Drahý deníčku,
Takže ho už nech ber, už je to včerejšek! K čemu ty slavnostní řeči? vyjekla Petra rozčileně.
Zapomněla jsi se zeptat, co mám dělat! odpověděl stejným tónem Milan.
Kdybys se jednou v životě zeptala, možná by se nic nezlomilo! odparla Petra.
Kdyby se mě to ptala, určitě bych se zeptal! povzdechl Milan. Naštěstí od tebe nic nezávisí!
Takže ne ty mi říkej, co mám dělat a jak se chovat!
Nemáš žádnou svědomí, řekla Petra kousavě. Dobře, ale měl bys přemýšlet o synovi!
A co já, co myslím? zakřičel Milan. Vlastně o něm myslím víc než o tobě!
A nejen myslím, ale i se o něj starám a vychovávám!
Můžeš mi dál vyhrožovat, že přijdete z práce!
Přijdu! zakřičela Petra. Jakmile něco najdu!
Tak nejdřív něco najdi! neúprosně odpověděl Milan. A pak už budeš mluvit!
Milan pár minut poslouchal Petrovu podrážděnou škválu a pak pokračoval v balení.
Pochop, že Káju bolí, že jsi pořád s Romanem, řekla Petra poměrně klidně. Když jste spolu, všimla jsem si, že Romanovi věnuješ víc pozornosti než mně!
No, on je starší! S ním se dá i o čem víc povídat, a už se mu v hlavě otvírají hluboké myšlenky! řekl Milan. Je třeba pochopit, co z něj vyroste!
A co už tě nezajímá osud tvého vlastního syna? zeptala se Petra.
Je ještě malý! A zákon říká, že potřebuje víc mateřské péče než otcovské! Tak se starej se Kájou, dokud nebude velký! Já mezitím
Budu trávit čas s neteřkou, dořekla Petra za svého manžela. Slyšíš? S neteřkou! A přitom ignorovat vlastního syna!
Nikdo nikoho nešplíchá! skulil Milan. Všemu věnuju čas! Ale náš Kája má otce, který je pořád po ruce, a máma s mojí sestrou vychovává syna, ne s manželem! Dvě ženy pro dvanáctiletého kluka nejsou vůbec vhodné! A co když se chci chladně stáhnout před tím, jak mu dvě ženy rozbíjejí psychiku? Jak se pak stane pravým mužem?
Milan, mám přivolat mámu, aby tě Kája zaujal? zakřičela Petra.
Obě zmizíte! zamumlal Milan. Tady mi jen chybí tvoje matka!
A Kája? zeptala se Petra s kousavým tónem.
Samozřejmě zůstane se mnou! Nemáš mu co nabídnout! usmál se sarkasticky Milan. Myslela jsi, že ti zajistím pohádkový život z alimentů? Nečekej! Sama mi budeš platit! Tak aspoň konečně najdeš práci, abys neseděla doma!
Petra tuto urážku také musela spolknout, protože Milan měl pravdu. Petra už neměla nic. Všechna ambice se během manželství rozplynuly. Ani diplom neexistoval. Šla na těhotenskou dovolenou a nikdy se nevrátila na univerzitní lavici.
Milan pokračoval v balení v naprostém tichu.
Všechno to hračky pro Romana jsi koupil? přerušila ticho Petra. Myslela jsem, že i Kája něco dostane
Už má dost, odmotával Milan, a Romanovi už nezbyde než se spoléhat na strýce!
Moje matka, jeho matka nic neřeknou! A Kája je na tom špatně! Ztratí se s nimi!
Petra nevěděla, co říct, tak jen přišla pomoct manželovi. V tom se od konstrukčního papíru odlepil výklenek.
Petra ho automaticky zvedla, otevřela a přečetla text.
Oči se jí rozšířily, a výklenek spadl na podlahu.
Milan, co to znamená milovanému synkovi?
A kdo tě vyzval, abys nosávala do cizího? křikl Milan a odtlačil Petru. Vždycky se vměšuješ! Jdi pryč!
