Klepání na dveře: Tchyně v slzách a odhalené drama
Zaklepali na dveře. Otevřela jsem a tam stála moje tchyně, celá promočená, s očima oteklýma od pláče. Ukázalo se, že milenka jim vzala i poslední korunu.
Před patnácti lety jsme se s Viktorem vzali. Jeho matka tehdy jasně dala najevo, že nikdy nebudeme přítelkyně. Přijala jsem to. Žili jsme si svou lásku, ale děti dlouho nepřicházely. Deset let čekání, nadějí a modliteb Až nám život požehnal: nejdřív se narodil Petr, pak Eliška.
Život s námi nezacházel špatně. Viktor udělal kariéru jako ředitel velké firmy. Já jsem se mohla věnovat dětem, nastoupit mateřskou a ponořit se do rodiny. Moje matka byla daleko, v jiném městě, takže pomoc nečekala. A tchyně? No, za těch patnáct let se její postoj ke mně nezměnil ani o píď. Pro ni jsem vždycky byla jen lovkyní majetku, chytrákovou, která jí ukradla syna. Ve snech si přála, aby si Viktor vzal tu správnou dívku, tu, kterou si sama vybrala. Ale Viktor si vybral mě.
Žili jsme, vychovávali děti, já ignorovala její ledové pohledy. Až jednoho dne se všechno zhroutilo.
Pamatuji si každý detail toho dne. Právě jsme se vrátili z procházky, děti si v předsíni sundávaly boty, a já šla dát konvici na plotnu. Vtom jsem si všimla papíru na vstupním stolku. Už když jsem se přiblížila, projel mnou mráz. Dům byl podivně prázdný. Viktorovy věci zmizely.
Na papíře, neúhledným písmem, stálo:
*Odpusť mi. Stalo se, zamiloval jsem se do jiné. Nehledej mě. Jsi silná, zvládneš to. Je to nejlepší pro všechny.*
Jeho telefon byl vypnutý. Ani hovor, ani zpráva. Prostě se vypařil. Nechal mě samotnou s dvěma malými dětmi v náručí.
Nevěděla jsem, kde je, ani kdo je ta jiná. V zoufalství jsem zavolala tchyni. Doufala jsem ve vysvětlení, v nějakou útěchu. Místo toho jsem slyšela:
Je to všechno tvoje vina. Její hlas kápal spokojeností. Vždycky jsem věděla, že to tak skončí. Měla jsi to tušit.
Zůstala jsem bez odpovědi. Co jsem udělala? Proč mě tak nenáviděli? Ale nebyl čas na výčitky měla jsem děti a skoro žádné peníze. Viktor nenechal ani halíř.
Nemohla jsem pracovat neměla jsem, s kým bych děti nechala. Vzpomněla jsem si na starou přivýdělek, opravování studentských prací. Tak jsme přežívali. Každý den boj o každodenní chléb. Půl roku ani stopa po Viktorovi.
Jedné podzimní noci, když jsem ukládala děti, uslyšela jsem naléhavé klepání na dveře. Kdo to může být v tuto hodinu? Sousedé?
Otevřela jsem a málem jsem padla dozadu.
Byla to tchyně. Rozložená, promočená, tvář zalitá slzami.
Můžu dovnitř? zašeptala, a já, bez přemýšlení, ustoupila.
Sedly jsme si do kuchyně. Mezi vzlyky mi všechno vypověděla. Ta nová láska byla podvodnice. Vytáhla z něj všechny peníze, zadlužila ho a utekla s čímkoli cenným.
Viktor skončil v bídě. Dům jeho milenky byl lež, budoucnost iluze. Dokonce i tchyně přišla o všechno: zastavila byt kvůli němu, a teď jí banka hrozila vystěhováním.
Nemáme už nic, naříkala. Pomoz mi Prosím Nemám kam jít
Dívala se na mě jako zbědovaný pes, prosila, aby mohla zůstat, alespoň na pár dní.
Sevřela jsem pěsti. Hlava mi pulzovala otázkami. Vzpomněla jsem si na všechny jedovaté poznámky, pohrdavé pohledy, roky, kdy jsem se cítila jako cizinka ve vlastní rodině. A teď chce pomoc?
Část mě chtěla oplatit stejnou mincí. Ř
