Hele, poslouchej, co se poslední dobou děje u nás. Šárka rozčileně křičí: No tak, vezmi ho už konečně pryč! Na co tyhle rytíře?. Petr na to s tou stejnou podrážděností: Zapomněla jsem se tě zeptat, co mám dělat!. Šárka odpovídá: Kdybys se alespoň jednou zeptala, nic by se nezlomilo!. Petr se pohrne: Kdyby mě vůbec něco zajímalo, zeptala bych se! Jenže od tebe se nic neodvíjí!. A tak už mu není k ničemu, aby jí říkal, co má dělat.
Šárka se rozčílí: Nemáš vůbec svědomí. No dobře, já se postarám, ale ty bys měl přemýšlet i o synovi!. Petr na to: Co, že ne? Vlastně o něj přemýšlím víc než ty!. A nejen o tom přemýšlím, ale i ho krmím a vychovávám!, pokračuje. A můžeš mi dál vyhrožovat, že odejdeš do práce!. Vyjdu! vytrhne Šárka. Až něco najdu!. Petr se jen usměje: Nejprve něco najdi! Pak už si můžeš otevřít ústa!.
Po chvilce Šárka tiše poznamená: Však je Karelovi líto, že pořád jsi s Tomášem. A když jsi s nimi, všimla jsem si, že Tomášovi věnuješ víc pozornosti!. Petr se brání: Je starší, s ním si můžeme promluvit, už má i svoje myšlenky!. Šárka se zeptá: A co už tvůj vlastní syn?. Petr: Je ještě malý, zákon říká, že potřebuje víc mateřské lásky než otcovské. Tak se starej o Karla, dokud nevyroste! Já mezitím. Budou s ním trávit čas jen s mým synovcem!, doplní Šárka a s tím i s výsměchem: A přitom házet dítě na vlastního syna!. Petr se zachvěje: Nikdo na nikoho nehází! Všemu dávám čas. Karel má otce, který je vždy po ruce, a já mám sestru, co vychovává dítě s mojí mámou, ne se svým manželem. Dvě ženy pro 12letého chlapce? Šárka se ptá: Mám se chladně chovat, když mu dvě ženy rozbíjejí hlavu? Co mu pomůže vyrůst v pravého muže?. Petr jen křičí: Šárko, mám povolat mámu, abys se o Karla zajímala?. Obě vyletíte!, řekne Petr. Jenom tvé mámy mi chybí!. Šárka se ptá: A Karel?. Petr: Zůstane se mnou! Nemáš mu nic nabídnout! A co jsi čekala, že ti nastříhám pohádkový život z alimentů?. Nedostaneš to! Sama budeš platit! A aspoň si najdeš práci, abys nesedávala doma!.
Ta urážka Šárce už byla, protože Petr měl pravdu Šárka na nic neměla. Ambice zůstaly po svatbě a diplomy ani neexistovaly. Šla na mateřskou dovolenou a už se nevrátila na univerzitní lavici. Petr se dál připravoval v naprostém tichu. Šárka najednou přeruší: Koupil jsi všechny ty hračky pro Tomáše? Myslela jsem, že i Karel dostane něco. Petr zamhouří: Mám dost, Tomáš má jen jednoho strýce, na koho se může spolehnout!. Obě matky jsou zbytečné, jen Karel bude ztracený.
Šárka se snaží pomoct, ale najednou se odlepil dopis z konstrukce. Sebrala ho automaticky, otevřela a přečetla. Očima se jí rozšířily, dopis spadl na podlahu. Petr, co to znamená milému synkovi?. Kdo tě vůbec žádal, abys do toho zasahovala?, výkřikl Petr a odsunul Šárku. Vždycky se vmýváš!. Šárka jen mumlá: Já se vmývám, ale co to znamená?. Petr se nadává: Kdo tě učil, že bys měla být taková pevná? Normální žena by to už znala!. Šárka měla šanci být druhou manželkou Petra, ale osud ji připravil být první. Přesto první žena, které slibovali titul první manželka, nechtěla ten titul vůbec. Žila s Petrem v pronajatým bytě rok, pak zmizela do neznáma. Rodiče ani přátelé nevěděli, kam šla. Petr jen krátce smutnil. Jak říká české přísloví: Jenom když spadne střechu, je lehčí. Pokračoval ve svém životě a užíval si.
O rok později se Vika (v Česku by to byla Libuše) objevila s dítětem v náručí. Všichni už věděli, že dítě má Petrovu krev. Šířily se fámy, že Libuše ho přimotá k zdi, že chce výživné nebo že se ho chce provdat. Ve skutečnosti přišla jen předat dítě svému otci, aby ho odnesla dál. Přinesla košík s prstem, dopisem, že ráda vychová, ale nemá peníze, sílu ani možnosti. Navíc trpěla poporodní depresí a nemocí, kterou bude léčit až do konce života, a prosila, aby dítě který je vlastně Petrovo nezůstalo na ulici.
