Ráno se Václav Petrovich probouzel ještě před budíkem na starém mobilu. Přesto si budík nastavil z zvyku dříve v závodě se bál, že zaspí směnu. Teď už se nicho nebálel, ale každou večer ruce samoodmýchly k telefonu, nastavil si hodinu07:00a s pocitem podivného klidu se těšil k zítřejšímu zvuku.
Vstával obvykle kolem05:30. Ležel a poslouchal, jak se vvýtahu cinkají dveře, jak si soused nadpřízemím spěchá do práce a něco těžkého spadne na podlahu. V pokojí bylo chladno, starý okna bez dvojitého skla peníze mu chyběly na výměnu. Na parapetu stála sklenka se zasychajícím zbytkem čaje ze včerejška. Měl bych ji umýt, pomyslel si a otáčel se na druhou stranu, prodlužujíc si chvíli, než vstane.
Byt získal po výměně s prababičkou Zuzanou už v devadesátých. Dvě místnosti, kuchyň a úzký chodby. Každý kout mu byl dobře známý až po poslední skvrnu nalinoleu. Vloži, kde spal, stál starý komod, kde schovával nádobí, fotografie a několik svazků papírů. Tyto svazky raději nerůpal byly to jeho životopisné dokumenty: pracovní knížka, úřední rozhodnutí, výpisy z platu. Pohled na ně mu jen přiváděl únavu.
Zvedl se, oblékl si teplý župan a šel do kuchyně. Zapnul plynový sporák, postavil konvici. Na parapetu se krčili květináče, které kdysi milovala Zuzana. Teď je zaléval podle vlastního rozpisu a občas s nimi povídal, když vbytě zavládla tichá nuda.
Vnučka Ondra měl přijít večer, pomoct s telefonem a přinést nové fotky vnučky na flashdisku. Ondra mluvil rychle, házel do řeči anglické slangy, které Václav moc nerozuměl, ale přikývl, aby nevyzněl úplně zastaralý. Syn Andrej bydlel nedaleko, pracoval v autoservisu, o víkendu přivezl potraviny a vždy spěchal.
Penze stačila jen na přežití energie, léky, jídlo. Když se mu podařilo ušetřit, koupil si jen jen plátek sardinek a kousek šunky. Na léto šetřil na chatu, která už připomínala spíše zarostlou zahradu než rekreační útočiště. Přesto v ní stát na starém domku mu dávalo pocit, že ještě něco dokáže rukama.
Vždy se považoval za nekonfliktního člověka. Nazávodě ho cenili, že se nepletl do hádek a plnil plán. Když přišel čas vyřídit penzi, zaplnil papíry, podepsal, co mu řekli, a šel domů, aniž by se zabýval podrobnostmi. Co nám dají, to nám dají, říkal jednou Zuzaně. Požadovat moc nebudeme.
Zuzana už šest let neobývala jejich stůl, a on občas mluvil s prázdným křeslem naproti. Zejména večer, když zapnul televizi a usedl k večeři, křeslo zůstalo na svém místě, a on nevěděl, jestli ho má odstranit nebo jen přemístit.
Jednoho podzimního rána musel jít na poště vyzvednout výsledky analýz. Vzimě mu bouchlo srdce, lékař mu předepsal tablety a řekl, aby občas kontroloval krev. Jak vždy, byla vregistraci fronta. Lidé stáli, seděli na tvrdých židlích, někteří si šeptem stěžovali, jiní se tiše dívali na podlahu.
Václav si našel místo ustěny a čekal. Před ním dvě ženy živě debatovaly, ač začátky se mu nezdály důležité, jedno slovo ho však zachytilo.
Přepočítali jí penzi, řekla jedna s pletenou čepičkou, upravujíc tašku. Představte, o dvatisíceKč víc.
To je nic? odpověděla druhá skepticky. Oni to sami přepočítali?
Ne, to byl její syn, našel něco nainternetu, změnili v archivu. Vefaktuře chyběla práce vdružstevním statku.