Jdu, zamumlala Petra. Ale co to znamená?
Pane Bože, můžeš být tak tvrdý? vykřikl Milan. Normální žena by to už dneska poznala! A ty, jako bys byla v oblacích, poctivý příteli!
Petra měla veškerou šanci stát se druhou manželkou Milana, ale osud ji připravil stát se první. Ale dívka, která měla být první manželkou, o ten titul vůbec nechtěla. Žila s Milanem v pronajatém bytě rok, pak se vymkla do neznáma. Rodiče ani neví, kam Věra zmizela. Přátelé ani nemají tušení, kde se nachází.
Milan neprožíval dlouhý smutek. Vlastně vůbec neplakal. Jak říká staré přísloví: Být v klidu je jako mít kočku v koši. Pokračoval ve svém životě a užíval si to naplno.
O rok později se Věra ukázala, tentokrát s dítětem v náručí. Ze všech známých se to rozneslo. Věra neukrývala, že dítě má od Milana. Hned se objevily spekulace, že Věra ho přitlačí ke zdi, získá výživné, nebo ho i provdá.
Ale ne takhle. Věra přišla, aby předala otci dítě k výchově, a sama se odplavila do nekonečných dálav. Kdyby jen podala Milana balíček, nevíme, jak by to dopadlo. Milan mohl klidně říct, že dítě našel na ulici a vzal ho do dětského domova. Pak by osud Romana byl už zapečetěn.
Věra však byla chytřejší. Přinesla košík s dítětem k prahu bytu, kde bydleli Maminka a sestra Milana. Do košíku vložila dlouhý slzavý dopis, že ráda dítě vychovává, ale nemá peníze, sílu ani možnosti! Sama trpí po porodu depresí a vážnou nemocí, která ji bude léčit až do konce života. A prosí, aby dítě nezůstalo opuštěné, tak jako neteř a vnouče!
Milan byl povolán, aby to vyjasnil.
Jak to vím, pokrčil rameny. Třeba to někdo nakoupil a vy jste uvěřili! Uděláme test, pak se podíváme!
Test ukázal, že to je Milanův syn. A tak začala dlouhá debata.
Kam mám dítě dát? Co s ním budu dělat, hlavně kdy? Právě jsem založil podnik! stěžoval si Milan. Mám smlouvy, jednání, obchody! A navíc musím sám makat, protože nemám peníze na celý tým!
Co nabízíš? vykřikla Anna. Odevzdat vlastní dítě do ústavu?
Že je to naše vlastní dítě, víme jen my a vy. A Věru už tady nevidíme! pokrčil rameny Milan.
Milan, ale víme to! naléhala Anna. Jak budeme žít, když náš vlastní člověk skončí v ústavu?
Žil bych, zamumlal Milan. Co i vám přeji!
Nemáš svědomí, když dítě pošleš do ústavu! řekla sestra Lenka. Dítě patří otci!
A ty co? Kdo tě ptá? vrhl se Milan. Nepřipevni koni ocas, a pak si stěžuj!
Nikdy bych své dítě neodložila! odpověděla Lenka. Měla jsem dvacet, těžce jsem otěhotněla, padla a přibyla mi neplodnost. Děti jsou pro mě bolestí.
To je hloupost! zavrčela Anna. Když dítě pošleš do ústavu, pomstí se ti to z nebe! Nemáš ani firmu, ani štěstí, ani život!
Dost! udeřil Milan pěstí do stolu. Pokud už jste tu všichni tak spravedliví a lidem milí, uděláme tak: Lenka si dítě přijme, já najdu peníze, všechno zařídíme. Všichni ho budeme vychovávat! A já jako dobrý strýc pomůžu a podpořím!
Co tím pomáháš? nepochopila Lenka.
Živím! zakřičel Milan. Je to jasné?
A když se oženíš? zeptala se Anna.
Co se změní? odpověděl Milan. Budu dál pomáhat sestře s neteřkou! Všechno půjde hladce!
