Neteř Bára přijela ke mně na návštěvu, ale hned si stěžuje, že ji nenajím. Žiju s manželkou v různých městech ona v Brně, já v Praze. Její matka má dceru, která sní o studiu na univerzitě v Praze. Ta bude bydlet na kolejích, ale na pár týdnů přijela sem vyřídit zkoušky nebo osobně odevzdat potřebné dokumenty. O všem jsem se moc nedozvíděl, jen vím, že přijet před nastupováním na vysokou je běžná věc. Sestra se domluvila, že si Bára zatím podtáhne u mě.
Kdo má přinesít jídlo?
O stravě jsme vůbec nemluvili. Když její matka mlčí, rozhodnou to mezi sebou. Sedím v obýváku a vidím, že Bára jen tak píská. Ptám se, co se děje. Odpovídá, že čekala, že jí připravím teplý oběd. Hned ji odrazuju: Ne, nebudu ti podávat jídlo, mám rozvrh, který musím dodržet. Musím hned pryč! Zavolej mamince, ať ti pošle peníze na kartu, kup si tvaroh, rohlíky a dej si to k čaji. Čaj taky kup, už mi došel! Cože, máš přece jen osmnáct!
Máma Bára už se mnou dlouho nehovořila, neví, že jsem po odletu dětí z hnízda ztratil manžela v neznámých koutech a celé se vrhl do práce. Mám šílený pracovní rozvrh, doma jsem nepravidelný, síly na domácí práce už nemám. Spát a vyspat se by mi stačilo, a to už je pro mě velký úspěch.
Nechci pro hostku nic obětovat
Je samozřejmě radost potkat Báru. Vyrůstala, stala se ženskou, ale už nejsem ta svobodná a odvážná teta Lída, co kdysi zvládla uvařit i slona, aniž by se na to namáhala. Nechám ji, ať si sama nakoupí potraviny, nakrájí, uvaří, osmaží a napárkuje. Nebo ještě lépe ať si koupí něco hotového, aby mi nevyřadila sporák ani byt.
Tak se po tom trochu uklidní, ale dál se na mě zlobí po krk. Asi čekala, že bude mít plnou penzi s máma. Neví, že po letech podporování pokojných vztahů v úzkém kruhu už nejsem tak funkční jako dřív. Přesto jsem stále mírumilovný: nabídnul jsem bezplatnou postel, jen bez člověčího elementu. Šel jsem k psychologovi, abych se naučil, jak s laskavostí a jemností vysvětlit rodině, že teď už na mě nemůžou tolik spoléhat. Musí na mě počítat méně!
