Moje zeťová zapomněla telefon v mé chalupě. Zvonil a na displeji se objevila fotka mého manžela, který zemřel před pěti lety. S třesoucími se rukama jsem otevřela zprávu a slova, která jsem přečetla, svazovala srdce najednou se mi celý manželský život a rodina rozlézaly před očima tak, jak jsem si to nikdy nedokázala představit.
Podzimní sluneční paprsky pronikaly skrz krajkové závěsy v kuchyni mého statku u Mikulova, vrhaly jemné stíny na starý dubový stůl, kde jsem po čtyřicet sedm let sdílela snídani s Pavlem. Pět let uplynulo od jeho pohřbu a přesto každičký den stále připravuji dva hrnky s kávou, než si vzpomenu, že už není. Staré zvyky, říká se, umírají pomalu. Ve svých sedmdesáti letech jsem pochopila, že smutek nevyprchá; jen se stane součástí výzdoby v srdci, jako starý kousek nábytku, který už není potřeba, ale přesto tam leží.
Prala jsem hrnky, ruce ponořené do teplé pěny, když jsem zaslechla bzučení.
Zpočátku jsem si myslela, že je to zachycený včelí kolibřík v pozdním září se u nás na venkově občas objevují zmatení hmyz, kteří hledají poslední teplo před zimou. Zvuk však přetrvával, mechanický, jako vibrace telefonu na dřevěném komodu u vstupních dveří.
Haló? zavolala jsem, otírala ruce svépomocí o zástěru. Někdo něco zapomněl?
Moje zeťová, Miluše, odešla z chalupy před dvaceti minutami po našem obvyklém úterním ránu. Přicházela každý týden jako hodinky, zjevně jen aby se ukázala, aby se tvářila, že se o mě stará, i když jsem měla pocit, že jde spíš o zachování image než o skutečnou starost. Miluše byla vždy pečlivá, perfektní, žena, která měla své nákupní seznamy barevně seřazené a nikdy neměla špatně umístěný pramen vlasů.
Telefon znovu zazvonil.
Šla jsem k komodě, kolena se mírně protestovala. Přístroj ležel lícem nahoru, jeho obrazovka svítila. Nadechnula jsem se.
Na displeji se usmíval Pavlův obličej.
Nebylo to foto ze starých alb. Byl to jiný Pavl v fialové košili, kterou jsem nikdy neviděla, stojí na místě, které neznám, úsměv širší, než jsem kdy poznala v letech před jeho smrtí. Fotka byla připojena k příchozí SMS.
Ruka se mi třásla, když jsem sahala po telefonu.
Neměla jsem se na to dívat. Věděla jsem to, i když prsty sevřely zařízení. Respektovala jsem soukromí, ale to byl tvář mého zesnulého manžela, mladšího, šťastnějšího, živějšího, než se zdál v posledních útrapných letech.
Pod fotkou se objevila náhled zprávy.
Úterý zase, stejný čas. Počítám minuty, dokud tě nepřivřu.
Místnost se mírně naklonila. Popřela jsem se ke kraji komody, ruce stále držely Milušin telefon. Slova plavala před očima, odmítala dát smysl.
Úterky, stejný čas, počítám minuty. Zpráva nebyla stará. Časová známka ukazovala 9:47 právě před okamžikem. Někdo posílá Miluši text. Někdo používá Pavlovu fotku. Někdo se s ní setkává v úterní dny.
Moje mysl běžela možnostmi, každá horší než předchozí. Šprťák? Krutý žert? Kdo by udělal něco takového? A proč použít Pavlova tvář?
Měla jsem telefon složit. Měla jsem Miluši volat, říct, že zapomněla, nechat ji přijít pro něj.
Místo toho jsem odemkla displej.
Miluše nikdy neřešila bezpečnost. Viděla jsem ji zadávat kód stovkykrát narozeniny syna, narozeniny mého vnuka Eduarda. Čtyři číslice: 0804, 8.dubna, den, kdy jsme vzpomínali na svatební výlet.
