Dimo, Dimo, vstávej, Barča zase pláče!
David cítil, jak mu malý Šimon škrábe po rukávu, ale oči mu chtěly zůstat zavřené. Spánek byl tak silný, že by raději zakřičel na bratra, schoval hlavu pod polštář a zase se ponořil do teplé temnoty. A ještě lépe, kdyby v ní nebyly žádné sny, protože se mu znovu zdál o otci, který seděl na schodech babiččina domu, pohladil ho po hlavě a zeptal se:
Jak je, synku? Těžko? Omlouvám se, že to takhle je Nechtěl jsem Barča zase pláče Ty
David vyvřel z půlspánku a málem spadl z postele. Barča křičela tak hlasitě, že i on konečně otevřel oči. Šimon seděl na své posteli a sledoval, jak starší bratr vyleze z přikrývky.
Už dlouho křičíš? popřel David, popletl si neupravené vlasy a přistoupil ke kolebce sestry. Jsi přece moje hlasité! Proč tak řveš? Maminky není, je ještě brzy. Přijď sem!
Barča už byla téměř červená od křiku. David šikovně vytáhl dívku z kolebky, přikývl Šimonovi, který už měl čistou plenu, a přitiskl dítě k sobě.
No, kouzelná jsi, Barčo! Všechno dává smysl! Vysíláš to, co máš, ale radši tiše, co? Nezaznělo to už všem sousedům? Počkej chvilku, všechno zařídím.
Dítě po známém hlasu trochu ztišilo a během několika minut energicky připilo z lahvičky, kterou bratr připravil.
Mlsná! David políbil čelo malé Barče takovým zvykem, že hned věděl, že to není poprvé a teploměr nepotřebuje, aby zjistil, jestli má horečku. Nemohla počkat na maminku? Správně, přijde unavená, a my tady máme práci. Dojeď a budeme se dále vyspat, dokud bude čas. Šimíku! podíval se na bratra a usmál se. Tady je ten pravý! Už spí! Na rozdíl od nás, co? Barčo?
Poloviční rok stará Barča ospale zakousla znovu a vyplivla cumák. David opatrně, aby znovu nevyvolal křik, položil sestru na rameno a šel po pokoji, hladil ji po zádech.
Výborně! Teď můžeš i do postýlky! položit sestru na matraci a podívat se na hodiny.
Měl ještě hodinu a něco předtím, ale v biologii měl pětku a ve fyzice dvojku. Byl sám sobí, protože během hodiny místo poslouchání fyziky hrál “Morské bitvy” s Vlastou. Teď už ale musel dohnat učivo, protože za dva týdny byl rodičovský večírek a nechtěl, aby maminka červenala nad jeho špatnými známkami.
Davide! Tohle není přijatelné! Stále pozdě! Jednou tě pošlu k řediteli!
Nemohl jí vysvětlit, že zpoždění není jeho vina, ale že maminku občas zdržuje práce. Musel zůstat s Barčou, pak vyběhl za Šimonem do školky. Nemohl děti nechávat samotné doma, to by matce mohlo přinést problémy. Kdyby byl tady táta, nebyly by potíže. Maminka by zůstala doma, jak bylo dříve, a nemuseli by se bát vyhazovačů z bytu, kde žili od doby, co je babička vyhodila z domu.
O babičce raději nemyslel. Nevěděl, co spustilo hádky s maminkou, ale domníval se, že babička byla vždy hlasitá a neomalená. Po pohřbu přišla k nim, počkala, až maminka vyvedla děti z pokoje, a přepadla ho s výčtem.
To je všechno tvá vina! Rozmnožilaš to jako králíček, a co měl dělat? Musel jsem makat! A co máš? Jak to vydržíš? Nemáš svědomí! Tvoje syn je pryč a za tím jsi ty!
David už nemohl vydržet. Vyskočil z místnosti, ignoroval plačící matku, která se ho snažila zastavit, a přistoupil k babičce.
