Ranní rozbřesk
Včera večer se starý Václav Novotný probudil dříve než alarm na svém patřičném telefonu. Přesto si i nadále nastavoval budík zvyk z doby, kdy pracoval v ocelářské továrně a bál se, že promešká směnu. Dnes už se už žádná smůla neplížila, ale každou noc jeho unavená ruka sama natáhla k telefonu, nastavil šestou nulu a s tím podivuhodným klidem zasněně přemýšlel, jaký zítřejší zvuk ho probudí.
Obvykle se probouzel kolem šesté hodiny ráno. Ležel v posteli a poslouchal, jak se v chodbě pod zvednutými dveřmi bouchá a jak se zvedá šramot staršího souseda z patra, který spěchal do práce a shazoval těžké krabice na podlahu. V místnosti bylo chladno, okna byla dřevěná, dvojité skla si nikdy nedovolil pořídit, protože mu chyběla peněženka. Na parapetu stála osamělá šálka se zaschlá stopou včerejšího čaje. Měl bych ji umýt, pomyslel si a překrčil se na druhou stranu, prodlužujíc tak poslední chvíli před vstáváním.
Byt získal po výměně ještě v devadesátých letech po zemřelé Květoslavě, jeho první manželce. Dva pokoje, kuchyně a úzký chodba vše bylo dobře poznáno až do nejmenší skvrny na linoleu. V ložnici byl starý komodový šatník, ve kterém ležely nádobí, rodinné fotografie a několik spisů s dokumenty. Tyto spisy se mu nedotýkaly obsahovaly celý jeho život: pracovní knížku, výpisy, kopie rozkazů, dopisy. Když se na ně podíval, ucítil únavu.
Zvedl se, oblékl si teplý župan a šel do kuchyně. Zapálil plynový sporák, nastavil konvici. Na parapetu tábořily květináče, které kdysi Květoslavu milovala. Teď je zaléval jen podle vlastního rozvrhu a občas si s nimi povídal, když se v bytě udělalo příliš ticho.
Vnouček Tomáš sliboval, že přijde večer, pomůže s telefonem a přinese nové fotky vnučky na flashce. Tomáš mluvil rychle, protřepával do řeči anglická slova, která stárému Vácovi nic neříkala, ale přikývl, aby nevyzněl zcela ztracený. Syn Petr bydlel v sousední čtvrti, pracoval v autoservisu, jezdil na víkendy domů, přinášel potraviny a vždy spěchal.
Penzijní důchod Vácovi stačil těsně. Nájem, léky, jídlo. Když se mu ušetřilo, kupoval si sleď a kousek salámu. Na léto šetřil, aby si mohl odjet na chalupu, která už spíše připomínala zarostlou zahradu než rekreační útočiště. Přesto stál starý domek, a když tam byl, cítil, že ještě může něco rukama udělat.
Považoval se za člověka nevyhýbavého. celý život se snažil neházet se do hádek, nevyžadovat víc, než je nutné. V továrně, kde sloužil třicet let, ho respektovali za to, že se neplácí do konfliktů a vždy splní plán. Když přišel čas vyřídit důchod, shromáždil, co po něm chtěli, podepsal, co mu předali, a odešel domů, aniž by četl drobnosti. Co nám dají, to nám dají, řekl jednou Květoslavě. My s tebou moc nepotřebujeme.
Květoslava už šest let neexistovala, a Václav občas mluvil s prázdným křeslem naproti. Zejména večer, když zapnul televizi a usedl k večeři, si představoval, že někdo sedí naproti. Křeslo zůstávalo na svém místě, a on se neodvážil ho odtáhnout ani přesunout.
Ten den, kdy se vše rozproudilo, šel do polikliniky pro výsledky analýz. Zimou mu ztuhlo srdce, lékař mu předpisal pilulky a řekl, že bude pravidelně přijdá na krevní testy. V registraci, jako vždy, byla fronta. Lidé stáli, seděli na tvrdých židlích, někteří si mumlili pošeptané nadávané, jiní zírali k zemi.
Václav si našel místo u zdi a čekal. Před ním dvě ženy živo diskutovaly a on nejprve neposlouchal, ale jedno slovo mu zachytilo uši.
Přepočítali jí důchod, povídala žena v pletené čepici, tahající si tašku. Představ si, o dva tisíce korun víc. Vždy to nezaplatili, nevyužili celý stáž.
To vážně? pochytil se druhý. Oni to sami přepočítají?
Ne, její syn něco našel na internetu, pár změn, podali žádost, žádost do archivu. Ukázalo se, že tam má práce ve státním statku, která nebyla započítána. Takže teď jí připočítají.
Václav zvedl hlavu. Stáž, státní statek, archiv slova známá. Vzpomněl si, jak v mládí pár let pracoval v stavebním svazku v jiném městě, než se vrátil do továrny. Když mu vyřizovali důchod, řekli mu, že papíry chybí, archiv shořel, a on se jenom povzdechl a podepsal.
Což tak je, tak to bude, pomyslel si tehdy. Žijeme tak dál. Celý život tak uvažoval.
Ženy přecházely k dalším tématům, ale v hlavě mu utkalo o dva tisíce víc. Dva tisíce to jsou léky na měsíc. Nebo topení v zimě. Nebo, pokud se snaží, jízda na chalupu na jaře.
Když vyšel z polikliniky, sníh pod nohama skřupěl, na zastávce se shlukovali lidé. Nasedl do autobusu, přitiskl se k oknu a najednou znovu spočítal měsíční výdaje. Kolik jde na pilulky, kolik na jídlo. A jak by mu ty dva tisíce korun mohly posunout rovnováhu.
Blbost, zahřábl si. Kolik mě zbývá, že budu běhat po úřadech? Už jen nervy drásá.
