Moje teta Barbora mi po smrti zanechala svůj malý dům v Českých Budějovicích, ale rodiče s tím vůbec nechtěli souhlasit. Domluvili se, že ten dům prodám, peníze jim dám a ze zbytku si nechám svůj podíl. Všichni jednomyslně tvrdili, že na ten dům nemám žádné právo.
Občas se tobě nejbližší lidé ukážou jako nepřátelé. Přiznám se, je těžké uvěřit, ale moji rodiče mě prostě nesnáší. Často si říkám, že nejsou doopravdy moje rodina. To ale neplatí pro mou mladší sestru. Ta a já jsme úplně odlišní, a já vůbec nechci být jako ona její povaha mi vůbec nesedí. Přesto nám rodiče vždy předkladali její příklad jako ideál.
Můj bratr, který už od osmého ročníku chodí na gymnázium, je neustále drzý k starším a vůbec se nestará o sebe. Netuším, na koho se mám podívat, abych si vzala vzor I když já jsem nejstarší v rodině, bratr si kupuje nové oblečení, zatímco já nosím použité kousky, co on už nechtěl.
Nikdo nám nevěřil, že jsme sourozenci. Já jsem byla slušná a úhledná, on naopak hrubý a bez ostychu. Lásku jsem dostávala jen od tety Barbory, sestřenice mého otce. Protože neměla vlastní děti, starala se o mě a upřímně řečeno, byla mi blíž než rodiče i bratr. Trávily jsme spolu spoustu času, učila mě všemu, co vím. U tety Barbory jsem se cítila opravdu doma a nechcela jsem se už vrátit domů.
Teď už mohu říct, že teta Barbora mě vychovala. Byla švadlenou a předala mi svou vášeň pro šití. Byla na konci života těžce nemocná, takže se nechtěla moc zabývat zakládáním rodiny. Když jsem skončila se školou, zemřela a zanechala mi svůj domek.
To ale nijak neuletilo ten bolestivý pocit po ztrátě milované osoby. Dědictví pro mě bylo jako dar osudu konečně jsem měla šanci vymanit se z téhle pasti a žít klidně. Jediné, co mě znepokojovalo, bylo to, že můj otec se považoval za přímého dědice toho domu. Už jsem čekala velký skandál.
Mé obavy se naplnily, když o tom zjistili rodiče a bratr. Chtěli, abych dům prodala, peníze jim dala a část si nechala. Jedním hlasem říkali, že na dům nemám právo.
Když uviděli, že se mi jejich argumenty nedostávají, začali mi lichotit soucitem a připomínat, že jsme rodina. Najednou se jim připomněly rodinné vazby.
Moje odpověď je prostá: Jo, ten dům prodám, ale jen proto, abych si koupila nový byt co nejdál od nich. I kdybych měla pistole v ruce, neprozradím jim novou adresu. Zasloužím si šťastný život bez nich.
Chci to ukončit co nejrychleji a začít nový život.
