Bez domova a bez naděje: zoufalé hledání útočiště.
Nela neměla kam jít. Doslova nikam Pár nocí můžu přečkat na nádraží. Ale co pak? Náhle ji napadla záchrana: Ta chatka na venkově! Jak jsem na ni mohla zapomenout? I když nazývat to chatou je trochu nadnesené. Je to spíš polorozpadlá bouda. Ale pořád lepší než spát na nádraží, uvažovala Nela.
Nastoupila do příměstského vlaku, opřela se o studené okno a zavřela oči. Přivalila se vlna těžkých vzpomínek. Před dvěma lety ztratila rodiče, zůstala úplně sama bez opory. Nemohla si dovolit studium, tak univerzitu opustila a šla pracovat na trh.
Po všem, čím prošla, se na ni štěstí přece jen usmálo a potkala svou lásku. Tomáš se ukázal jako laskavý a čestný muž. Po dvou měsících měli skromnou svatbu.
Zdálo se, že život se konečně usazuje Ale osud pro ni měl další zkoušku. Tomáš navrhl, aby prodali byt po rodičích v centru Prahy a začali podnikat.
Vylíčil to tak krásně, že Nela neváhala. Byla přesvědčená, že manžel jedná správně a finanční potíže brzy zmizí. Až se ustálíme, můžeme začít přemýšlet o miminku. Už se těším, až budu máma! snila naivně.
Jenže podnikání nevyšlo. Neustálé hádky o promarněné peníze rychle ničily jejich vztah. Pak Tomáš přivedl jinou ženu a Nelu vyhodil.
Nejprve chtěla jít na policii, ale pochopila, že manžela z ničeho obvinit nemůže. Byt prodala ona sama a peníze mu odevzdala
***
Vystoupila na opuštěné zastávce a vydala se podél prázdného nástupiště. Byl začátek jara, venkovské práce ještě nezačaly. Za tři roky pozemek zarostl plevelem a byl ve špatném stavu. To nevadí, všechno dáme do pořádku, bude jako dřívničko, říkala si Nela, ačkoliv věděla, že nic už nebude jako předtím.
Klíč našla snadno pod verandou, ale dřevěné dveře byly zkřivené a nechtěly povolit. Snažila se je otevřít, ale marně. Když pochopila, že to sama nezvládne, sedla si na schody a rozplakala se.
Najednou zahlédla kouř a uslyšela zvuky ze sousedního pozemku. Radostně vyběhla tam.
Paní Růženo! Jste doma? zavolala.
Uviděla však starého zanedbaného muže, jak na dvorku rozdělává malý oheň a ohřívá vodu v umouněném hrnku. Zarazila se, vyděšená.
Kdo jste? Kam zmizela paní Růžena? zeptala se nejistě.
Nebojte se. A prosím, nevolte policii. Nedělám nic špatného. Do domu nelezu, bydlím tady na dvorku
K jejímu překvapení mluvil kultivovaně, tónem vzdělaného člověka.
Vy jste bezdomovec? zeptala se bez obalu.
Ano. Máte pravdu, odpověděl tiše. Bydlíte tu vedle? Nebojte se, nebudu vás obtěžovat.
Jak se jmenujete?
Miroslav.
A příjmení?
Příjmení? podivil se. Novotný.
Nela si ho prohlédla. Šaty sice ošoupané, ale čisté, a on sám vypadal upraveně.
Nevím, na koho se obrátit povzdechla si.
Co se stalo?
Dveře nejdou otevřít.
Pokud vám nevadí, zkusím se na ně podívat, nabídl se.
Byla bych vděčná!
Zatímco muž zápasil s dveřmi, Nela sedla na lavičku a přemýšlela: Kdo jsem já, abych jím pohrdala? Vždyť jsem taky bez domova. Jsme na tom stejně
Nelinko, podívejte se! Miroslav Novotný se usmál a dveře povolily. Počkejte, chcete tu dnes přespat?
Ano, kam jinam?
Máte tu topení?
Asi jen kamna Najednou si uvědomila, že neví, jak je použít.
Rozumím. A máte dřevo?
To nevím, přiznala sklesle.
Dobrá. Jděte dovnitř, hned se vrátím, řekl rozhodně a odešel.
Nela asi hodinu uklízela. V chatce bylo chladno, vlhko a nepříjemně. Cítila se ztracená. Pak se Miroslav vrátil se dřevem. Najednou byla ráda, že tu není sama.
Muž vyčistil kamna a zatopil. Za hodinu už bylo uvnitř teplo.
Hotovo. Přikládejte pomalu a na noc uhašte. Teplo vydrží do rána, vysvětloval.
A vy kam půjdete? K sousedům?
Ano. Neodsuzujte mě, zůstanu chvíli na jejich dvoře. Do města nechci Nechci si připomínat minulost.
Miroslave Novotný, počkejte. Pojďte večeřet, dáme si čaj, pak půjdete, naléhala.
Stařec neodmítl. Slušně se posadil ke kamnům.
Promiňte, že se ptám ale nevypadáte jako bezdomovec. Jak jste se sem dostal? Kde je vaše rodina?
Miroslav vyprávěl, že celý život učil na univerzitě. Mládí zasvětil práci, miloval vědu. Stáří přišlo nečekaně. Když si uvědomil, že v poslední etapě života zůstal úplně sám, bylo pozdě něco měnit.
Před rokem ho začala navštěvovat neteř. Opatrně navrhla, že by se o něj postarala, kdyby jí odkázal byt. Radostně souhlasil.
Tereza postupně získala jeho důvěru. Navrhla prodat byt v dusné čtvrti a koupit hezký dům na předměstí se zahradou. Prý už našla skvělou nabídku za dobrou cenu.
Celý život snil o čerstvém vzduchu a klidu. Souhlasil bez váhání. Po prodeji bytu navrhla, aby peníze uložili na účet.
Strýčku, počkejte tady v bance, já to zařídím. Dejte mi ty peníze, co kdyby nás někdo sledoval, řekla před bankou.
Zmizela dovnitř s obálkou plnou peněz. Čekal hodinu, dvě, tři Tereza se nevrátila. Když vešel dovnitř, zjistil, že tam není a že banka má zadní východ.
Nemohl uvěřit, že ho vlastní rodina tak krutě podvedla. Seděl