Nesmíš takhle mluvit! Neznáš nic! Neútoč na maminku! Táta nás miloval! Rozumíš? Miloval i Barču i Šimona. Nechtěl, aby nás matka odradila! Vždy jen křičíš! Proč vůbec přijdeš? My už s tebou nebudeme žít! Nechoď sem!
David si pamatoval těžký pohled, kterým ho babička zhodnotila. Otevřela a zavřela ústa, rozvažovala, co říct, a nakonec řekla:
Ještě jsi malý, abys mi zvedal hlas
Nyní už za maminku nikdo nestojí. Já ji nebudu ubližovat, rozumíš?
Ukázala na maminku, ale zároveň se dívala přes jeho hlavu, jako by byla smutná. Pak zamávala hlavou a odešla, aby už více nevyvstávala. David ji občas zahlédl ve městě, ale předstíral, že ji nezná. Ona se vždy zastavila, když ho zahlédla, a dlouze na něj zívala, ale neřekla slovo. David se nechtěl s ní bavit, ba lestěl se, že by mohl přijít, když nebude doma, a mamince jen přidával další starosti.
Měl jasno, že pokud by se něco stalo, všechno se zhorší, jako u Polinky z čtrnáctého patra, kde matka stále pila a sousedi si stěžovali. Nakonec Polinku poslala do dětského domu, kam se David jednou dostal s kamarády, když našli díry v plotě. Sledující hlídali, až vyšla na procházku, a ona křičela, ale on nevěděl, jak ji utišit. Všechny cukroví, co matka koupila pro něj a Šimona, dal Polince. Matka ho pochválila, že je hrdá na syna, ale co se má chlubit, když Polince nepomohl?
Maminka Davida samozřejmě nepije, ale vždycky se najde výmluva. Teta Ráchel, sousedka, si zase stěžuje, že Barča křičí moc. Co může dělat? Barča je ještě maličká, má bolavý bříško a prořezávají se jí zuby. Doktor řekl, že už má tři zuby. Dokonce ho kousla tak, že málo krvácí. Silné zuby, tedy pevné! Teď musí sledovat, co si do úst dá. Včera usnula s Šimonovým králíčkem v náručí, drbala dlouhé uši. Šimon zpočátku zlobí, ale pak se uklidnil. Rozhodl, že králíček patří Barče.
Budík tiše zazvonil a David ho vypnul. Bylo čas se připravit. Musel jít do školy, Šimon do školky. Maminka přijde za chvíli, a ještě musí připravit snídani pro všechny, jinak by se sama musela všude tahat.
David dokončoval sendviče, když v hale zazvonil zámek a maminka vešla do kuchyně, sundávajíc starý kabát. Objala Davida, obklopila ho rukama a podívala se do očí:
Dobré ráno, můj rytíři!
Dobré ráno, moje královno!
To byl jejich tajný pozdrav od doby, kdy David prohledal knihovnu a našel romány Waltera Scotta.
Jak to jde?
Barča v noci zase křičela. Dala jsem jí lahvičku a masírovala dásně. Uklidnila se.
Vyskočila nová zub?
Zatím ne. Dásně jsou otoklé, ale teplota není.
Dobře. Davide, co bych bez tebe dělala?
Mami včera jsem zase viděl babičku.
Zuzana zamrzla, sevřela se do rukou.
Řekla něco? Povídali jste?
Ne. Stála u našeho vchodu a dívala se do oken. Když jsem se přiblížil, otočila se a odešla.
Zuzana přikývla, ale rychle si uvědomila, že syn nevidí její tvář. Vzala ho za bradu a podívala se:
Davide, nebuď na ni zlobivý, dobře? Je složitá, ale přesto je vaše babička. A i když mě nemá ráda, vy jste její vnoučata ty, Šimon i Barča.
Pak proč se na nás zlobí, že jsme moc?