Václav si mírně zvedl hlavu. Stáří, družstvo, archiv ty pojmy mu ležely na duši. Vzpomněl si, jak před lety pracoval v stavebním podniku v Brně, než se vrátil do závodu. Když vyřizoval penzi, řekli mu, že dokumenty jsou v požáru zničené, a on s přikývnutím podepsal souhlas.
No, tak to je, pomyslel si. Žijeme dál. Takto celý život váhal.
Ženy přeskakovaly na jiné téma, ale dvatisíceKč víc mu zůstalo v hlavě. Dva tisíce to je měsíční léky, zimní topení nebo, pokud se snaží, výlet na chatu na jaře.
Když opouštěl poštu, pod nohama praskal sníh a na zastávce se shlukovalo několik lidí. V autobusu se přisadil k oknu a v mysli přepočítával měsíční výdaje. Kde se tohle všechno schovává? přemýšlel. Možná by mi to pomohlo.
Doma si uvařil čaj, usedl ke stolu. Na televizi běželo talkshow o cenách a tarifech, ale on se díval jen na starý komod a naspodní polici, kde ležely svazky.
Po chvíli otevřel dvířko komodu, vyndal svazek s nápisem Dokumenty a rozbalil ho. Vnitřek tvořily zežloutlé listy, přehledně sešité: pracovní knížka, výpisy z platu, kopie úředních rozhodnutí. Vedle byl iodpis o penzi: Pracovní doba let, pojistná doba . Prohlížel si řádky a snažil se vzpomenout, kde se ztratil jeho čas vestavebním podniku. Našel záznam o přesunu, ale dál už nic.
Večer přišel Ondra, vyklopil bundu, hlasitě zakýchl a šel do kuchyně.
Dědo, jak to jde? zeptal se.
No, jak to jde, odpověděl Václav. Mám otázku nainternet penze, přepočet?
Ondra zdvihl obočí.
O co jde?
Václav mu vyprávěl o rozhovoru ve frontě, o družstevním statku a o archivu. Ondra poslouchal, poškrábal si hlavu.
Jo, dneska to jde přes internet. Stačí to na portálu veřejných služeb. Nebo můžete jít do pobočky penzijního úřadu, ale tam vás často posílají dál.
Co když nemám papíry? zeptal se Václav. Říkali, že archiv shořel.
Pak je to těžší, ale můžete posílat žádosti. Nejprve do městského archivu, pak kamkoliv dál. Pomůžu vám, ale nebude to rychlé.
Václav přikývl. Vnitřně se mu míchały dva pocity: Nechoď, žij v klidu a Proč zůstat tichý, když jsi pracoval?
Ondra odešel a Václav dlouho seděl nad stolem, díval se na pracovní knížku. Nakonec ji jemně složil zpátky dokomody a položil na židli vedle jako by zítra mohla znovu potřebovat.
O dva dny později šel do penzijního úřadu. Ráno si navlékl vlněné ponožky a nejlepší svetr, dlouho vybíral, co si vezme. Do starého koženého kufříku schoval vše: pracovní knížku, výpisy, dokonce žlutý dopis zstavebního podniku, kde ho chválili za poctivou práci.
Úřad byl plný lidí, uvnitř vřelo teplé světlo, vůně levného kávovaru a prach. Nazdi visely nástěnky, před elektronickým terminálem se shlukovali lidé, co nevěděli, kam kliknout. Václav se rozhlédl, všiml si mladé ženy s dítětem, přistoupil k ní.
Můžete mi prosím pomoci se žádaným lístkem? zeptal se.
Žena stiskla pár tlačítek, vytáhla papírek a podala mu.
Tady máte číslo:132.
Václav poděkoval, usedl na volnou židli. Na displeji blikaly čísla, monotónní hlas volal lidi k okně. Čas se vlekl. Sleduval ostatní někteří nervózně listovali papíry, jiní šeptali s důstojníky. Všichni měli v očích stejný mix únavy a naděje.