Telefon se otevřel bez odporu.
Přes třesoucí se prsty jsem prošla zprávy. Kontakt byl uložen jednoduše jako T jen písmeno. Vlákno sahalo měsíce, možná roky. Proškrolovávala jsem výš, data blýskala.
Nemůžu se dočkat zítra. Vezmi si tu fialovou šaty, co mám ráda.
Děkuji za včerejší noc. Děláš mě zase živou.
Tvůj manžel nic neví. Jsme v bezpečí.
Tvůj manžel.
Můj syn, Michal. Milušin manžel po patnácti letech. Otec mého vnuka. Chlap, který pomáhal Pavlovi postavit stodolu, když byl třinácti let.
Usadila jsem se do židle u dveří Pavlův svatební dar, ručně vyřezávaný dubový kousek, který strávil tři měsíce v úpravě. Telefon v ruce hřál, jako by nesl tajemství, která jsem si nikdy nepřála vědět.
Starší zprávy byly jinak. Plánování.
Stejné místo jako vždy. Farma je perfektní. Ona nic nepozná. Dej pozor, aby stará žena neviděla, co děláme. Je bystřejší, než vypadá.
Stará žena.
Já.
Setkávali se v mém domě, přímo pod mým nosem.
Posunula jsem dál, srdce bušilo jako kladivo. Pak jsem našla zprávu, která zastavila svět.
Mám ještě některé jeho oblečení na chatě. Mám ho vyhodit, nebo je chceš nechat jako suvenýr?
Jeho oblečení.
Odpověď Miluše, tři měsíce po Pavlově pohřbu:
Nech je. Ráda spím v jeho košilích. Voní po něm. Jako my. Jako odpoledne, kdy jsem si myslela, že je u bratra.
Telefon se mi vyklouzl z prstu a dopadl na podlahu.
Ne. Nemohlo to být pravda. Pavl a Miluše můj manžel a moje zeťová to bylo nemožné, neslučitelné, znesvětující vše, co jsem věřila o svém životě, manželství, rodině. Důkazy však svítily na obrazovce nezpochybnitelné.
Jak dlouho? Kdy to začalo? Ty úterní odpoledne, kdy Pavl tvrdil, že navštěvuje bratra Jiřího v Bystřici, byl s Miluší místo něj? A Jiří zemřel před dvěma lety a vzal s sebou všechny možnosti ověření.
Znovu jsem otevřela telefon, nucená přečíst dál.
Bylo tam mnoho fotografií, skrytých v samostatné složce, kterou jsem našla náhodou při prohledávání. Pavl a Miluše spolu, Pavlův paže kolem ní, Miluše líbající ho na tvář, moje chalupa v pozadí několika snímků. Moje veranda, moje zahrada, má ložnice.
Byli tady spolu. Ve mně i v mém domě.
Jedna fotografie ukazovala je v mé stodole, Miluše má na sobě jednu z Pavlových starých flanelových košil, smíchem reaguje na něco mimo záběr. Datum 7.2019 pět měsíců před Pavlovým infarktem. Pět měsíců před tím, co jsem seděla po jeho posteli, držela mu ruku a šeptala, že ho miluji, že vše bude v pořádku.
Měl jsem další zprávu, která mě vyvedla z míry.
Zapomněla jsi telefon? Michal mi právě volal, ptal se, jestli jsem tě viděla. Řekla jsem mu, že pravděpodobně nakupuješ. Vrať si telefon, zavolej mu, než bude podezříván.
T znovu. Tajemný odesílatel používá Pavlovu fotku. Pavl však je mrtvý.
Kdo je T?
Můj mozek pracoval, i když srdce se rozpadalo na menší a menší kousky. Někdo pokračoval v Pavlově aféře s Miluší. Někdo věděl o jejich vztahu, měl přístup k Pavlovým fotkám, oblečení, tajemstvím.