Ach, synku Zuzana si sedla a přitáhla ho k sobě. Někteří lidé si myslí, že život musí probíhat jen tak, jak oni chtějí.
Proč? Proč si myslí, že vědí nejlíp?
Nevím. Možná že věk a zkušenosti jim dávají právo rozhodovat. Někdy tomu tak je, ale mladí pak musí sbírat vlastní zkušenosti.
To je nesmysl!
Přesně tak! usmála se Zuzana. Čas letí! Ještě nedávno byl jako Šimon, a už je v sedmém ročníku. Brzy bude dospělý.
Zuzana ho pošimrávala po tváři a řekla:
Když zase potkáš babičku, nesnaž se s ní hádat. Poslouchej, co řekne, a pak rozhodni sám. A zapomeň, co jsi ten den slyšel Rozumíš? Když přichází smutek, člověk se mění. Bolest ztráty ho nutí říkat věci, které pak ani nechtějí připomenout. To není proto, že je zlé. Chápeme to?
David tomu úplně nerozuměl, ale opět si uvědomil, jak moc je maminka dobrosrdečná.
Podíval se na hodiny a vstal.
Do háje! Dnes mě Valentina Mikulášová zkonzumuje, už jsem přišel pozdě na první hodinu!
Půjdeš na druhou! Zuzana chytila Davida za starý tričko a posadila ho ke stolu. Nepřijel jsi snídat!
Neměl čas, mami!
To nic, škola tě neodcucá! Brzy tě vítr unese! Podívej, jak hubneš!
Zuzana odsunula talíř s sendviči blíže k synovi, vydala se do kuchyně probudit Šimona.
Po půl hodině David už běžel do školy, pevně držel za ruku skákavého bratra.
Davide, Davide, půjdeš se mnou večer hrát?
Jistě.
Naučíš mě nakreslit motorku?
Naučím.
A auto?
I auto.
Šimone! Všechno tě naučím, jen teď zavři ústa, protože je zima a běž rychle, rozumíš?
Jo!
Šimon byl nadšený, že má celý večer s bratrem, a David tiše pokračoval, občas se podíval na Šimona, který byl neobvykle vážný.
Davide, Davide, jsi naštvaný?
David vytrhl z myšlenek a překvapeně se podíval na bratra.
Ne. Odkud to berete?
Nevím, jen mlčíš a máš oči jako šachové figurky, černé a kulaté.
Jen přemýšlím! Dobře, běž a nebuď nezbedný, rozumíš? Maminku nebudu rušit. Sám to vyřeším.
Půjdeš do rohu? zeptal se Šimon s takovou vášní, že David mu ukázal prst.
Nebudu tě učit kreslit auto!
Ne! Šimon se zamotal. Davide, budu se chovat dobře, když mi Natálka zase nenalije vodu do postele. Pak jí dám a auto nakreslíme zítra, souhlasíš?
Šimone, dívky se nešikat.
Natálka není dívka! Je zlobivá!
Přesto ne, nevíme, jaká Barča vyroste. Možná bude také zlobivá a někdo ji v mateřské škole bude obtěžovat. Co pak?
Budeme ji bít? zeptal se Šimon a zvedl obočí.
Koho? nezareagoval David.
Ne Barču! vykřikl Šimon. Kluky!
Ah! To už je jiná situace. Ale raději bez pěstí. Táta říkal, že prví bojují jen ti podivínští. Normální nejdřív rozmýšlí.
David svlékl Šimona ze svetru, zahřál mu košili a posunul k dveřím školky.
Běž! Přijdu večer!
Proč ne maminka?
Maminka dnes jde dřív do práce. Už jsou blíž svátky a v obchodě je hodně práce.
Rozumím! Šimon přikývlA tak si David uvědomil, že největší síla spočívá v tom, když se navzájem podporujeme a láska k rodině překoná všechny překážky.