Když Petr byl povolán, řekl: Já vím? Možná jsem to jen tak přinesla, a vy věříte! Uděláme test, pak se podíváme. Test potvrdil, že dítě je Petrův. Pak se rozběhla dlouhá debata. Kde mám dítě? Co s ním budu dělat, když jsem právě spustil podnik? Mám smlouvy, jednání, obchody! Musím i sám makat, protože peníze na celý tým nemám!. Co navrhuješ?, zvolala Anna Svobodová. Dát dítě do dětského domova? Petr: Jenom my dva víme, že je to naše dítě, a Libuše už se nebude znovu objevovat. Ale my to víme!, naléhala Anna. Jak budeme žít, když bude naše dítě v domově?. Petr zamířil: Já bych to zvládl, co i vám přeju!
Nemáš svědomí, řekla sestra Lenka. Vlastní dítě do dětského domova!? Petr: A co ty? Kdo ti to povídá? Připoutej koni koně, ale ne přidávej svědomí! Lenka: Svému vlastnímu dítěti bych nedala! Nikdy!. Bylo jí dvacet, těhotenství přerušila neúspěšným potratem a diagnózou, že už dítě už nemůže mít. Pro ni byly děti bolestivý téma.
Anna zamávala: To je šílený! Když dítě pošleš do domova, všichni ti to odplatí! Nemáš ani podnik, ani štěstí, ani život! Petr zaklepal pěstí na stůl: Tak dobře, když už tu všichni jste tak spravedliví a lidský! Pak zapíšeme Karla na sebe, najdu peníze, všechno zařídíme. Všichni ho budeme vychovávat, a já jako dobrý strýc budu pomáhat!. Lenka se zeptala: Pomáhat?. Petr: Krmit! Jasně?. Anna: A když budeš ženatý? Petr: Co se změní? Budu dál pomáhat sestře s synovcem! Všechno bude v pohodě!.
Petr peníze posílal poctivě a stačilo to, ale sám se neukázal tři roky. Když se ho mamka nebo sestra zeptaly, řekl, že se věnuje nejen podnikání, ale i svému osobnímu životu. Všichni se setkali na svatbě, což zanechalo stopu, ale Petr všem řekl, co potřebují vědět. Mamka a sestra vychovávaly synovce, zatímco Šárka studovala a byla těhotná. Když se narodil Karel, Petr se změnil. Viděl, jak jeho krvíček roste, ale křik ho drtil. Vzpomněl si na Tomáše a řekl: Ten už volal!, a začal jezdit k sestře s mamkou, aby komunikoval se synovcem. Otecovo srdce, probuzené narozením Karla, se více soustředilo na Tomáše, protože tam byl odezva. Karel vždy zůstával stranou. Tak to šlo osm let.
Není pravda, že Karel byl úplně bez otcovské pozornosti. Občas ji dostal, ale Petr si myslel, že to stačí. K Tomášovi ale táhl víc. Čtyři roky jsou pro děti dlouhá doba a velký rozdíl. Co by se dalo dělat s klukem ve dvanácti, není vhodné pro osmiletého. A s Tomášem Petr už všechno prožil, co měl dělat s Karlem. Šárka viděla, jak se jejich vlastní syn posouvá do pozadí kvůli synovci. Byly tam i urážky, žárlivost a rozhořčení, ale nic nemohla změnit. Ocitla se zcela závislá na manželovi finančně. Když začala uvažovat o práci, nabízeli jí jen špinavou a špatně placenou práci. Nemůžu být uklízečkou nebo myčkou nádobí! stěžovala si. Jediné, co mohla dělat, byly pár ostrých poznámek, doufajíc, že Petr si vzpomene na jejich syn a bude mu věnovat stejně tolik pozornosti jako synovci.
Jednoho dne Šárka zvolala: Takže to je tvůj syn? Tvůj vlastní? Proč ho vychovává tvoje sestra? Petr odpověděl: Ano, Tomáš je můj syn! Lenka mu není matka, ale vychovává ho jako svého! A Tomáš už ví, že mu není biologicky příbuzný! řekl hněvivě. Co ode mě ještě chceš? Šárka se podívala na čelo, zakrýla si ústa rukou, zhluboka se nadechla takové gesto vyjadřuje zmatek a tíživý pocit. Petr, co kdybychom ho vzali k sobě? Ať oba bratři žijí spolu! Já se pokusím být Tomášovou matkou. Petr se rozčílil: Co? Nechápu!. Říkám, vezměme Tomáše k nám! Ať bratři jsou spolu! Pokud mě nepřijme, alespoň otec bude pořád blízko a ty se nebudete muset rozdělovat mezi syny!. Petr se zeptal: Jsi připravená přijmout mého dítě?. Šárka pokrčila rameny: Proč ne, i adoptovat ho jsem ochotná!. Trochu se podvedla nechtěla si jistě přijmout cizí dítě, ale myslela, že když budou oba synové po ruce, Petr jim bude věnovat čas i těm dvěma. A ona se postará, aby všichni dostali stejnou lásku a pozornost.
Petr to promýšlel celý týden, pak se rozhodl. Vzal Tomáše, oficiálně ho uznal za syna. Šárka ho adoptovala, jak slíbila. Dávej na něj pozor! radila Anna Svobodová. Je to svatá žena! Jiná by tě poslala do pekla! Ale ona to pochopila, odpustila a přijala! Petr po tom pohledu na Šárku viděl jinak v očích měla čistou lásku a vděčnost. Tomáš Šárku přijal, ale nehned mu říkal maminka, čekalo to celý rok. Nakonec to byla obyčejná šťastná rodina.
