla malá Libuše. Lada snila o velké rodině, ale po narození dcery zjistila, že pokud nebudou šetřit, hlad a neštěstí se přiblíží. Rozhodla se pronajmout byt a přestěhovat se do vesnice, kde stál prázdný dům po tetičce.
Staš odmítl:
Asi raději zůstanu ve městě.
Lada se rozčílila:
Zůstaneš! Ale ne v tom bytě, zítra sem přijdou noví nájemníci.
Cože? Tyhle nájemníci? křičela.
Staš si nakonec sbalil kufry a odjel na venkov. Půl roku hledal práci na farmě, v pilárně, kde se dá něco vydělat, ale nic mu nevyhovovalo.
Marína, Ládina kamarádka, mu neustále říkala, že Staš jen bloudí. Lada na to:
Kdo ví, třeba se nám jednou zalíbí.
Marína jen zamrkávala:
Už tě rozvedou!
Po odchodu Staše se ozval rachot dveří. Vstoupil muž v dlouhém kabátě, sundal si bundu a posadil se ke stolu. Lada šila dál.
Co se děje? zeptal se Staš. Přijel jsi jen na večeři?
Vzal jsem peníze? zaskočil Staš.
Jo, už jsou tady! Musím koupit dříví a Janova bunda je roztržená!
Staš se podíval překvapeně.
Cože, mám jít spát hladový?
Lada jen povzdechla a odešla. Staš chvíli seděl, pak se zvedl, oblékl se a s hrozivým Už se na mě připrav! zmizel v noci.
Deset let uplynulo, Staš zůstával věčně mladý a pohledný. Lada si prohlížela své ruce nehty krátké, kůže drsná od ledové vody. Musela se učit dojit krávy, i když nikdy předtím s nimi nepracovala.
Jednoho rána, když se vrátila domů, našla v obýváku dvě velké kufry, na pohovce seděli děti a na židli Staš. Vstal, když Ladu uviděl:
Co jsi udělala? Děti bez otce, všechno kvůli tobě!
Lada se zasmála:
Najdeš horšího blázna?
Staš se červeně zlobou chytil kufry a běžel ke dveřím, ale zasekl se o starou dřevěnou desku, o které mu Lada už mnohokrát říkala.
Takhle to nejde, zamručel, a Lada mu s lítostí řekla:
Už žádné šampaňské, stačí nám čaj.
Děti se zeptaly:
Mami, už se táta nevrátí?
Asi ne, milá.
Lada se cítila, jako by jedla vlastní bonbóny.
Další den se dozvěděla, že Staš odjel ze vesnice. Snad je vzduch čistší, pomyslela si. Po týdnu se začaly zpožďovat platby, a Lada musela jet do města požádat o dovolenou.
Mikuláš najednou zakřičel:
Mami, rozbil se auto kousek od nás!
Lada vyhlédla skleněnou okenní díru. Před domem stála stará auto, kolem běhal muž, který se třásl zimou.
Bude mrznout, ne? zeptala se.
Nepřijede, motor se nechce rozjet, už půl hodiny ho sleduju.
Přinesme mu čaj.
Mikuláš přinesl mladého muže, třicetiletého Maxima, který se skřípělově usmál:
Děkuji, zahřu se a pošlu se. Jmenuju se Max.
Lada mu podala čaj a on se posadil. Děti ho sledovaly zvědavě.
Jste mladí, jsou to vaše děti? zeptal se.
Moje, samozřejmě. odpověděla Lada.
Šťastní? ptal se. Já jsem vždycky chtěl velkou rodinu.
Max se zasmál:
Manželka nechtěla děti, rozvedl jsem se, a pak se nic nevydařilo.
Když mu zazvonil telefon, odpověděl rozčileně:
Co to zase?
Však máme sníh, evakuátor nepřijde do rána.
Lada mu podala podnos:
Počkat můžete, ráno pošlu auto.
Max se podivil:
Opravdu? A váš manžel?
Ten nic neřekne, utekl.
Zavřel telefon a řekl:
Jsem tady se třemi dětmi a jednou mám jen vás.
Ráno se Max probudil a zjistil, že dívka Svéta mu podkládá cukrovinku pod polštář. Málem plakl.
Po dvou dnech se u vrat objevil známý vůz. Michal, který vše vidí první, zakřičel:
Děde Max přijel!
Mikuláš byl nadšený, protože Max slíbil přivézt starou herní konzoli. Max přivezl i dva balíčky dárků. Když vešel, Lada už nebyla samotná vedle ní stála žena, která se podívala na Maxe s výrazem zvědavosti. Lada, oblečená v pracovním oděvu, řekla:
Maxi, promiňte, nemám čas na čaj, Marína se postará, a já musím do autobusu.
Jedete do města? zeptal se.
Ano. odpověděla Lada.
Max se rozhodl:
Vezmu vás.
Marína tiše zatlačila Ladu stranou.
Cestou Lada Maxovi tiše vyprávěla, proč jedou do města. On souhlasil:
Pojedu s vámi, i když nic nezbytného není.
Děkuji, opravdu. Lidé jsou dobrí, i když…
Lado, buďme si kamarádi!
Marína se zasmála:
Jo, a co děláte tady?
Mám řemeslný ateliér na výrobu nábytku, malé, ale známé v našem městě. Jdu si pro koupený pozemek.
Dorazili k Ládinému domu, otevřeli dveře a vstoupili. V předpokoji ležely Stašovy boty, dál ženské lodičky, a Staš, zabalený v ručníku, šel do pokoje s láhvemi šampaňského.
Lado? Odkud jsi? málem spadl láhev.
A co děláš v mém bytě? zeptal se.
Nájemníci odešli, potřebuju kdežto bydlet!
A můj byt? odpověděl Staš.
Vlastně je i můj!
Cože? Žiju s tebou už deset let! Nemám ani kout pro sebe!
Lada šla dál a ze zákoutí se vynořila mladá žena.
Stašku! Kdo je to?
Lada jí podala šaty.
Vyklidněte tuhle byt a staňte Staška!
Žena rychle oblékla a vyběhla. Staš se posadil na pohovku.
Neodejdu! Kdybys chtěla, měj lepší plán, než přicházet prosit.
Staš se podíval na Maxima, který se usmál:
Ochranka má pět minut na přípravu, potom vám připomenu, že jsem se učil box na patnáct let.
Lada vyšla do kuchyně, kam Max přišel s telefonem a diktoval adresu.
Počkat, přijdou, zamknou dveře.
Lada poděkovala:
Děkuji, Maxi, bez tebe bych nezvládla.
Max se podíval a Lada červeně zčervenala.
***
Uplynuly tři roky. Marína a Lada si povídaly u čaje.
Štěstí, že ten dům vyhrál tvůj manžel!
Jo, Max všechno dělá pro nás.
Marína se otočila k portrétu dětí, který Lada doplnila.
Můžeš mi také nakreslit?
Samozřejmě, Maríno! Mám teď hodně volného času.
Marína se podívala překvapeně, ale v tom okamžiku vstoupil muž a chytl ji za rameno.
Chci chlapce i dívku! Nakonec bude naše velká rodina!