Doma si připravil čaj, usedl ke stolu. Na televizi běželo nějaké diskusní pořad, kde se hádalo o cenách a tarifech. Nestaral se o to. Oči mu samy sestoupily k komodě, na spodní polici, kde ležely spisy.
Posadil se ještě chvíli, pak vstal, přistoupil ke komodě a otevřel dveře. Na vrcholu ležela složka Dokumenty. Vytáhl ji, položil na stůl a rozbalil. Žlutavé listy, pečlivě sešité. Pracovní knížka, kopie rozkazů, výpisy platu. Prohlížel známé názvy oddělení, jména nadřízených.
Uprostřed byl papír o důchodu: Stáží pracovního tolik let, pojišťovací tolik let. Prošel prstem po řádcích a snažil se vzpomenout, kde přesně jeho roky ve stavebním svazku zmizely. Našel záznam o přeložení, ale dál bylo prázdno.
Večer přišel Tomáš. Sundal bundu, nahlas zakýchl a šel do kuchyně.
Děde, dobrý večer. Jak se máš?
Jo, jak jinak, žijeme. Poslouchej, Tomáši, můžeš se podívat na důchod, na přepočet?
Tomáš zvedl obočí.
Co to je?
Václav mu vyprávěl, co slyšel ve frontě, co se týká státního statku a archivu. Tomáš poslechl, poškrábal si hlavu.
V podstatě, teď se to dá zažádat online. Musíš na portál eGov a nebo jít na pobočku důchodového fondu. Ale oni to rádi posílají poště.
A když dokumentů není? zeptal se Václav. Ve stavebním svazku mi řekli, že archiv shořel.
Když archiv shořel, je to těžší, přiznal vnuk. Ale můžeš psát žádosti. Nejprve do městského archivu, kde jsi pracoval, pak dál. Pomůžu ti, ale není to rychlé.
Václav přikývl. V hlavě se válily dva pocity. Jeden říkal: Nedotýkej se, žij v klidu. Druhý šeptal: Proč být ticho? Pracoval jsi.
Když Tomáš odešel, Václav dlouho seděl u stolu a díval se na otevřenou pracovní knížku. Nakonec papíry znovu složil, ale neukryl je do komody, jen je položil na židli vedle. Jako by zítra mohl znovu potřebovat.
O dva dny později jel do důchodového fondu. Ráno si obul vlněné ponožky, oblékl nejteplejší svetr a dlouze vybíral, co si vezme. Vzpomínkový kufřík naplnil vším: pracovní knížku, výpisy, i požloutlý dopis ze stavebního svazku, kde mu děkovali za poctivé úsilí.
V úřadě byl dav. Vnitřek byl teplý, vůně prachu a levné kávy ze strojku. Na zdech visely nástěnky, u elektronického terminálu se tísnily fronty lidí, kteří neznali tlačítka. Václav se rozhlédl, spatřil mladou ženu s dítětem, opatrně přistoupil.
Paní, prosím, jak si můžu vzít lístek?
Žena rychle párkrát klikla, vytáhla papírek a podala mu.
Tady máte číslo na specialistu na důchody. Č. 132.
Poděkoval, posadil se na volnou židli. Na tabuli blikaly čísla, monotónní hlas volal lidi k okýnku. Čas se vlekl. Sledoval ostatní návštěvníky, jejich tváře. Někdo nervózně listoval papíry, někdo tiše špital s doprovodem. Všichni v očích nesli stejný mix únavy a naděje.
Když se rozsvítilo jeho číslo, vstoupil k okénku. Za sklem seděla čtyřicetpětiletá žena, brýle, upravené vlasy. Na štítku bylo jméno a funkce. Přikývla.
Dobrý den. Váš lístek.
Václav podal lístek.
Jak mohu pomoci?
Chtěl bych se zeptat na přepočet důchodu. Řekli mi, že možná nevyužili celý stáž.
Žena zakřičela, vzala jeho pas a začala něco zadávat.
Příjmení, jméno, datum narození Dobře. Váš důchod byl nastaven v roce 2006. Stáž tak a tak, koeficient tak. Co konkrétně vám nevyhovuje?
Slovo nevyhovuje ho zasáhlo, ale polkl.
Pracoval jsem ještě před továrnou ve stavebním svazku v jiném městě. Když jsem žádal důchod, řekli mi, že dokumenty chybí, archiv shořel. Tady mám ale pracovní knížku. Mohl by se ten období započítat?
Žena vzala jeho pracovní knížku, listovala a našla záznam.
Ano, je záznam, ale bez podkladových dokumentů jej nemůžeme zahrnout. Vysvětlujeme vám to?
Říkali, že můžeme požádat o archiv, odpověděl Václav. Co když archiv nic neobsahuje?
Žena se podívala přes brýle.
Pak bohužel nemůžeme. Je to zákon. Musíte se obrátit na archiv toho města, kde jste pracoval, a získat potvrzení o zaměstnání. Pak to přijde k nám.
Václav ucítil známý podřádný rezignovaný úsměv. Připomněl si, že vždy řekl no tak, tak to přijde. Tentokrát ale slyšel vnitřní hlas: Je to tvoje právo.
Můžu podat žádost o přepočet? zeptal se, překvapivě rozhodnutý.
Žena mírně pozvedla obočí.
Můžete. Bez nových dokladů výsledek pravděpodobně zamítne, ale můžeme vám dát formulář.
Prosím, dejte mi ho.
Dala mu papír a pero, ukázala, kam co napsat. Pomalými rukama psal, prsty se třásly. V řádku Důvod napsal: Žádám o započtení období práce ve stavebním svazku a přepočet důchS úsměvem na tváři opustil úřad, vědomý, že alespoň bojoval za své právo.