Když zaznělo jeho číslo, vstoupil kokénku, kde seděla žena kolem45let, v brýlích, s pečlivě staženými vlasy. Přikývla.
Dobrý den, váš lístek.
Václav podal papír.
Jak vám mohu pomoci? zeptala se.
Chtěl bych zjistit, jestli lze přepočítat moji penzi. Říkali mi, že se možná nepočítalo celé období.
Žena se nadechla, vzala jeho občanský průkaz a začala něco zadávat.
Příjmení, jméno, datum narození Penze byla stanovena v roce2022, výpočet Co vám nevyhovuje?
Václav zakoktával: Pracoval jsem před závodem v stavebním podniku, kde mi řekli, že archiv shořel. Tady mám ale papír.
Žena listovala a našla záznam.
Máme záznam, ale bez potvrzujících dokumentů ho nemůžeme zahrnout. Musíte získat osvědčení z archivu, kde jste pracoval.
Václav pocítil známé ústupové smíření, ale najednou se v hlavě ozvalo: To je tvé právo.
Mohu podat žádost o přepočet? zeptal se.
Žena zvedla obočí.
Můžete, ale bez nových dokladů bude výsledek záporný. Chcete formulář?
Václav přikývl, vzal papír a pero. Pomalu psal: Žádost o přepočet penze prosím zohlednit období vstavebním podniku. Podpis, datum, a papír byl podán. Žena ho pošimrávala a řekla:
Odpověď vám pošleme poštou během měsíce. Musíte také požádat archiv opotvrzení.
Všední chlad venku mu připomínal, že se nachází před východem slunce. Šel ven, držel kufřík a přemýšlel, co to všechno znamená. Na jedné straně byl únavný hlas, na druhé podivné pocity, jako by udělal něco důležitého, i kdyby to byl jen papír.
Domů si uvařil čaj, usedl ke stolu. Televize běžela, ale on se díval na komodu a naspodní polici. Přehodil svazek a znovu se podíval na řádky. Vše bylo známé, ale najednou se zdálo, že možná ještě něco může změnit.
Večer přišel Ondra, sundal bundu a hlasitě přišel k stolu.
Dědo, jak to dopadlo?
Podali jsme žádost. Teď čekám na odpověď, odpověděl Václav.
Ondra zakroutil hlavou.
Takže ještě ten boj?
Ano, ale aspoň jsem něco udělal.
Následující den mu zazvonil telefon. Syn Andrej volal.
Jaký je výsledek? zeptal se.
Přepočítali. Přidali pár stovek korun.
To není moc, ale aspoň něco, usmál se Andrej. Měl jsi pravdu, že to stojí za to.
Nejsem si jistý, jestli to stojí za další soud, odpověděl Václav. Už mi síly na to neschází.
Andrej se zamyslel.
Promiň, že jsem tě tlačil. Bál jsem se o tě. Jsi ale hrdina, že ses nevzdal.
Slova hrdina zněla divně, ale potěšila.
Několik týdnů později Ondra přišel s laptopem.
Dědo, pojďme to dát nainternet. Může to pomoct někomu jinému.
Proč? zeptal se Václav.
Aby věděli, že se dá bojovat, i když se zdá, že se nic nepočítá.
Václav se usmál a souhlasil. Rozbalil papíry, položil je napoličku výš, aby byly na očích. Už to nebyly jen těžké břemeno, ale důkaz, že má právo mluvit.
Večer usedl kestolu, vypil poslední doušek čaje a podíval se zokna, kde se rozsvětily pouliční lampy. Děti běhaly domů staškami, dospělí si povídali po mobilech. Všichni měli své fronty a svá práva.
Václav položil dopis z penzijního úřadu nastůl, přeloA nakonec si s úsměvem na tváři uvědomil, že i malé připsání peněz je důkazem toho, že jeho životní kapitola stále má šanci být slyšena.
