Jmenuji se Petra Novotná, je mi 58 let a to, co vám chci povědět, jsem si nikdy nedokázala představit.
Nedělní odpoledne, po krátkém odpočinku, jsem se probudila a na hlavě pocítila podivnou lehkost. Když jsem si protáhla prsty přes vlasy, zjistila jsem, že už nejsou tak dlouhé jako před třiceti lety. Mé dlouhé, až po pas, černé prameny, které jsem každý den mazala mandlovým olejem, byly najednou řezavě ostříhané na ramenní délku, nerovnoměrně, jako by je někdo ustřihl bez ohledu na jakýkoli cit.
Srdce mi bušilo jako bláto, málem jsem omdlícela. Rozběhla jsem se k zrcadlu v koupelně a tam ležela zrcadlová pravda moje vlasy byly rozděleny na nepřirozené kusy. Vyšla jsem z ložnice chřestě, slunce se valilo skrze okno a v kuchyni už čekali můj syn Tomáš a jeho manželka Lada.
Co se stalo s mými vlasy? zeptala jsem se chřestě, hlas se lámal.
Lada zkřížila ruce a chladným tónem, který jsem už poznala, odpověděla:
Tak se učíš, kde je tvé místo.
Byla to slova, která rozdrtila poslední zbytky mého klidu. Tomáš, který dosud seděl v křesle a sledoval televizi, se pomalu otočil.
Mami, nepřeháněj, řekl bez povznesení. Měla jsi dlouhé vlasy už moc staré, vypadaly zastarale. Lada ti jen chtěla pomoci.
Pomoci. Slovo mi zakouslo jako nůž. Nasála jsem slzy a vrátila se do ložnice, kde jsem za zamčenými dveřmi před zrcadlem sledovala rozcuchané kousky vlasů na polštáři. Musela jsem se rozhodnout.
Včera jsem začala pomáhat Tomášovi a Ládě finančně 45000Kč měsíčně z mého důchodu, který mi zanechal zesnulý manžel Robert. Dům na Hloubětíně, který jsem po něm zdědila, byl pro mě útočištěm s červenými vázankami, citronovým stromem a vůní starého dřevěného podlahy, která nikdy neodchází.
Když jsem se po třech dnech vrátila do salonu, kde mě vždy vítala paní Marta, rozplakala jsem se jako po pěti letech. Marta jen tiše přikývla, umyla mi vlasy teplou vodou s levandulovým olejem a snažila se udělat co nejlépe z toho, co zbylo. Nemůžeme zachránit všechno, řekla, ale uděláme, aby to vypadalo co nejlépe.
Když jsem se podívala do zrcadla, už jsem nebyla ta žena s dlouhými vlasy. Byla jsem žena s krátkými, ostříhanými vlasy, s novým odrazem v očích tvrdší, ale svobodnější.
V tom okamžiku jsem našla smlouvy, výpisy z banky a poslední dopis od Roberta, který jsem po letech znovu otevřela. Psaný ve šťastných časech, připomněl mi, že dům patří mně, že láska není vykoupení za vše, co dáváme.
Rozhodla jsem se. Po třech dnech jsem si objednala schůzku s advokátem Janem Havelkou. Když přišel, podal mi papíry: výpověď nájmu pro Tomáše a Ladu, okamžité zrušení automatického převodu 45000Kč. Jste si jistá? zeptal se.
Naprostá, odpověděla jsem pevně.
Posluchačům v obývacím pokoji to připomínalo scénu ze starého filmu ticho, napětí, výrok: Tak tohle je tvůj konec. Lada se rozplakala, Tomáš se tvářil jako by ho zasáhla ruka osudu. Nesměl jsem slyšet promiň od nich, jen chladné to je tak.
Dnešek je tichý. Zahrada se otvírá pod sluncem, citronovní strom dál kvete, vázanky se třpytí červeným světlem. Sedím na staré dřevěné lavičce, kterou jsem s Robertem společně postavili, a cítím, jak se pomalu vrací moje vlastní síla. Mé nové vlasy už rostou, ale už je mi lhostejné, co mě kdysi definovalo.
To je tvé místo, ozvalo se moje vlastní hlas v hlavě, ale tentokrát už ne jako výhra nad někým jiným, ale jako připomínka, že mé místo je zde, ve vlastním domě, v mém těle, v mém životě.
Když se Tomáš vrátí na nedělní oběd, přinese úsměv a novou práci, a Lada už se nevrací, vím, že jsem vyhrála ne tím, že jsem zlomila někomu vlasy, ale tím, že jsem neporušila vlastní.
A tak končím tuto scénu s otevřeným srdcem a s tím, že i po takové bouři může přijít klid, který si zasloužíme.