Uslyšela jsem auto v příjezdu Milušeinu stříbrnou SUV, vracející se pro zapomenutý telefon. Měla jsem asi třicet sekund rozhodnout: konfrontovat ji hned s šokem a zničeným srdcem, nebo zůstat tichá, získat víc, pochopit rozsah podvodu, než vyjdu s rukama v prachu.
Zvonil zvonek.
Podívala jsem se na telefon v rukou, pak na dveře, pak zpátky na telefon. Na displeji se objevila další zpráva.
Miluju tě. Vidíme se večer. Stejná chatka. Přinesu víno.
Chatka. Další lži, další zrady, další tajemství.
Učinila jsem rozhodnutí.
Jdu! křičela jsem, hlas překvapivě pevný. Telefon Miluše jsem schovala do kapsy zástěry, vzala kuchyňskou utěrku a otevřela dveře s úsměvem, který jsem necítila.
Miluše, drahá, zapomněla jsi něco?
Stála na verandě, vždy dokonale složená, ale v očích jsem nyní zahlédla výpočet, obezřetnost, pohled někoho, kdo chrání tajemství.
Můj telefon? usmála se. Jsem dnes roztržitá. Je tady?
Neviděla jsem ho, lhal jsem plynule, překvapila jsem sama sebe. Ale pojď dovnitř, pomoz mi hledat.
Vešla dovnitř, její parfém se vlekl za ní ten stejný, co jsem cítila na Pavlových košilích během posledních let. Cítila se, jak se ve mně mění stará vdova, smutná, na místo přichází někdo tvrdší, nebezpečnější, kdo bude odhalovat každé tajemství, ať už vede kamkoli.
Podívejme se do kuchyně, řekla jsem přívětivě, zatáčela za sebe. Určitě to najdeme.
Telefon zůstával v mé kapse, zahřátý proti kytičce, skrývající tajemství, která by mohla roztrhat rodinu. A já chtěla všechny odhalit.
Miluše prohledávala kuchyni s přesností, jako by hledala víc než jen telefon. Otevřela šuplíky, podívala se za topinkovač, dokonce podívala do krabice s chlebem. Sledujíc ji, měl jsem prst na telefonu.
To je podivné, řekla, s úzkostlivým výrazem. Jsem si jistá, že jsem ho nechala na komodě.
Možná jsi ho vzala s sebou a je v autě, navrhla jsem, udržujíc hlas lehký a vstřícný, jako stará tchyně, co nic neví.
Možná, odpověděla, ale nevěřila.
Její oči se znovu zamířily na mou kapsu, na okamžik příliš dlouho.
Zná to, pomyslela jsem. Nebo to podezřívá.
Měla bych jít, řekla nakonec, úsměv už neosvítil její oči. Michal mě chce před obědem.
Když ji najdeš, zavolám ti hned, slíbila jsem.
Po jejím odchodu jsem stála u okna a sledovala, jak její SUV mizí po šotoliné cestě. Pak jsem vytáhla telefon a usedla do Pavlova křesla, ruce se chvěly, pokračovala v čtení.
Vlákno sahalo čtyři roky čtyři roky lží, tajných setkání, manžela a zeťové podvodu. První zprávy byly opatrné, skoro obchodní. Pak se změnily, staly se intimními, vášnivými.
Pavl psal věci, o kterých jsem zapomněla, že byl schopný cítit.
Děláš mě znovu pocítit, že jsem chtěl být chtěn.
Bolelo víc než ostatní.
Měl jsem na mysli: udělat to, co jsem nikdy nečekala.
Zprávy se posunuly ke kapitolu o chatce o místě, které Pavl tvrdil, že zdědil po svém strýci, ale později prodal. GPS souřadnice ukazovaly na oblast jePřes všechny zrady a bolest jsem zjistila, že pravda a odvaha jsou jedinými pilíři, na nichž může stará žena postavit svou novou, svobodnou budoucnost.