Milan peníze posílal poctivě a dostatečně. Ale sám se po třech letech skoro neukázal. Když se ho maminka nebo sestra ptala, říkal, že je zaneprázdněn nejen podnikáním, ale i osobním životem. Všichni se setkali na svatební hostině to zanechalo stopu, ale Milan jim všem nasadil do uší, co potřebují slyšet.
Takže maminka a sestra se starají o neteřku. A oni, že Petra studuje a je těhotná.
S narozením syna Káji se Milan změnil. Viděl, jak mu roste krevní lžíce, ale křik ho šílil. Pak si vzpomněl na Romana.
Ten už začal křičet!
A začal jezdit k sestře s maminkou, aby navázal vztah s neteřkou. Otcovské pocity po narození Káji se více zaměřily na Romana, protože tam byl odezva. Kája ale zůstával v pozadí.
Tak to trvalo osm let. Nemohu říct, že Kája byl úplně bez otcovské pozornosti. Dostával i svůj podíl. Podle Milana to byl dostatek. Ale k Romanu táhl víc. Čtyři roky pro děti jsou dlouhá doba a velký rozdíl. Co se dá dělat s chlapcem ve dvanácti, nehodí se pro osmiletého. A s Romanem Milan už vše vyčerpával, co by měl dělat s Kájou. S Kájou už ho nic netěšilo.
Petra viděla, jak jejich syn ustupuje do druhého plánu ve prospěch neteřky. Všude se mísily urážky, žárlivost, podráždění a hněv. Nemohla nic změnit. Nakonec byla finančně úplně závislá na manželovi. Když se snažila najít práci, nabízeli jí nízkoplatnou, málo kvalifikovanou činnost. Byla manželkou podnikatele, zvyklá na pohodlí.
Nemůžu být uklízečkou ani myčkou nádobí! stěžovala si Petra. Jedině co mohu, jsou ostré poznámky, doufajíc, že manžel vzpomene na našeho syna! Nebo aspoň bude věnovat synovi tolik pozornosti jako neteřce.
***
Takže to je tvůj syn? zeptala se Petra. Tvůj vlastní? Proč ho vychovává tvoje sestra?
Jo, Petra, Roman je můj syn! Lenka mu není matka, ale vychovává ho jako vlastní! A Roman už ví, že není biologický! zakřičel Milan. Co po mně ještě chceš?
Myslíš, že je to snadné? Tak sem a tam!
Petra si otřela čelo, pak si zakryla ústa, nadechla se zhluboka. Gesta vyjadřovala zmatek, tíseň a uvědomění.
Milan, pojďme ho vzít? nabídla klidně. Ať bratři spolu žijí! Budu se snažit být Romanova matka. Když mě nepřijme, aspoň otec bude vždy poblíž a ty už nebudeš rozdělen mezi syny!
Jsi připravena přijmout mé dítě? zeptal se Milan nedůvěřivě.
Proč ne, pokrčila rameny Petra. Dokonce ho mohu adoptovat!
Petra si lehce nalhala. Nevěděla, jestli zvládne cizí dítě, ale pomyslela si, že když budou oba Milanovi synové spolu, manžel mu bude věnovat čas oběma. A ona se postará, aby láska a pozornost padaly rovnoměrně.
Milan o tom přemýšlel celý týden. Nakonec se rozhodl. Vzal Romana, oficiálně ho uznal za syna. Petra ho adoptovala, jak slíbila.
Chraň ji! radila Anna Milanu. Je to svatá žena! Jiná by tě poslala na hřbitov! Ona to pochopila, odpustila a přijala!
Milan po tomto kroku pohlédl na Petru jinýma očima. V jeho pohledu byl upřímný dík i láska. Roman ji přijímal, ale maminku začal nazývat až po roce.
Nakonec to byla obyčejná šťastná rodina.
Z celého toho příběhu jsem si uvědomil, že pravá síla spočívá ve schopnosti naslouchat, sdílet zodpovědnost a nechat lásku růst i v nečekaných podobách.
